26 Cdo 2021/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. M., proti
žalovanému: D. s., o zaplacení částky 98.726,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 231/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č.j. 20 Co 259/2001 – 74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1, který jako soud prvního stupně rozhodoval o žalobě
podané žalobcem S. M. proti žalované příspěvkové organizaci D. s., o zaplacení
nájemného v částce 98.726,- Kč, rozsudkem ze dne 9. 11. 2000, č.j. 23 C 231/98
– 42, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky
21.548,- Kč (výrok I.), zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 25.397,- Kč
ve třídenní pariční lhůtě (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky
51.781,- Kč (výrok III.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání oba účastníci. Odvolání
žalobce směřovalo proti zamítavému výroku, žalovaný svým odvoláním napadl
vyhovující výrok tohoto rozsudku. Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č.j. 20 Co 259/2001 – 74, potvrdil výrokem
označeným I. rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“,
když odvolání žalobce neshledal důvodným. Zároveň k odvolání žalovaného výrokem
II. potvrdil rozsudek obvodního soudu „ve vyhovujícím výroku ve věci samé“
ohledně částky 5.956,- Kč, a změnil jej ohledně částky 15.592,- Kč tak, že
žalobu „v tomto rozsahu“ zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání opřené o
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., v němž odvolacímu soudu vytkl
nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby byl rozsudek „ve výrokové části
článku II, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně
částky 15.592,- Kč“ zrušen, a aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci
částku 15.592,- Kč a nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Soud prvního stupně rozhodoval dne 9. 11. 2000, tedy předtím, než byl
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“) novelizován zákonem č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000
Sb.“ (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat
jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před
účinností zákona č. 30/2000 Sb. Městský soud v Praze sice o odvolání obou
účastníků proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 18. 10. 2001, musel se
ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž
odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů – tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001
(část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) musel
řešit otázku, zda má o dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění ode dne účinnosti zákona č.
30/2000 Sb. (od 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský
soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď je rovněž obsažena v přechodných
ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.: podle jeho části dvanácté, hlavy první,
bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu, které by se mělo stát předmětem
dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném
podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení,
v němž odvolací soud správně aplikoval občanský soudní řád ve znění před
účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“). Z tohoto důvodu
bylo nutno i v dovolacím řízení – jak výslovně ukládá zákon č. 30/2000 Sb. v
citovaném přechodném ustanovení – aplikovat ony dosavadní právní předpisy, tj.
postupovat podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení
stanovené v § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. (advokátního zastoupení dovolatele,
který má nadto sám právnické vzdělání), a že je jím napaden výrok rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně
částky 15.592,- Kč. V dovolání je podle jeho obsahu uplatněn dovolací důvod
podřaditelný ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li
zde vady uvedené formou taxativního výčtu pod písmeny a/ až g/ tohoto
procesního ustanovení. Dovolatel existenci těchto (zmatečnostních) vad nenamítá
a dovolací soud jejich existenci podle obsahu spisu neshledává.
Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (na které žalobce v dovolání odkazuje)
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé; dovolání podle odstavce 1 však není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech
50.000 Kč (srov. § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V dané věci napadá dovolatel rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé ohledně částky
15.592,- Kč; dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní) a jeho
přípustnost proto nelze opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., neboť ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl – v rozporu s kogentními
ustanoveními občanského soudního řádu – opatřen poučením, že dovolání proti
jeho měnícímu výroku podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného
prostředku založit nemůže. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. je
totiž možno pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním pouze
tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání stanovena v
zákoně (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého
poučení se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu – o dovolání nepřípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání žalovaného s sebou nese rozhodnutí, jímž
Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) toto dovolání
podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl
zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o skutečnost, že žalovanému, jemuž
by podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé /per
analogiam/ o. s. ř. náleželo právo na jejich náhradu proti dovolateli, který
procesně zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, podle obsahu spisu v tomto
stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu