26 Cdo 2093/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Stavebního bytového družstva S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. B., zastoupené opatrovnicí Ing. JUDr. Z. N., o zaplacení částky 25.638,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 132/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2002, č. j. Ncd 308/2002-21, takto:
Řízení se zastavuje.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. listopadu 2002, č. j. Ncd 308/2002-21, nevyhověl – s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – návrhu žalované, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem.
Žalovaná napadla toto usnesení podáním označeným jako dovolání. Namítla v něm, že důvody delegace věci k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem nebyly subjektivního charakteru; má naopak zato, že z důvodů popsaných v uvedeném podání je dán vážný důvod, pro který by věc neměla být projednána Obvodním soudem pro Prahu 4, „ať už z důvodu vhodnosti či z důvodu nutnosti, tj. dle ust. § 12 odst. 1 o.s.ř. nebo dle § 12 odst. 2 o.s.ř.“. Navrhla „vyhovět jejímu návrhu na delegaci k jinému soudu, tj. výše uvedenému Okresnímu soudu v Ústí nad Labem“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 12 odst. 1 o.s.ř. se o přikázání věci jinému soudu rozhoduje v případě, že příslušný soud nemůže o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a o.s.ř.); věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (§ 12 odst. 2 o.s.ř.).Ve smyslu § 12 odst. 3 o.s.ř. je příslušným k rozhodnutí o těchto otázkách soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Pojem „nadřízený soud“, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze. Rozhoduje-li krajský (vrchní) soud o přikázání věci jinému soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Funkční příslušnost k projednání dovolání proti tomuto rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 věta první ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu