26 Cdo 2077/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce HIMALAYA Svatý Petr, se sídlem Libuň, Svatý Petr 58,
IČ: 26536498, zastoupeného JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem
Litoměřice, Okružní 15, proti žalované BERLIN - LUHAČOVICE, spol. s r. o., se
sídlem Krásná Lípa, Krásný Buk 59, IČ: 64650847, zastoupené Mgr. Martou
Hrubešovou, advokátkou se sídlem Rybniště, Nová Chřibská 2, o zaplacení částky
1.680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn.
13 C 49/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 29 Co 655/2009-164,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. dubna
2010, č. j. 29 Co 655/2009-164, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 3.
února 2009, č. j. 13 C 49/2006-124, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Děčíně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila z titulu náhrady škody částku
1.680.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že listinou ze dne
15. května 2003 s názvem „Ukončení pronájmu nebytových prostor“ (dále též jen
„listina ze dne 15. května 2003“) žalovaná protiprávně ukončila nájemní poměr k
tam označeným nemovitostem (dále jen „nemovitosti“) vzniklý nájemní smlouvou ze
dne 1. dubna 2002 (dále též jen „Nájemní smlouva“), v důsledku čehož mu ušel
zisk v žalované částce, jehož mohl dosáhnout dalším provozováním „pronajatého
penzionu“ jen za období od 15. května 2003 do 30. září 2003. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem (pro uznání) ze dne 14. července 2006, č. j. 13 C 49/2006-38, vyhověl žalobě a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku částku
1.680.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. října 2003 do zaplacení; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud
odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 29 Co 268/2007-80, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. února
2009, č. j. 13 C 49/2006-124, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 29 Co 655/2009-164, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků. Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením Nájemní smlouvy a
listiny ze dne 15. května 2003 vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně z následujícího skutkového stavu. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce
jako nájemce uzavřeli dne 1. dubna 2002 smlouvu o nájmu nemovitostí na dobu
neurčitou za nájemné v měsíční částce 5.000,- Kč v období od 1. října do 28. února a 15.000,- Kč v období od 1. března do 30. září. V Nájemní smlouvě se
nájemce dále zavázal k „pojištění nemovitostí proti živelným pohromám, krádežím
a škodám způsobeným třetí osobou“ a – jelikož projevil zájem o koupi
nemovitostí – k zaplacení první splátky na kupní cenu do 31. prosince 2002 a k
zaplacení zbytku kupní ceny do 30. června 2003. V § 2 Nájemní smlouvy označeném
„Výpověď smlouvy“ si její účastníci rovněž dohodli, že „pokud by nájemce ani po
opakované výzvě neplnil jednotlivé nebo celkové povinnosti dané touto smlouvou
v časovém termínu do 2 měsíců, popř. by nájemce neplnil základní povinnost
platby nájemného a byl tak ve dvouměsíčním prodlení, má pronajímatel právo
nájemný objekt převzít“. V listině ze dne 15. května 2003 žalovaná oznámila
žalobci, že – i z důvodů nezaplacení nájemného za únor a duben 2003 a
neuhrazení pojistného proti živelným pohromám – „dnem 15. května 2003 s
okamžitou platností končí pronájem nemovitostí v katastrálním území K. L.“. Žalobce nezaplatil – s dvouměsíčním prodlením – nájemné za únor 2003 a
neprokázal zaplacení pojistného proti živelným pohromám, krádežím a škodám
způsobeným třetí osobou.
Na takto zjištěném skutkovém základě odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Nájemní smlouvou byl mezi
účastníky platně založen nájemní vztah k nemovitostem (§ 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy
– dále jen „obč. zák.“), který mohl být ukončen odstoupením (§ 48 odst. 1 obč. zák.), jak vyplývá z možnosti odstoupení od smlouvy dohodnuté v § 2 Nájemní
smlouvy. Protože byly naplněny dohodnuté podmínky odstoupení od smlouvy
(žalobce nezaplatil s dvouměsíčním prodlením nájemné za únor 2003 a neprokázal
úhradu pojištění), žalovaná listinou ze dne 15. května 2003 platně odstoupila
od Nájemní smlouvy a není tudíž naplněn základní předpoklad náhrady škody, a
sice porušení právní povinnosti žalovanou. Za této situace odvolací soud
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedl, že z § 2 Nájemní smlouvy nemůže vyplynout právní závěr, že
její účastníci si dohodli možnost odstoupení od smlouvy ve smyslu § 48 odst. 1
obč. zák. Měl za to, že v § 2 Nájemní smlouvy, a to i ve spojení s jeho
označením, je upravena možnost jejího ukončení výpovědí ze zákonných důvodů a
po uplynutí výpovědní lhůty. Následně vysvětloval, z jakého důvodu nebylo
zaplaceno nájemné za únor 2003, a namítl, že z platby do 15. dubna 2003 v
částce 15.000,- Kč si měla žalovaná započítat částku 5.000,- Kč na dlužné
nájemné za únor 2003, popřípadě že na toto dlužné nájemné měla použít kauci
(viz § 3 Nájemní smlouvy). Dále uvedl, že „neznal obsah existující pojistné
smlouvy, nebyl mu vystaven doklad na již uhrazené pojistné, nebyl majitelem
předmětné nemovitosti a s ohledem na pojistné období nebyl ani důvod toto
(časově) řešit“. Poté rovněž namítl, že „postupem žalovaného vůči žalobci, a to
jednostranným odstoupením od předmětné nájemní smlouvy, došlo k porušení ust. §
39 obč. zák. a jde o neplatný právní úkon“, neboť „k tomu došlo jednostranně a
v rozporu s uvedeným smluvním ujednáním, a to za situace, kdy odpovědný stat. zástupce předseda sdružení J. K. byl na zahraniční horolezecké expedici a
zastupoval jej jeho věci neznalý syn“; podle jeho názoru ho měla žalovaná
„vyzvat k odstranění porušování předmětné smlouvy“. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve smyslu dohodnuté možnosti řádně
odstoupila od Nájemní smlouvy. Poté vyvracela správnost použitých dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li
shledáno přípustným. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání,
které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné. Odvolací
soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 27. listopadu 2007, č. j.
29 Co
268/2007-80, dospěl
– na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že v daném případě nebyly
splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť výzva podle § 114b o. s. ř. nebyla doručena žalované do vlastních rukou. Tím rozdílně vymezil práva a
povinnosti účastníků v jejich právních vztazích (rozdílně posoudil právo
přiznané žalobci v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., tj. právo, aby soud /při
splnění předpokladů uvedených v ustanoveních § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř./ ve věci samé rozhodl v jeho prospěch rozsudkem pro uznání). Zrušující
usnesení odvolacího soudu představuje tedy rozhodnutí, jímž byl ve skutečnosti
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; na uvedeném závěru nic
nemění ani to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (namísto toho, aby ho změnil tak, že rozsudek pro
uznání se nevydává) a že rozhodl formou usnesení, ač měl rozhodnout rozsudkem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo
658/2008, uveřejněné pod č. 67 v sešitě č. 7-8 z roku 2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V daném případě tedy fakticky jde o rozhodnutí měnící
a nikoli o rozhodnutí, kterým by odvolací soud zrušil v pořadí první rozhodnutí
soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil, a to
dovolacími námitkami, že nájemné za únor 2003 nebylo zaplaceno v důsledku
chybného zadání bankovního příkazu, že z platby do 15. dubna 2003 v částce
15.000,- Kč si měla žalovaná započítat částku
5.000,- Kč na dlužné nájemné za únor 2003, popřípadě že na toto dlužné nájemné
měla použít kauci, že neznala obsah pojistné smlouvy a že odstoupení bylo „v
rozporu s uvedeným smluvním ujednáním, a to za situace, kdy odpovědný stat.
zástupce předseda sdružení Josef Kubíček byl na zahraniční horolezecké expedici
a zastupoval jej jeho věci neznalý syn“. Dovolací soud proto k uvedeným
dovolacím námitkám nepřihlížel. Napadený rozsudek je založen mimo jiných rovněž na (předběžném) právním názoru,
že nezpochybněné ujednání obsažené v § 2 Nájemní smlouvy označeném jako
„Výpověď smlouvy“ lze posoudit jako dohodnutou možnost odstoupení od smlouvy (§
48 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedeného právního názoru dovolatel v dovolání
– prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. – zpochybnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam
pro řešení právní otázky, zda z nezpochybněného skutkového zjištění učiněného z
ujednání obsaženého v § 2 Nájemní smlouvy lze dovodit právní závěr, že zde si
účastníci dohodli možnost odstoupení od Nájemní smlouvy ve smyslu § 48 odst. 1
obč. zák. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pouze pro úplnost je zapotřebí už na tomto místě připomenout, že Nejvyšší soud
opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor, že je-li – jako v
projednávané věci
– nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové prostory),
režim nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl. obč. zák. (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/1999, z
30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/1998, a z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo
1348/2008), jak správně dovodil odvolací soud.
V posuzovaném případě šlo o nájem na dobu neurčitou a účastníci se na ukončení
takto sjednaného nájmu nedohodli (§ 677 odst. 1 obč. zák.). Pak mohl být nájem
ukončen zásadně jen odstoupením od smlouvy (ve smyslu § 679 obč. zák. /ve
spojení s ustanovením § 48 odst. 1 obč. zák./ nebo jestliže by si účastníci
tento způsob ukončení nájmu dohodli /§ 48 odst. 1 obč. zák./) a dále výpovědí
(§ 677 odst. 1 obč. zák.) v tříměsíční výpovědní lhůtě (§ 677 odst. 2 obč.
zák.), neboť Nájemní smlouvou a ani zvláštními předpisy nebylo stanoveno jinak
(§ 678 obč. zák.).
Soudy obou stupňů vyšly rovněž z nezpochybněného skutkového zjištění, že v § 2
Nájemní smlouvy označeném „Výpověď smlouvy“ si její účastníci dohodli, že
„pokud by nájemce ani po opakované výzvě neplnil jednotlivé nebo celkové
povinnosti dané touto smlouvou v časovém termínu do 2 měsíců, popř. by nájemce
neplnil základní povinnost platby nájemného a byl tak ve dvouměsíčním prodlení,
má pronajímatel právo nájemný objekt převzít“. Dovolací soud zastává názor, že
zde nemůže jít o dohodnutou možnost odstoupení od smlouvy (ve smyslu § 48 odst.
1 obč. zák.), jak dovodily soudy obou stupňů. Je-li totiž uvedené ujednání
označeno jako „Výpověď smlouvy“ a vyplývá-li z něj, že za tam sjednaných
předpokladů „má pronajímatel právo nájemný objekt (pouze) převzít“, pak z něj
nelze dovozovat možnost odstoupení od smlouvy jednoduše proto, že tato možnost
z něj
– vzhledem k obsahu – vyplynout nemůže. Z obsahového hlediska by však mohlo jít
o výpověď, resp. o ukončení nájmu výpovědí v tříměsíční výpovědní lhůtě,
kterážto možnost ovšem vyplývá přímo ze zákona (§ 677 obč. zák.). Odvolací soud
(a ani soud prvního stupně) se však touto otázkou – vzhledem k nesprávnému
právnímu názoru, který zaujal – nezabýval a dovolatel mu to (prostřednictvím
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) důvodně
vytkl. Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. byl použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nejprve posoudí, zda listinou ze dne 15. května 2003
žalovaná neodstoupila od Nájemní smlouvy podle § 679 odst. 2 věty druhé obč.
zák.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu