26 Cdo 1956/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci
žalobkyně P. Q., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. R., o zrušení práva
společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 30 C 57/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. srpna 2001, č.j. 6 Co 1792/2001 - 57, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
v průběhu řízení dne 29. května 2001 zemřel. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 31. srpna 2001, č.j. 6 Co 1792/2001 - 57, usnesení soudu prvního stupně
jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl, že
žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že soud prvního stupně správně zastavil řízení o zrušení práva
společného nájmu k družstevnímu bytu podle již zmíněného ustanovení o.s.ř.,
protože žalovaný zemřel a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Smrtí
žalovaného došlo podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v
řízení šlo. Soud druhého stupně připomněl, že právo společného nájmu
družstevního bytu manželů trvá i po rozvodu manželství a zanikne buď dohodou
rozvedených manželů, zrušením tohoto práva rozhodnutím soudu, nebo podle § 707
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smrtí jednoho ze společných nájemců.
Protože žalovaný zemřel během soudního řízení a jeho smrtí zaniklo právo
společného nájmu tohoto družstevního bytu, neměl soud již o čem rozhodovat,
povaha věci mu neumožňovala v řízení pokračovat a rozhodnout o předmětu řízení.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 19. září 2001.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala
žalobkyně dne 17. října 2001 včasné dovolání. Dovolatelka přípustnost svého
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z
důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., t.j. tvrdí,
že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně vychází z toho, že upozornila na skutečnost, že v době smrti
žalovaného již nebyla jeho manželkou, neboť manželství účastníků bylo rozvedeno
dne 2. února 1999. Soud sice uvažoval správně, pokud řízení zastavil proto, že
po smrti žalovaného se členkou družstva stala žalobkyně. Správná je i
úvaha o tom, že právo společného nájmu bytu manžely i po rozvodu manželství
účastníků stále trvalo a zaniklo až smrtí žalovaného. Odvolací soud však
měl v odůvodnění svého rozhodnutí (výslovně) vyjádřit, že se v souzené
věci ustanovení § 707 odst. 2 věta první a druhá použije analogicky. Proto
dovolatelka žádá, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2
o.s.ř.), že splňuje obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1
o.s.ř.), opírá se o způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. za současně ověřené přípustnosti tohoto dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., dovolací soud napadené rozhodnutí
přezkoumal s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. Dospěl však k
závěru, že toto dovolání není důvodné.
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§
107 odst. 5 věta první o.s.ř.).
V posuzovaném případě vyšlo v řízení najevo, že žalovaný zemřel.
Odvolací soud pak správně dovodil, že pokud žalovaný zemřel během soudního
řízení a jeho smrtí zaniklo v té době existující právo společného nájmu k
dotčenému bytu, přičemž členem družstva zůstala žalobkyně, povaha věci
neumožňovala ve věci dále pokračovat a rozhodnout o předmětu řízení.
Ostatně sama dovolatelka ve skutečnosti s rozhodnutím, pokud řízení ve
věci bylo za popsaného stavu zastaveno, v zásadě souhlasí. Namítá však, že soud
druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil skutečnost, že
aplikované ustanovení § 707 odst. 2 věta první a druhá o.z. bylo v tomto
případě užito analogicky. Přitom však úvahy odvolacího soudu, vycházející z
ustanovení § 707 odst. 2 o.z. ve spojení s § 705 odst. 2 věta druhá o.z., jsou
správné a jsou v souladu s ustáleným názorem právní teorie i soudní praxe,
podle něhož ve smyslu ustanovení § 707 odst. 2 o.z. je třeba posoudit i
věc, kde manželé nabyli právo na družstevní byt za trvání manželství, ale po
rozvodu jejich manželství do okamžiku smrti jednoho z nich, nebylo dohodou nebo
soudním rozsudkem zrušeno toto právo společného nájmu. Odvolací soud proto
rozhodl správně.
Protože pak dovolací soud sám neshledal, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo případně poznamenáno vadami zmiňovanými v ustanovení §
242 odst. 3 o.s.ř., podané dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2
o.s.ř. zamítl. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta
prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu