26 Cdo 201/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města O., zastoupeného
advokátkou, proti žalované M. Č., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 163/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července
2004, č.j. 11 Co 139/2004-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 21. 11. 2003, č.j. 9 C 163/2001-61, výrokem I. zamítl žalobu na
vyklizení bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 1.
podlaží obytného domu č.p. 671 v ulici M. v O. (dále jen „předmětný byt“) a
rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrokem). Z výpovědi žalované a svědků
měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaná žila v předmětném bytě se svým
otcem F. H. ve společné domácnosti ke dni 11. 7. 2000, kdy otec zemřel. Pokud
šlo o spotřební společenství, nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno nic,
co by vedení společné domácnosti zpochybňovalo. Soud prvního stupně dále
zjistil, že žalovaná dne 22. 10. 1996, za trvání manželství s L. Č., uzavřela s
žalobcem nájemní smlouvu k bytu 3+1 v domě č. 1098 v O. (dále jen „byt v O.“),
a dovodil, že jim k bytu vzniklo právo společného nájmu. Protože podle
výpovědi svědka L. Č. opustila žalovaná v květnu 2000 společnou domácnost
vedenou s ním v bytě v O., zanikl jim společný nájem k tomuto bytu podle § 707
a 708 obč. zák. Na tom podle soudu prvního stupně nic nemění ani uzavření kupní
smlouvy ze dne 16. 6. 2000 ohledně podílu na domě č.p. 1098 a 1099 v O., který
přešel do jejich společného jmění. Z této skutečnosti totiž nevyplývá, že by se
žalovaná mohla bez dalšího do bytu v O. nastěhovat a bydlet v něm. Nebylo tedy
možné mít za to, že žalovaná měla ke dni smrti svého otce vlastní byt. Z těchto
důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt po smrti
jeho nájemce na základě řádně založeného nájemního práva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 23. 7. 2004, č.j. 11 Co 139/2004-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích pod body I. a II. tak, že žalované uložil do 6 měsíců od
právní moci rozsudku předmětný byt vyklidit a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl i
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, který považoval za dostatečný, neztotožnil se
však s jeho právním posouzením otázky, zda na žalovanou přešel nájem k
předmětnému bytu ke dni smrti jejího otce F. H. (tj. 11. 7. 2000). Předpoklad
vlastního bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. podle ustálené judikatury znamená
disponovat právním titulem zakládajícím právo, které slouží k trvalému
uspokojení bytové potřeby. Proto se i spoluvlastník domu, který má právní
možnost užívat byt v tomto domě, považuje za osobu, která má vlastní byt. Tím,
že žalovaná v květnu 2000 opustila i s nezletilými dětmi společnou domácnost
vedenou v bytě v O., stal se její manžel výlučným nájemcem tohoto bytu.
Protože však došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu č.p. 1098 a 1099 v
O. s právními účinky nastalými ke dni předcházejícímu smrti nájemce předmětného
bytu, nesplňovala žalovaná zákonnou podmínku uvedenou v § 706 odst. 1 obč. zák.
– neexistenci vlastního bytu. Za této situace tedy nebylo rozhodné ani
uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů, ke kterému došlo až po smrti
nájemce předmětného bytu a podle níž připadl do výlučného vlastnictví manžela
žalované právě spoluvlastnický podíl na domě č.p. 1098 a 1099. Pokud žalovaná
tvrdila, že její nezletilé děti sdílely společnou domácnost s původním
nájemcem, aniž měly vlastní byt, a proto splňují podmínky pro přechod nájmu a
od nich pak žalovaná odvozuje právní důvod užívání předmětného bytu, pak
odvolací soud uzavřel, že v systému neúplné apelace je uplatnění těchto nových
skutečností nepřípustné, neboť nebyly před soudem prvního stupně řešeny ani
prokazovány. Za situace, kdy žalované nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu
a nelze jí z tohoto důvodu přiznat ani bytovou náhradu za vyklizovaný byt,
stanovil jí odvolací soud dostatečně dlouhou šestiměsíční lhůtu k vyklizení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudní řádu
(dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení
věci. Dovolatelka namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo
zjištěno a prokazováno, že žalovaná bydlí v bytě svého otce spolu s nezletilými
dětmi, vnuky nájemce, a má za to, že k této skutečnosti mělo být přihlédnuto ze
zákona. Není totiž rozhodné, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti s
matkou nebo se svým dědečkem, podstatné je, že se jedná o osoby podle § 706
odst. 1 věty první obč. zák., které s nájemcem žily v den jeho smrti ve
společné domácnosti. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované
nejsou zákonné předpoklady pro přechod práva nájmu, nemohl tak správně učinit
ve vztahu k nezletilým dětem. Vzniklo-li dětem žalované právo společného
nájmu, je napadené rozhodnutí o tom, že žalovaná je povinna předmětný byt
vyklidit, zásahem do práv nezletilých dětí. Proto dovolatelka navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto,
neboť teprve v podání ze dne 23. 11. 2004 žalovaná uvedla, že dovolacím důvodem
je nesprávné právní posouzení věci, a žalobce má za to, že jde o opožděné
uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 242 odst. 4 o.s.ř., neboť lhůta k
podání dovolání uplynula dnem 9. 11. 2004. Z dovolání ze dne 8. 11. 2004 totiž
nevyplývá, zda je uplatněným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci
nebo vada řízení. Jinak se žalobce ztotožňuje s postupem odvolacího soudu
ohledně nově uplatněných námitek i s právním závěrem odvolacího soudu ve věci
samé, protože právo bydlení dětí v kterémkoli bytě se odvozovalo od práva
jejich matky a nikoli od třetí osoby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas (neboť podání ze dne
9. 11. 2004 bylo pouze upřesněním dovolání ze dne 8. 11. 2004, z jehož obsahu
lze dovodit uplatněné dovolací důvody), obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné i ve
věci samé, tj. ve výroku o vyklizení bytu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Taková vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v dovolání namítána
je, a Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska tohoto
dovolacího důvodu.
Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť podle ní nemá pro
rozhodnutí ve věci samé význam, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti
s matkou nebo jejich prarodičem (nájemcem), ale relevantní je toliko
skutečnost, že tyto osoby žily v den smrti nájemce s ním ve společné
domácnosti, avšak zároveň – posuzováno z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) namítá vady řízení, které ve svém důsledku vedly i k nesprávnosti
skutkových zjištění. Jestliže totiž dovolatelka namítá, že společnou domácnost
s původním nájemcem sdílely i její děti, což bylo podle ní zjištěno i před
soudem prvního stupně, pak nezpochybňuje právní posouzení věci (volbu právní
normy, její výklad a aplikaci na zjištěný skutkový stav), nýbrž postup
odvolacího soudu, který k této skutečnosti s odkazem na § 205a o.s.ř.
nepřihlédl, a zároveň zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Prvořadým však je přesto posouzení opodstatněnosti námitky nesprávného právního
posouzení věci. Z ustálené judikatury vyplývá, že mít „vlastní byt“ ve smyslu §
706 odst. 1 věty první obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem,
který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému
uspokojení potřeby bydlet. Spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat
byt v tomto domě, má vlastní byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2001, pod č. 20). Vlastní byt má i manžel, jenž odvozuje své
právo bydlet v bytě od druhého manžela, jenž je (výlučným) vlastníkem bytu.
Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým
manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela a manžel -
vlastník má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 11. 10. 2000, sp. zn.
26 Cdo 2471/99, jejichž závěry lze obdobně použít i při výkladu § 706 odst. 1
obč zák. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo
107/2004). Z uvedeného pak dále vyplývá, že i děti manželů - podílových
spoluvlastníků bytu, v němž mají tito manželé právní možnost uspokojovat
potřebu bydlení, odvozují své právo v takové bytě bydlet od rodinněprávního
vztahu ke svým rodičům a v tomto smyslu rovněž mají vlastní byt. I kdyby tedy
bylo prokázáno tvrzení dovolatelky, že s ní a s jejím otcem - nájemcem
předmětného bytu, žili před jeho smrtí ve společné domácnosti též nezletilé
děti žalované a jejího manžela, nemohlo to mít vliv na závěr, že k přechodu
nájmu smrtí nájemce dle § 706 odst. 1 obč. zák. na žalovanou (ani na její děti)
nedošlo, a žaloba na vyklizení předmětného bytu žalovanou je tudíž důvodná.
S ohledem na uvedené závěry je zřejmé, že i kdyby se odvolací soud dopustil
vady řízení spočívající v tom, že nepřihlédl k tvrzení žalované o soužití
nezletilých dětí ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem předmětného bytu,
a pominul, že tato skutečnost vyšla najevo již v řízení před soudem prvního
stupně, nemohlo to mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, a nemohlo se tak
jednat o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ani o nesprávné
skutkové zjištění ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., na němž je založeno
rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a),
b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2
odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální
náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu