26 Cdo 20/2025-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, proti žalovanému J. K., zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o vyklizení nemovitostí a vzájemné žalobě na určení vlastnického práva, eventuálně zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 140/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2024, č. j. 7 Co 447/2024-496, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 4 C 140/2022-393, - uložil žalovanému vyklidit nemovitosti, a to pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemky p. č. XY a p. č. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY na listu vlastnictví č. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“), do 15 dnů do právní moci rozsudku (výrok I); - zamítl žalobu na vyklizení pozemku p. č. XY zapsaného tamtéž (výrok II); - zastavil řízení ohledně povinnosti žalovaného vyklidit pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e, a pozemek p. č. XY, zapsané tamtéž (výrok III); - zamítl vzájemnou žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný je podílovým spoluvlastníkem s výší ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ? předmětných nemovitostí a pozemků p. č. st. XY a p. č. XY zapsaných tamtéž (výrok IV); - určil, že žalovaný je podílovým spoluvlastníkem s výší ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ? vzhledem k celku pozemku p. č. XY zapsaného tamtéž (výrok V); - zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení věcného břemene bytu jako služebnost užívání o obsahu ve výroku specifikovaném (VI); - zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, aby byl povinen vyklidit předmětné nemovitosti a zdržet se jejich užívání do jednoho měsíce od zaplacení částky 5.000.000 Kč žalovanému žalobkyní (výrok VII); - rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 7 Co 447/2024-496, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I jen tak, že lhůtu k vyklizení stanovil v délce tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích IV a VI potvrdil (výrok I), ve výroku VII jej změnil tak, že o tomto „protinávrhu“ žalovaného se nerozhoduje (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 85.120 Kč (výrok III).
3. Dovolání, kterým žalovaný výslovně napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
4. Předně je třeba uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) dovolatel zpochybňuje především prostřednictvím skutkových námitek. Ve skutečnosti tak brojí zejména proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (zčásti jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
5. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatnil dovolatel rovněž námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, aniž by to přesvědčivě odůvodnil a odvolací soud se otázkou neprovedených, odmítnutých důkazů nezabýval (tzv. opomenuté důkazy), a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však neformuloval otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, ale jen namítal vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř). Ostatně v projednávané věci ani o tzv. opomenuté důkazy nešlo, neboť soud prvního stupně provedl všechny – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili a uvedl (byť stručně), proč neprovedl další důkazy (bod 16 jeho rozsudku), nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
6. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu pak brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že ze strany žalobkyně, domáhající se vyklizení předmětných nemovitostí, nejde o zneužití práva ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
7. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
8. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobkyně, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, s ohledem na zdravotní stav žalovaného a jeho osobní poměry pak stanovil lhůtu k vyklizení v délce tří měsíců. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Dovolatel sice zpochybnil i právní závěry odvolacího soudu týkající povahy užívání nemovitosti po rozvodu manželství a možnosti zřízení věcného břemene, u těchto otázek však nijak nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu