26 Cdo 2039/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně J. M., zastoupené advokátem proti žalovanému M. M., zastoupenému
advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 29 C 334/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. dubna 2000, č. j. 14 Co 143/97-49, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2000, č. j.
14 Co 143/97-49, pokud jím byl „změněn“ rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
5. listopadu 1996, č. j. 29 C 334/95-27, ve výroku označeném jako I., týkajícím
se zrušení práva společného nájmu „družstevního bytu číslo 12 o třech pokojích
s příslušenstvím, situovaného v 3. podlaží domu v U. číslo 1 v B.“, tak, že
bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků „bytu č. 12 ve 3. podlaží domu
č. 1, ulice U. v B., sestávajícího ze 3 pokojů a příslušenství“, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna
2000, č. j. 14 Co 143/97-49, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 5. listopadu 1996, č. j. 29 C 334/95-27, ve výroku označeném jako
II. tak, že nájemcem bytu bude jako člen družstva nadále žalovaný, a ve výroku
označeném jako III. tak,že žalobkyně je povinna byt vyklidit do 15 dnů po
zajištění náhradního bytu, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. listopadu
1996, č. j. 29 C 334/95-27, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil
„právo společného nájmu družstevního bytu číslo 12 o třech pokojích s
příslušenstvím, situovaného v 3. podlaží domu v U. číslo 1 v B.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem označeným jako II. určil „výlučným
nájemcem bytu a výlučným členem družstva“ žalobkyni, výrokem označeným jako
III. uložil žalovanému povinnost „byt vyklidit do 15-ti dnů ode dne, kdy mu
bude zajištěn náhradní byt“, a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 27. dubna 2000, č. j. 14 Co 143/97-49, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému
bytu, rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalovaný, žalobkyni
uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu
a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v
době do 31. prosince 1991 svědčilo účastníkům ohledně předmětného bytu právo
společného užívání (družstevního) bytu (i společné členství manželů v
družstvu), a že toto právo se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále
jen „obč. zák.“), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu
(družstevního) bytu manžely. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se
zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť
účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§ 705 odst. 2
věta druhá obč. zák.). Rozhodnutí o tom, kdo z dosavadních společných nájemců
bude (výlučným) nájemcem bytu jako člen družstva (§ 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.), opřel soud prvního stupně o zákonná hlediska obsažená v ustanovení § 705
odst. 3 obč. zák. Přihlédl tak (pouze) ke stanovisku pronajímatele a k zájmu
nezletilé P., pocházející z manželství, která byla svěřena pro dobu po rozvodu
manželství do výchovy žalobkyně, tj. k (zákonným) hlediskům, svědčícím
žalobkyni, a z těchto důvodů rozhodl, že nájemkyní bytu bude jako členka
družstva žalobkyně; ostatní zjištěné skutečnosti nepovažoval v tomto ohledu za
právně významné. Naproti tomu odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že není-li
výčet hledisek obsažený v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. taxativní, je při
rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva nájemcem bytu, zapotřebí
vedle zákonných hledisek zvažovat i další hlediska, sice v zákoně neuvedená,
avšak rovněž právně významná. Jde o hledisko zásluh na získání předmětného bytu
a dále o otázky příčin rozvratu manželství, placení nájemného, využití bytu,
možnosti jiného bydlení apod. Odvolací soud – po doplnění dokazování v
odvolacím řízení – pak v této souvislosti zdůraznil větší zásluhu žalovaného na
získání bytu; i když lze připustit, že osobní plnění na část členského podílu
ve výši 5.000,- Kč se u žalobkyně vykompenzovalo péčí o nezletilou P., nelze
přehlédnout, že žalovaný ze svých výlučných prostředků zaplatil dne12. listopadu 1984 z titulu členského podílu v družstvu částku 19.100,- Kč. Rovněž
hledisko příčin rozvratu manželství vyznívá podle názoru odvolacího soudu ve
prospěch žalovaného, neboť značnou měrou se na rozvratu manželství podílela
žalobkyně navázáním známosti s V. S., k němuž se i s nezletilou P. přestěhovala
již v roce 1994; od stejné doby pak bydlí v bytě pouze žalovaný, který rovněž
sám platí nájemné. Z uvedených ostatních hledisek tak ve prospěch žalobkyně
vyznívá pouze hledisko lepšího využití bytu, neboť žije v domácnosti s
nezletilou P. Protože podle názoru odvolacího soudu další zmíněná hlediska,
prospívající žalovanému, převážila nad hlediskem využití bytu a dvěma zákonnými
hledisky, svědčícími ve prospěch žalobkyně, odvolací soud rozhodl, že nájemcem
bytu bude jako člen družstva žalovaný. Vyklizení žalobkyně z bytu pak ve smyslu
§ 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 (správně § 238 odst. 1 písm. a/)
zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatnila v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu – dovolací důvody podle § 241
odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž
odvolací soud vyšel při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva
nájemcem bytu. Potvrdila sice správnost skutkového zjištění, že členský podíl v
částce 19.100,- Kč byl zaplacen z výlučných prostředků žalovaného, avšak
namítla, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že osobní plnění v
částce 5.000,- Kč bylo žalovaným realizováno v době, kdy ona pečovala o
nezletilou P. Následně zdůraznila nesprávnost skutkového zjištění o příčinách
rozvratu manželství účastníků a pokračovala, že skutečnou příčinou rozvratu
manželství byl alkoholismus žalovaného; z tohoto pohledu je její známost s
jiným mužem a její následné odstěhování k němu, motivované zájmem nezletilé P.,
která nemohla žít v rozvrácených poměrech, pouze důsledkem již rozvráceného
manželství. Žalobkyně nepopřela, že nájemné po jejím odstěhování z bytu platí
pouze žalovaný, avšak v této souvislosti namítla, že nebude přispívat na
nájemné za situace, kdy je jí žalovaným bráněno byt užívat, a rovněž
připomněla, že navíc žalovaný platí z titulu výživného pro dceru pouze částku
600,- Kč měsíčně. Nakonec odvolacímu soudu v rámci citovaného dovolacího důvodu
vytkla, že hledisko možnosti jiného bydlení účastníků v řízení ani neřešil, byť
při rozhodování, kdo z dosavadních společných nájemců bude jako člen družstva
nájemcem bytu, měl zohlednit možnost bydlení žalovaného ve čtyřpokojovém
rodinném domě, který je ve vlastnictví jeho rodičů. Zde dodala, že podle
informací dcery hodlá žalovaný byt prodat a odstěhovat se ke svým rodičům. V
rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla, že tzv.
další hlediska (hlediska, která nejsou výslovně uvedena v ustanovení § 705
odst. 3 obč. zák.) se uplatní pouze podpůrně „pro případ, kdy by absentovala v
konkrétní kauze hlediska základní, v zákoně vyjmenovaná“. Proto podpůrná
hlediska nemohou v žádném případě převážit nad hledisky zákonnými. Závěrem
žalobkyně sdělila, že na rozdíl od svého zástupce neobdržela vyrozumění o
termínu odvolacího jednání. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu a uvedl, že hlediska obsažená v ustanovení § 705 odst. 3 obč.
zák. jsou pouze demonstrativní a vedle nich lze při rozhodování přihlédnout i k
dalším hlediskům, která mohou být svou povahou závažnější a významnější pro
rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že postup odvolacího soudu je v souladu s
dosavadní judikaturou, a v této souvislosti poukázal na R 78/1970, R 14/1978, R
34/1983.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 27. dubna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů
Námitka., že žalobkyně, na rozdíl od svého zástupce, neobdržela vyrozumění o
termínu odvolacího jednání, by mohla být – s přihlédnutím k jejímu obsahu (§
41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatněním vady ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Tato námitka má zásadní význam při řešení otázky přípustnosti dovolání.
Dovolání je totiž přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy,
trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř., tj. i vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přípustnost (a
tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel
existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami
skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z
úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jích účastník výslovně dovolává.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř.
žalobkyně nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k
charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit,
zda došlo k odnětí možnosti žalobkyně jednat před odvolacím soudem (§ 237 odst.
1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že nebyla jako účastnice řízení vyrozuměna o odvolacích
jednáních ve dnech 20. a 27. dubna 2000.
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy,
byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem dovolateli.
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i
právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení § 51 o.s.ř. k
jednání (odvolacímu jednání - srovnej ustanovení § 214 odst. 1 o.s.ř.), jak to
vyplývá z ustanovení § 115 odst. 1, 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením § 211
o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku
řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit
zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 a násl. o.s.ř.), mající svůj základ v článku 37
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla pod č. 2/1993 Sb.
vyhlášena součástí ústavního pořádku České republiky. Plná moc udělená pro celé
řízení je neomezitelná (§ 28 odst. 1 věta první o.s.ř.) a zástupce takovou
plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit
účastník (§ 28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Úkon zmocněnce lze proto považovat v
poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům za úkon účastníka - zmocnitele.
V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně využívat všech zákonem
připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž
zastupuje (§ 25 odst. 2 o.s.ř., srov. § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
ve znění pozdějších předpisů), tj. zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných
skutečností, navrhovat k jejich verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení
a řízením a činit jiné procesní úkony, upravené občanským soudním řádem.
Zvolený zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je, respektive by měl být,
zárukou toho, aby účastník, jehož v řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by
jinak, vzhledem k objektivně omezeným možnostem účastníka plně se angažovat v
probíhajícím řízení o sporném právu, mohla eventuálně nastat. Je-li účastník v
konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není-li důvodu
jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho
zástupce (§ 49 odst. 1 o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla v řízení (jak před soudem prvního
stupně, tak také před odvolacím soudem) zastoupena na základě plné moci ze dne
24. října 1995, udělené pro celé řízení (procesní plné moci), advokátem (§ 24,
§ 25, § 28 odst. 1 o.s.ř.). O termínech odvolacích jednání, a to jednání
nařízeného, resp. odročeného, na 20. dubna 2000, resp. 27. dubna 2000, byl
řádně a včas vyrozuměn její zástupce, který se však těchto jednání bez omluvy
nezúčastnil. Odvolací soud žalobkyni k odvolacím jednáním nepředvolal a ani ji
o místu a čase odvolacích jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že její
osobní účasti nebylo zapotřebí (§ 49 odst. 1 věta druhá, § 115 odst. 1 ve
spojení s § 211 o.s.ř., § 214 odst. 1 o.s.ř.). Již v rozhodnutích Vrchního
soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, 5. srpna 1994, sp. zn. 6
Cdo 70/93, a 23. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem
soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení
jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně
vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl
rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998,sp.
zn. 23 Cdo 1552/98, 18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a 10. dubna
1996,sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura. Z uvedeného vyplývá, že podle § 237 odst. 1 písm.
f/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné.
Přípustnost dovolání však vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
směřuje-li ovšem dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. V této souvislosti je zapotřebí připomenout,
že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991
Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé,
nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze
příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti
dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen
byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28). I když v dané věci odvolací soud, který správně
přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§ 212 odst. 1 písm. d/
o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu
prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání
obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně
– změnil (vedle výroku nákladového) již jen výrok o určení výlučného nájemce
předmětného bytu a výrok o vyklizovací povinnosti podmíněné zajištěním bytové
náhrady. Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k
předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu
prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž
přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nevyplývá. Zde
lze jen připomenout závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č.
87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle
nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž
není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/
o.s.ř. jdeo spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá
z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při
rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro
zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se
zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho
měnících výrocích o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými
dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. O vadách podle § 237 odst. 1
o.s.ř je pojednáno výše; ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu.
Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů
uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto
ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997,
nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že osobní
plnění v částce 5.000,- Kč bylo žalovaným realizováno v době, kdy žalobkyně
pečovala o nezletilou P., není důvodná. V napadeném rozhodnutí totiž odvolací
soud přímo připustil, že osobní plnění na část členského podílu ve výši 5.000,-
Kč se u žalobkyně vykompenzovalo péčí o nezletilou P.; zdůraznil ovšem, že při
hodnocení zásluh na získání bytu nelze přehlédnout, že žalovaný ze svých
výlučných prostředků zaplatil dne 12. listopadu 1984 z titulu členského podílu
v družstvu částku 19.100,- Kč, a že právě proto se více zasloužil o získání
bytu. Zaplacení zmíněné částky z výlučných prostředků žalovaného přitom
žalobkyně i v dovolání výslovně potvrdila. Zjištění o příčinách rozvratu
manželství a o odstěhování se žalobkyně (s nezletilou P.) k V. S. čerpal
odvolací soud jednak z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. března 1995,
č. j. 38 C 353/94-16, a jednak z účastnických výpovědí účastníků (zejména pak
žalobkyně), učiněných při jednání dne 10. března 1995 ve věci sp. zn. 38 C
353/94 Městského soudu v Brně, přičemž důkaz jejich čtením (§ 129 odst. 1
o.s.ř.) provedl při odvolacím jednání dne 20. dubna 2000 v rámci postupu podle
§ 213 odst. 1a 2 o.s.ř. Odvolací soud tak vzal v tomto ohledu v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a nelze mu proto nic
vytknout. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že odvolací soud otázku možnosti
jiného bydlení účastníků v řízení nezkoumal a tudíž ani nezjišťoval možnost
bydlení žalovaného v domě ve vlastnictví jeho rodičů; jestliže tedy takové
skutkové zjištění (stejně jako zjištění, že žalovaný hodlá byt prodat a
nastěhovat se ke svým rodičům - zde jde o novou okolnost, tvrzenou až v
dovolání) odvolací soud ve skutečnosti neučinil, nelze se – logicky vzato –
„jejich správností“ ani zabývat. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
odpověď na otázku, zda tzv. další hlediska (tj. jiná než výslovně uvedená v
ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.) se uplatní pouze podpůrně „pro případ, kdy
by absentovala v konkrétní kauze hlediska základní, v zákoně vyjmenovaná“, a
zda další (podle žalobkyně „podpůrná“) hlediska mohou převážit nad hledisky
výslovně uvedenými v zákoně.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu
po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák.
vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo
rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z
nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva
dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v
družstvu. Podle § 705odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu
vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a
odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov.
§ 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody
zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na
náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu
určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto
předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež
považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak
kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam
hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých
dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se
vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud
podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k
příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových
poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z
manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Dovolací
námitku, že tzv. další hlediska (jiná než výslovně uvedená v ustanovení § 705
odst. 3 obč. zák.) se uplatní pouze podpůrně „pro případ, kdy by absentovala v
konkrétní kauze hlediska základní, v zákoně vyjmenovaná“, proto nelze
akceptovat. Stejně tak nelze přijmout názor, zastávaný dovolatelkou, totiž
názor, že tato další hlediska nemohou převážit nad hledisky výslovně uvedenými
v zákoně. Soudní praxe je totiž jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona
další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad
hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto
dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení
výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají
nezletilé dítě, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo
uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k
jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Dovolací soud nesdílí ani názor, plynoucí z obsahu dovolání, tj. názor,že
odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaného v zákoně neuvedená hlediska a
přitom pominul jak zájem nezletilé P., tak také stanovisko pronajímatele, tedy
zákonná hlediska. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž patrno, že odvolací
soud tato (zákonná) hlediska vzal v úvahu, avšak větší význam přiznal hlediskům
dalším, a to zásluze na získání bytu, příčinám rozvratu manželství účastníků,
době, po níž žalovaný po odstěhování žalobkyně (s nezletilou P.) k jejímu
příteli bydlí v bytě samotný,a okolnostem placení nájemného po odstěhování
žalobkyně z bytu. Přitom právně významná zjištění zčásti převzal od soudu
prvního stupně a zčásti je čerpal z důkazů, které provedl v odvolacím řízení.
Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak není naplněn.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a
vyklizovací povinnosti žalobkyně s vázaností na zajištění náhradního bytu se
žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3
písm. a/, c/ a d/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti
napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výrocích označených jako II. a III.
změněn ohledně těchto otázek rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§ 243b
odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Dovolání proti ve skutečnosti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
(výroku o zrušení práva společného nájmu bytu) by mohlo být přípustné pouze
podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno
na jiném místě tohoto rozhodnutí, k vadě řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
f/ o.s.ř. nedošlo a vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/ d/, e/
a g/ o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/a §
239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého
rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, v tomto výroku ve skutečnosti potvrdil
v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhla-li žalobkyně vyslovení
přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst.
2 o.s.ř.
Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tomu, že napadený
rozsudek je ve svých měnících výrocích o věci samé z pohledu uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím
mohl zabývat z pohledu dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/
o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per
analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) zčásti nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a současně zavinila, že zčásti muselo být její
dovolání odmítnuto, a procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady v
souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření
byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním
dovolání dne 30. června 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část
dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení
k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z
jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§ 9 odst.
1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z
režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu