26 Cdo 1995/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v exekuční věci oprávněného Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 91/28, proti povinným 1. L. Š., R., a 2. F. Š., T., vyklizením nemovitostí, vedené u soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 043 Ex 2527/17, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co 918/2017-20, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl exekuční návrh oprávněného a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech soudního exekutora, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se však v dovolání nenachází a nelze je zjistit ani z jeho obsahu. Dovolatel jen polemizuje se správností závěrů odvolacího soudu, vytýká mu, že opomněl aplikovat zákon č. 416/2006 (správně 416/2009) Sb., aniž by však formuloval jakoukoliv právní otázku, která nebyla doposud řešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 8. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu