26 Cdo 2049/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Družstva K., proti
žalované J. R., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 218/97, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č. j. 29 Co 375/2000-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. března
2000, č. j. 41 C 218/97-53, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu
č. 32, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, který se nachází ve 4.
patře domu čp. 1398 v ulici K. č. 1 v P.“, určil, že nájemní poměr žalované k
bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění
náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. října 2000, č. j. 29 Co 375/2000-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním pokládal odvolací soud za správný jak
závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, tak také závěr o
přisouzené bytové náhradě (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé téhož zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c/“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem
č. 30/2000 Sb., a odůvodnila je ustanovením „§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/“
téhož zákona. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění
po uvedené novele. Přitom pro odpověď na uvedenou otázku bylo rozhodující, že
odvolací soud vydal napadené rozhodnutí dne 24. října 2000, tj. přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (před 1. lednem 2001). Podle části
dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení
k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
tudíž napadené rozhodnutí vydáno dne 24. října 2000, dovolací soud dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nelze v dovolacím řízení postupovat
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb., jak se žalovaná (vzhledem k obsahu dovolání) mylně
domnívá. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při
zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování
včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti
dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19.
dubna 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku
2001 časopisu Soudní judikatura (rozhodnutí bylo dne 10. října 2001 na
společném jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V
citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna
2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před
tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a
zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. § 55, §
58 odst. 1, § 240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání
odvolání (srov. § 204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet
nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od
okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být
totožný se dnem nabytí právní moci). Přitom rozhodnutí o odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu § 159 odst. 1 (§ 167 odst. 2)
o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných
subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší
účastníci nebo státní zástupce (srov. § 35, § 93 o.s.ř.), jsou pro účely
doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobce, respektive jeho
zástupce, a žalovaná.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání
směřuje, byl doručen soudem prvního stupně oběma účastníkům řízení (žalobci k
rukám jeho zástupce s procesní plnou mocí, tj. advokáta) v pátek 15. prosince
2000. Ode dne právní moci, tj. od 15. prosince 2000, počala plynout
jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na 15. ledna 2001
(pondělí). Dovolání, podané osobně u soudu prvního stupně dne 22. ledna 2001,
je za této situace dovoláním evidentně opožděným. Na tom nic nemění ani
okolnost, že písemné vyhotovení napadeného potvrzujícího rozsudku neobsahovalo
poučení o tom, za jakých podmínek (a v jaké lhůtě) lze proti němu podat
dovolání, neboť v žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena
povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 1999, sp. zn. 23 Cdo 1350/99,
ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 23. února 2000,
sp. zn. II. ÚS 576/99, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze
dne 28. listopadu 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněné pod č. 21 ve svazku
č. 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě
podané dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Miroslav Ferák