26 Cdo 1962/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobkyně městské části P. 17, zastoupené advokátem, proti
žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 12/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 62 Co 372/2005-61,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 62 Co
372/2005-61, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. dubna 2005, č.
j. 7 C 12/2004-41, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2005,
č. j. 7 C 12/2004-41, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a
vyklizený žalobkyni odevzdat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č.
6, o velikosti 1+kk s příslušenstvím, I. kategorie, v prvním poschodí domu čp.
1095 v P. 6 – Ř., Žufanova 10“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. listopadu 2005, č. j. 62 Co 372/2005-61, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a uložil
žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do
patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že v
předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně babička žalovaného J. P., že žalovaný
se k ní nastěhoval po návratu ze základní vojenské služby v roce 1989, že on a
jeho babička společně obstarávali domácnost, že dne 13. června 1997 se žalovaný
oženil, že jeho manželka byla v době uzavření manželství nájemkyní „bytu 1+0 v
P. 4, Dačického 2“ (dále jen „byt Dačického“), že žalovaný i po uzavření
manželství bydlel v předmětném bytě s babičkou a že takto s ní v bytě žil až do
roku 2003, kdy byla babička převezena do nemocnice, kde během několika dnů dne
23. dubna 2003 náhle zemřela. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů
dovodily, že byl-li žalovaný vnukem nájemkyně bytu J. P., mohlo právo nájmu
bytu na něj přejít za současného naplnění dvou předpokladů, a to předpokladů
žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti a neexistence
vlastního bytu (§ 706 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném v době smrti J. P. /a ve znění do 30. března 2006/ -
dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však
dále dovodil, že žalovaný nesplňuje předpoklad neexistence vlastního bytu,
neboť uzavřením manželství v roce 1997 vzniklo jemu a jeho manželce ze zákona –
podle § 704 odst. 1 obč. zák. – právo společného nájmu bytu Dačického. V této
souvislosti odvolací soud zdůraznil, že právo společného nájmu bytu Dačického
vzniklo (ze zákona) bez ohledu na to, „zda spolu manželé žijí či nežijí a zda
jeden z nich v tomto bytě bydlí či nebydlí, jako tomu je v daném případě“.
Podle názoru odvolacího soudu nelze pro případ vzniku práva společného nájmu
bytu podle § 704 odst. 1 obč. zák. aplikovat ustanovení § 703 odst. 3
obč. zák., podle něhož právo společného nájmu bytu (podle § 703 odst. 1 a 2
obč. zák.) nevznikne, jestliže manželé spolu trvale nežijí. Poté odvolací soud
uzavřel, že nebyl-li naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu, právo nájmu
předmětného bytu na žalovaného nepřešlo a je nerozhodné, zda popřípadě žil se
svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/,
odst. 3 o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. zpochybnil správnost právních závěrů, že uzavřením manželství vzniklo
jemu a jeho manželce podle § 704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu
Dačického a že tudíž nesplňoval předpoklad neexistence vlastního bytu. Namítl,
že nelze přijmout názor, že ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. se neuplatní v
případě vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1
obč. zák. V dovolání dále uvedl, že „nelze připustit urážlivé pochybnosti
vyslovené právním zástupcem žalobkyně o věrohodnosti svědků, a to dovolatelova
strýce a pana Š. … i ostatní hodnocení slyšených svědků právním zástupcem
žalobkyně nelze přijmout … nelze také operovat s formulací v dědickém spisu
ohledně projednání dědictví po babičce …“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací
návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovým stavem zjištěným
odvolacím soudem, souhlasila rovněž s jeho právními závěry, poukázala na právní
názory obsažené v nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS
8/05 a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly v dovolání
namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. je především to, že v podstatné části je na nedostatečných
skutkových zjištěních založeno rozhodnutí (odvolacího soudu). Pochybnosti (byť
by byly urážlivé) zástupce žalobkyně týkající se věrohodnosti slyšených svědků,
resp. jeho hodnocení svědeckých výpovědí, jsou proto v tomto ohledu právně
bezvýznamné. Za této situace je vyloučeno uvažovat o naplněnosti dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu –
shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo
969/2002, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura a pod C 2255 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
dovodil, že společný nájem bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák.
nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně
vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich
záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v
důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v
jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit
svoji společenskou funkci. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud
uvedl, že v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežijí, je
proto možné analogickým užitím (ve smyslu § 853 obč. zák.) ustanovení § 703
odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu manžely podle § 704 odst.
1 obč. zák. nevznikne.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v případě vzniku práva společného nájmu
bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. je vyloučena (analogická) aplikace
ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák., nelze jeho rozhodnutí pokládat za
správné a odpovídající ustálené soudní praxi. Za této situace
lze považovat za předčasný závěr, že žalovanému a jeho manželce vzniklo ze
zákona (§ 704 odst. 1 obč. zák.) uzavřením manželství právo společného nájmu
bytu Dačického a že proto žalovaný nesplňuje předpoklad neexistence vlastního
bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se rovněž posouzením
věci z tohoto pohledu nezabýval, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud nejprve zabývat posouzením, zda ze zjištěného
skutkového stavu lze dovodit závěr, že v době smrti babičky žalovaný a jeho
manželka spolu trvale nežili (§ 703 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 853 obč.
zák). Poté posoudí, zda žalovanému a jeho manželce vzniklo uzavřením manželství
právo společného nájmu bytu Dačického (§ 704 odst. 1 obč. zák.) a zda žalovaný
splňoval předpoklad neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty
první obč. zák.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu