ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně MK Reality spol. s r. o., IČ: 25107330, se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 1270/31, zastoupené JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou se
sídlem Berouně, Talichova 807, proti žalovanému I. F. P., zastoupenému JUDr.
Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C
88/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. září 2007, č. j. 39 Co 403/2006-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Daniely Jablonské, advokátky se sídlem Berouně,
Talichova 807, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných I. F. P.
a Mgr. I. P. specifikovaného bytu, obsažené v žalobě a odůvodněné podle § 711
odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“) tím, že žalovaní hrubě porušili povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhrady za plnění spojená
s užíváním bytu za měsíce říjen 2002 až duben 2003 a vyúčtování úhrad za rok
2001.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 18 C 88/2003-83, ve spojení s usnesením ze dne 12. 11. 2004, č. j. 18 C
88/2003-87, žalobě vůči I.. F. P. vyhověl. Vůči M. I. P. žalobu zamítl pro
nedostatek věcné legitimace, neboť nejpozději v prosinci 2002 opustila
společnou domácnost, čímž zaniklo právo společného nájmu bytu žalovaných jako
manželů a jediným nájemcem bytu zůstal žalovaný I. F. P.
K odvolání žalobkyně a žalovaného I. F. P. Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 Co 189, 190/2005-106, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou M. I. P. a
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným I. F. P. rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalovaná potvrdila
před odvolacím soudem, že v září 2000 opustila společnou domácnost, vedenou se
žalovaným v předmětném bytě, a dále zjistil, že manželství žalovaných bylo ke
dni 21. 9. 2004 rozvedeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že právo společného nájmu žalovaných k bytu zaniklo, výlučným nájemcem
bytu se stal žalovaný, i když se tak stalo už v září 2000. Důvodem zrušení
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému byla nepřezkoumatelnost
skutkových zjištění, na základě kterých dospěl k závěru o naplnění výpovědního
důvodu, a nezbytnost přihlédnout při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi
nelze odepřít podle § 3 odst. 1 obč. zák., ke všem rozhodným okolnostem.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 18 C
88/2003-131, a to tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že žalobkyně je vlastnicí
bytové jednotky a že žalovaný je od září 2000 jejím výlučným nájemcem. Výpověď
z nájmu žalovaného k bytu, obsažená v žalobě a doručená mu do vlastních rukou
dne 27. 5. 2003, splňovala zákonem předepsané požadavky včetně uvedení důvodů a
jde o platný právní úkon. Nájemné bylo od 1. 1. 2001 stanoveno částkou 2.497,-
Kč, kterou žalovaný akceptoval. Žalobkyně sice nájemné zvýšila od 1. 7. 2001
na částku 2.597,- Kč a od 1. 7. 2002 na částku 4.607,- Kč, nebylo však
prokázáno, že by navýšení nájemného bylo žalovanému oznámeno (doporučené
zásilky, uložené na poště, si žalovaný nevyzvedl), a proto k němu soud prvního
stupně nepřihlížel. Žalovaný hradil nájemné vždy za příslušné kalendářní
čtvrtletí, a to v jeho průběhu, přičemž nájemné za období říjen 2002 až duben
2003 v částce 14.982,- Kč zaplatil až 10. 6. 2003, tj. po jeho splatnosti.
Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v neplacení
nájemného za dobu delší než tři měsíce, tak byl naplněn. Oproti tomu druhý
výpovědní žalobkyně neprokázala, neboť se k námitkám žalovaného k vyúčtování
služeb za rok 2001 vůbec nevyjádřila. Výkon práva žalobkyně dále soud prvního
stupně posoudil podle § 3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl k tomu, že vztahy mezi
účastníky jsou konfliktní, avšak obě strany na nich mají svůj podíl viny.
Příkazy žalovaného k úhradě nájemného žalobkyni (prvý ze dne 28. 11. 2002 v
částce 7.491,- Kč, představující nájemné za říjen až prosinec 2002) však nebyly
provedeny vinou bankovního ústavu. Žalovaný se totiž bránil tím, že banka, aniž
nejprve provedla platby nájemného, ke kterým dal pokyn, převedla prostředky na
účtu nad částku 4.000,- Kč podle jeho pokynu na termínovaný vklad, takže na
účtu nezbylo dostatek prostředků k zaplacení nájemného. Jestliže žalovaný poté,
co 27. 5. 2003 obdržel žalobu, dlužnou částku nájemného 14.982,- Kč dne 10. 6.
2003 uhradil, bylo by podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy,
kdyby jinak důvodné žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne
12. 9. 2007, č. j. 39 Co 403/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změnil tak, že „soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 9, II.
kategorie, nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 383 v Praha 6,
Dr. Zikmunda Wintra, sestávajícího z haly, 2 pokojů, kuchyně, lodžie, koupelny,
spíže, 2 komor a WC, o celkové podlahové výměře 112,08 m2, danou žalobkyní
žalovanému ze dne 15. 5. 2003, nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní
lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku a žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený
žalobkyni předat do 15ti dnů od zajištění přístřeší“. Dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a žalovaný při
jednání odvolacího soudu dne 12. 9. 2007 k jeho dotazu uvedl, že výpisy z účtu
dostával každý měsíc a bylo z nich patrno, jaké platby byly bankou provedeny.
Odvolací soud konstatoval, že s nájmem je spojena povinnost platit nájemné a
zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Pokud žalovaný zaplatil nájemné za
říjen 2002 až duben 2003 teprve 10. 6. 2003, tedy po doručení žaloby 27. 5.
2003, soud prvního stupně správně dovodil existenci výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Platby nájemného nebyly bankovním ústavem
žalovaného realizovány v důsledku převodu finančních prostředků na termínovaný
vklad podle jeho pokynů, žalovaný však dostával každý měsíc výpisy z účtu a za
dobu šesti měsíců předcházející podání žaloby mohl a měl zjistit, že platby
uskutečněny nebyly. Jestliže se ani nepřizpůsobil jednostrannému zvýšení
nájemného provedenému žalobkyní k 1. 1. 2007 podle § 3 odst. 2 zákona č.
107/2006 Sb., o jednostranném zvýšení nájemného a o změně zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože, jak uvedl u
odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho výpočtem, je zřejmé, že ve svém závadném
jednání zcela vědomě pokračuje, a i proto není výkon práva žalobkyně v rozporu
s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Jako
důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci § [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o zjištění, vycházející z jeho
vyjádření, které učinil před tímto soudem, aniž byl řádně poučen a aniž mu byla
poskytnuta příležitost jej upřesnit nebo vysvětlit. Zjištění není podloženo
žádnými důkazy, nelze z něj vycházet. Odvolací soud také pominul, že vysvětlil,
proč nesouhlasí s navýšením nájemného, a že jej včas napadl žalobou. Nemůže
tedy obstát závěr, že v závadném jednání vědomě pokračuje. Prokázal také, proč
nemohl zjistit, že nebyly provedeny platby nájemného za dotčená kvartální
období ze všech šesti měsíčních výpisů, ale pouze ze dvou, což soudy původně
akceptovaly. Odvolací soud nemohl rozhodnout za nezměněné důkazní situace
opačně než soud prvního stupně a než ve svém předcházejícím rozhodnutí, v němž
vysvětlil, proč považuje výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy.
Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za správné, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o
něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12. tohoto zákona) – dále opět jen
„o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl, že
dovolání směřuje výslovně proti všem výrokům napadeného rozsudku. Podle právní
úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001
není však přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí
rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř proti měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný namítl, že odvolací soud
neměl přihlížet ke skutečnostem, které uvedl při jednání tohoto soudu dne 12.
9. 2007, neboť se jednalo o nové skutečnosti, které byly uplatněny v rozporu s
§ 205a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný však přehlédl, že řízení o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§ 120 odst. 2 o. s. ř.),
u nichž neplatí omezení stanovené v § 205 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 205a
odst. 2 o. s. ř.). Kromě toho je ze spisu zřejmé, že již při jednání soudu
prvního stupně dne 1. 6. 2004 (č. l. 68), vzápětí po přednesu žalovaného, že k
platbám nájemného přes jeho pokyn nedošlo vzhledem k převodu prostředků na
termínovaný vklad, žalobkyně navrhla, aby žalovaný předložil všechny výpisy z
účtů, poskytnuté mu bankou za dobu od října 2002 do března 2003 ke zjištění,
jak často je dostával a jaký byl pohyb na účtu. V podání z 3. 10. 2005
žalobkyně navrhla výslech pracovníka peněžního ústavu, který spravoval peněžní
prostředky žalovaného v letech 2002 a 2003. Žalovaný sám předložil pouze jediný
výpis z účtu z ledna 2003, jím upravený, s poznámkou, že nesouvisející data
byla vymazána, kterým byl proveden důkaz při jednání soudu prvního stupně dne
21. 10. 2003. Nicméně i v tomto výpisu je uvedeno, že výpisy mu byly bankou
vystavovány měsíčně.
Žalovaný spatřoval vadu řízení také v tom, že odvolací soud se neřídil právním
názorem, který zaujal v předchozím rozhodnutí. Odvolací soud však v rozsudku ze
dne 24. 5. 2005, č. j. 16 Co 189, 190/2005-106, vyslovil právní názor ve vztahu
k hodnocení otázky dobrých mravů, nikoliv že výkon práva žalobkyně je v rozporu
s dobrými mravy podle 3 odst. 1 obč. zák. Kromě toho však ze žádného ustanovení
občanského soudního řádu neplyne, že odvolací soud je vázán právním názorem,
který vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 2012 ).
Ani další vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat
také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.
vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 1920-1921).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný mohl z výpisů z účtů, poskytovaných mu
bankou jednou měsíčně, už v prosinci 2002 zjistit, že k platbě nájemného
žalobkyni podle jeho příkazu z 28. 11. 2002 nedošlo, je tak logické. Z
následujících měsíčních výpisů, uvádějících vždy počáteční stav účtu, pohyb na
účtu (došlé a provedené platby) a konečný stav účtu, muselo být žalobci rovněž
zřejmé, jaké platby a komu byly bankou provedeny.
Ohledně zvýšení nájemného žalobkyní od 1. 1. 2007 žalovaný u odvolacího soudu
pouze uvedl, že je neplatí, neboť s tímto zvýšením nesouhlasí, nikoliv však
důvody nesouhlasu ani to, že toto navýšení napadl žalobou u soudu.
Soudní praxe je zajedno v názoru, že i v případě výpovědi z nájmu bytu pro
neplacení nájemného soud existenci výpovědního důvodu posuzuje k okamžiku
doručení výpovědi a že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu
bytu vyhovět s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. za předpokladu, že nájemce
dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný jako R 43/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud přitom přihlíží též k době, která
uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. d) obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp.
zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod poř. č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 21. 4.
1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněním na stran 425 v sešitě č. 8 časopisu
Právní rozhledy, ročník 1998, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně exitující sociální
situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné
řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na
výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní
existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s
neplacením nájemného však musí být postaveny najisto.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák.,
je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení
výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak
důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou
ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě
požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k
výpovědi) dočasně odepřena. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994,
sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením
hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního
občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyní uplatněná výpověď z nájmu bytu pro
neplacení nájemného není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je správný.
Žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné za dobu delší než tři měsíce nikoli v
důsledku tíživé sociální situace, ale své dispozice s bankovním účtem. Dal sice
bance příkaz k zaplacení nájemného žalobkyni, ten však nebyl proveden před tím,
než finanční prostředky byly převedeny rovněž podle jeho příkazu na termínovaný
vklad, přičemž se o této skutečnosti z výpisu z účtu dozvěděl již následující
měsíc. Přesto jej k zaplacení dlužného nájemného vedlo až doručení žaloby.
Zejména však nelze přehlédnout, že povinnost platit nájemné zvýšené žalobkyní
podle § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. žalovaný od ledna 2007 neplnil, aniž
neplatnost tohoto zvýšení napadl žalobou u soudu. Jestliže žalovaný porušoval
základní povinnost nájemce platit řádně nájemné i v průběhu řízení, nelze
žalobkyni ochranu jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
odepřít.
Dovolateli se nepodařilo zpochybnit prostřednictvím užitých dovolacích důvodů
správnost napadeného rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř..). Ty představují odměnu
advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši
3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z
přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 3.960,- Kč. Platební místo
a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu