26 Cdo 1955/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci
žalobkyně STONE-TIME, spol. s r.o. se sídlem v Jeřmanicích 276, IČO 41324650,
zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí
116/5, proti žalované RUBÍN spol. s r.o. se sídlem v Liberci, Pražská 16/25,
IČO 48533629, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci,
Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 649.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 328/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18.
prosince 2012, č. j. 29 Co 535/2012-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13.552,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Kašpara, advokáta se sídlem v
Liberci, Na Poříčí 116/5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 30. 7. 2009 ve znění doplnění
ze dne 3. 11. 2009 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit jí částku 649.620,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména
tím, že žalovaná jako vlastník nemovitosti - domu bez č.p./č.e. v L., ul. J.,
stojící na st. p. č. 127/2 - jí na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor
ze dne 23. 5. 1994 ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 2. 1998 pronajala v domě se
nacházející nebytové prostory k provozování planografických služeb. Nájem byl
sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2010 a nájemné činilo 6.336,- Kč měsíčně. Dne 26. 3. 2002 dala žalovaná žalobkyni výpověď z nájmu, neboť se domnívala, že
výše uvedená smlouva o nájmu včetně dodatku k ní je neplatná, a následně
zahájila soudní řízení o vyklizení nebytového prostoru. Rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2006, č. j. 35 Co
673/2005-67, kterým bylo žalobě vyhověno, byl k dovolání žalobkyně (v původním
řízení žalované) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Cdo
2717/2006-83 zrušen. Poté v souladu s názorem dovolacího soudu o neplatnosti
výpovědi platné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 23. 5. 1994 i dodatku
ze dne 25. 2. 1998 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 35 Co 676/2007, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Liberci ze dne 22. 4. 2005, č. j. 15 C 336/2002-45, jímž byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně dne 30. 7. 2006 předmětné nebytové prostory na výzvu žalované
vyklidila s ohledem na tehdy pravomocný a vykonatelný rozsudek krajského soudu
a dne 31. 7. 2006 uzavřela podnájemní smlouvu se společností SDM, spol. s r.o.,
jejímž předmětem byl podnájem náhradních nebytových prostor za účelem
pokračování v podnikatelské činnosti. Rozdíl mezi nájemným podle nájemní
smlouvy uzavřené se žalovanou a nájemným v nových nebytových prostorách činil
za období od 1. 8. 2006 do 31. 7. 2009 částku 649.620,- Kč, která dle názoru
žalobkyně představuje škodu způsobenou tím, že jí žalovaná neumožnila ve
vymezeném období užívání nebytových prostor podle platně uzavřené nájemní
smlouvy. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 53 C 328/2009-65, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek byl
vydán jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná
nereagovala na výzvu soudu k podání vyjádření učiněnou ve smyslu § 114b o.s.ř. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 29 Co 535/2012-83, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud považoval podmínky pro vydání rozsudku pro uznání stanovené v § 114b odst. 5 o.s.ř. za splněné. Ohledně námitky žalované, že rozhodoval věcně nepříslušný
soud, dovodil, že podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. sice krajské
soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně spory mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, avšak podle bodu 5.
s výjimkou
sporů týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Uzavřel, že
„důvodnost uplatněného návrhu na náhradu škody je třeba prvotně opřít o
posouzení předběžné otázky, zda v době trvání nájmu nebytových prostor došlo k
nedůvodnému požadavku žalované na vyklizení těchto prostor žalobkyní, proto je
dána věcná příslušnost soudu okresního“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s ř. a jako dovolací důvod uvedla,
že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 9
odst. 3 písm. r) bod 5. o.s ř. a nepředložil věc k rozhodnutí nadřízenému
vrchnímu soudu, čímž jí bylo upřeno procesní právo na přezkoumání otázky
případné věcné nepříslušnosti nalézacího soudu vrchním soudem. Navrhla, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení, současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozsudku.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.
12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.
12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že rozsudek soudu prvního stupně,
potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že věcně příslušným k
rozhodnutí ve věci náhrady škody vzniklé porušením povinnosti ze smlouvy o
nájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti je v prvním stupni dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 5. o.s.ř.
okresní soud. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci není sporu o tom, že jde o vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. krajské soudy dále rozhodují v
obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně
sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze
smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění;
ustanovení písmena p) tím není dotčeno, 2. o náhradu škody a o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem
1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost
smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5.
týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité
plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Věcná příslušnost krajských soudů je ve smyslu tohoto ustanovení dána ve všech
sporech z dalších (v předchozích ustanoveních neuvedených) závazkových vztahů
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a vždy také ve sporech mezi
nimi o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Pod body 1. až 6. jsou
zakotveny výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů v obchodních věcech tam,
kde o povaze příslušného vztahu jako obchodního závazkového vztahu není žádných
pochyb. Výjimka uvedená pod bodem 5. uvedeného ustanovení se váže k nájmu
nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Výraz „týkající se“ směřuje k širší
interpretaci výjimky, proto se podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ bod 5.
o.s.ř. věcná příslušnost okresního soudu v prvním stupni (bez zřetele k tomu,
zda účastníci daného vztahu jsou podnikateli, a k tomu, jaká je povaha závazku)
uplatní nejen na spory z platné nájemní smlouvy (k nemovitosti, bytu či
nebytovým prostorám), ale i na z takového nájmu vyplývající spory o náhradu
škody či spory z bezdůvodného obohacení, je-li nájemní smlouva neplatná (srov.
Drápal – Bureš a kol., Občanský soudní řád I., § 1 až 200za, Komentář, 1.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, strana 57-58). To znamená, že je-li – jako v
posuzovaném případě – předmětem řízení nárok na náhradu škody vzniklé porušením
povinnosti ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, je k řízení v prvním stupni
věcně příslušný okresní soud, i když jde o vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým byla
zpochybněna věcná příslušnost okresního soudu v prvním stupni, je rozsudek
odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.s.ř.), který
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly
žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zástupce
z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval
dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen
„AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 10.900,- Kč stanovené podle § 6
odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 AT a částky 2.352,- Kč představující
21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 13.552,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který
žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od
právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu