26 Cdo 1967/2025-672
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně INVEST KING PD s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, IČO 07804318, zastoupené Mgr. Svatoslavem Prochorovem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Blanická 1008/28, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, o neplatnost rozhodnutí vlastníků domu a určení povinností správce, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 16 C 201/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 26 Co 20/2025-540, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč k rukám Mgr. Miroslava Schüllera, advokáta se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 26 Co 20/2025-540, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce (soud prvního stupně) ze dne 25. 10. 2024, č. j. 16 C 201/2024-283, jímž zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí vlastníků domu č. p. XY, ulice XY, XY, ze dne 18. 6. 2016 je neplatné, i žalobu na určení rozsahu oprávnění žalovaného coby správce domu č. p. XY, ulice XY, XY, tak, že je oprávněn rozhodovat o opravách a úpravách na domě do částky 10.000 Kč za každou jednotlivou zakázku, a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 49.649,93 Kč; současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.170,85 Kč.
2. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237–238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
3. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Dovolání žalobkyně shora uvedené náležitosti v žádném ohledu nesplňuje, neboť k přípustnosti dovolání uvedla pouze to, že jej podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a o. s. ř., „a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) jakož i, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, c) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) která má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neformulovala však ani jedinou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru závisí.
5. Dovolatelka v podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu, vytýká mu, že řízení zatížil vadami – nepřihlédl náležitě ke všem tvrzením a důkazům „prokázaným žalobcem“, ignoroval zjevný důkaz nicotnosti napadeného rozhodnutí vlastníků z 18. 6. 2016 a odmítl provést další důkazy navržené žalobkyní v podobě svědeckých výslechů a vyjádření znalce z oboru kriminalistiky (kterým prokazovala, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k vadám, zpochybnila věrohodnost důkazních prostředků navržených žalovaným – zejména svědecké výpovědi V.
S.), a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, čímž uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Takový jiný dovolací důvod uplatnila i námitkou, jíž odvolacímu soudu vytýká, že nezhojil vadný a nezákonný postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz jí předložený. Jen pro úplnost lze uvést, že k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládají (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu