26 Cdo 2097/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala
Mikláše ve věci žalobkyně Z. C., zastoupené advokátem, proti žalované
J. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 83/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000, č. j. 7
Co 619/2000-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června
2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 28. června 2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 17. ledna
2000, č. j. 13 C 83/99-43, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla
povinna vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci
rozsudku „byt č. 7, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v třetím poschodí domu
č. 31 v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastnic, avšak opomněl ve výrokové části citovaného
rozhodnutí rozhodnout o návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání,
tj. jakoby uvedenému návrhu nevyhověl, čemuž odpovídá i odůvodnění rozhodnutí,
v němž je ohledně této otázky uvedeno, že dovolání připuštěno nebylo, neboť
nešlo o řešení právních otázek zásadního významu.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
dne 20. července 1998 byl Úřadu města Č. B. doručen vyplněný formulář s
názvem „Žádost o schválení výměny bytů dle níže uvedené dohody“ (dále též jen
„sporný formulář“), že v uvedeném formuláři jsou jako žadatelky o schválení
(dohody) o výměně bytů označeny obě účastnice, že v té době bydlela
žalobkyně v předmětném bytě a žalovaná bydlela v bytě, označeném ve sporném
formuláři jako byt sestávající z jedné kuchyně a tří pokojů, WC, koupelny,
sušárny a sklepů, a nacházející se v domě čp. 13 u Č. B. (dále jen „byt v
domě čp. 13“ a „dům čp. 13“), a že žádost o výměnu bytů odůvodnily
společným soužitím žalobkyně s bývalým manželem žalované J. S. a bydlením
žalované s bývalým manželem ve společném bytě po dobu tří let od rozvodu
manželství. Současně zjistily, že s výměnou bytů souhlasila jak S. d., s.r.o.,
Č. B., tak také žalovaná aj. S. jako (bezpodílový) spoluvlastníci domu čp. 13
(jejich bezpodílové spoluvlastnictví, zaniklé rozvodem manželství, nebylo ke
dni uzavření dohody vypořádáno), že Úřad města, majetkový odbor – bytové
oddělení přípisem ze dne 22. července 1998 sdělil, že město Č. B. dává
souhlas s předmětnou výměnou bytů, a že dne 22. července 1998 byla ohledně
předmětného bytu uzavřena se žalovanou nájemní smlouva s účinností od
1. září 1998 na dobu neurčitou. Na základě uvedených zjištění soudy obou stupňů
(odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně) dovodily,
že ve sporném formuláři jde – s přihlédnutím k jeho obsahu – o (platně
uzavřenou) dohodu o výměně bytů (ve smyslu § 715 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího
soudu - dále jen „obč. zák.“), a že na základě nájemní smlouvy ze dne 22.
července 1998, uzavřené v návaznosti na dohodu o výměně bytů, se žalovaná stala
nájemkyní předmětného bytu; proto žalobkyně nemůže být s žalobou o vyklizení
bytu úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a v němž uplatnila dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu
– stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – především
namítla, že dohoda o výměně bytů je neplatná proto, že žalované k bytu v domě
čp. 13 nesvědčilo nájemní právo (nebyla nájemkyní vyměňovaného bytu); tento byt
totiž užívala z titulu spoluvlastnického vztahu k domu čp. 13. Zatímco
důsledkem dohody o výměně bytů na straně žalované by byl vznik nájemního práva
k předmětnému bytu, žalobkyni by výměnou bytů žádné právo k bytu v domě čp. 13
nevzniklo; v konečném důsledku jí bylo bydlení v tomto bytě navíc znemožněno.
Žalobkyně – jinak řečeno – namítla, že platně může být dohoda o výměně bytů
uzavřena pouze mezi dvěma (či více) nájemci bytů. Následně – odkazem na důvody,
uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – rovněž namítla, že
mezi účastnicemi žádná dohoda o výměně bytů uzavřena nebyla, neboť za takovou
dohodu nelze pokládat sporný formulář, který účastnice vyplnily a podepsaly.
Nakonec – rovněž formou odkazu na důvody, uvedené v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně – namítla, že soudy se nevypořádaly s tím, že hned druhý
den poté, co žalovaná převzala předmětný byt, odstoupila od „dohody“ o výměně
bytů, a kromě toho ani se současnou situací, kdy předmětný byt je ve
vlastnictví družstva. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací
soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 28. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř.
- a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z
obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239
odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm.
b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací
soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost
dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobkyně
přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy
je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že
rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má
po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně
vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v
tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního
významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro
rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o
takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla
určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla
vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v
konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, „zda je možné
realizovat výměnu bytu za situace, kdy jeden z účastníků nezíská
neodvozené právo k vyměněnému bytu“. Vzhledem k odůvodnění dovolání (a stejně
tak i k důvodům, uvedeným v tomto ohledu v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, v němž byl obsažen návrh na vyslovení přípustnosti dovolání)
jde – jinak řečeno – o otázku, zda dohoda o výměně bytů ve smyslu
§ 715 obč. zák. může být platně uzavřena pouze mezi dvěma (či více) nájemci
bytů. S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci
odvolacím soudem musí být objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny -
logicky vzato - právním závěrem, že účastnice uzavřely platnou dohodu o výměně
bytů ve smyslu § 715 obč. zák.
S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat
závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Z odkazu odvolacího soudu na správné právní závěry soudu prvního stupně
vyplývá, že i odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – pouze
dovodil, že vyplněný a účastnicemi podepsaný sporný formulář lze
– s přihlédnutím k jeho obsahu – pokládat za (platně uzavřenou) dohodu o výměně
bytů, neboť zde projevená vůle účastnic k výměně bytů směřovala. I když
žalobkyně – pro případ, že sporný formulář bude i odvolacím soudem posouzen
jako dohoda o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák. – v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně ve skutečnosti namítla neplatnost dohody o výměně bytů
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením § 715 obč. zák.),
odvolací soud se otázkou platnosti dohody o výměně bytů z tohoto úhlu pohledu
nezabýval. Proto – s přihlédnutím ke shora uvedenému – nelze než
dovodit, že jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce
zásadního významu.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem
(žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2
věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou
bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř.
je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu.
Spornou právní otázkou je především otázka, zda za dohodu o výměně bytů ve
smyslu § 715 obč. zák. lze pokládat vyplněný a účastnicemi řádně podepsaný
sporný formulář, a poté otázka, zda může být platně uzavřena dohoda o výměně
bytů ve smyslu § 715 obč. zák., když nájemkyní bytu je pouze jedna z účastnic
dohody o výměně bytů, zatímco právním důvodem užívání druhého vyměňovaného bytu
je spoluvlastnický vztah k domu, v němž se tento byt nachází (nikoli nájemní
vztah k vyměňovanému bytu).
Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci
dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li
pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh
nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem, který odvolací soud – a
stejně tak soud prvního stupně – přijal ohledně první sporné právní otázky, a
pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů. Dovolací námitky, které žalobkyně v tomto ohledu uplatnila, jsou pouhým
opakováním námitek, přednesených v průběhu nalézacího řízení; ostatně v
dovolání žalobkyně v tomto ohledu pouze odkázala na odůvodnění svého odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně.
Jiná je však situace ve vztahu ke druhé sporné právní otázce. Podle
ustálené judikatury musí dohoda o výměně bytů splňovat jednak náležitosti
stanovené v § 715 obč. zák., jednak – jako dvoustranný hmotněprávní úkon –
obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Musí tedy splňovat
rovněž náležitosti osoby, náležitosti vůle, poměru vůle a projevu, náležitosti
předmětu právního úkonu. Posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost
předmětu právního úkonu (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a jeho dovolenost (§ 39 obč.
zák.). Nedovolenost právního úkonu je dána tehdy, jestliže úkon je v rozporu se
zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. Přitom v
rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění
je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému
zákazu.
Protože odvolací soud se přes výslovné odvolací námitky z tohoto
pohledu otázkou platnosti dohody o výměně bytů nezabýval, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle § 243b
odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 243b odst.
2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat i dalšími námitkami,
uplatněnými v odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména
pak námitkou, že hned druhý den poté, co žalovaná převzala předmětný
byt, odstoupila žalobkyně od „dohody“ o výměně bytů (srov. § 48 a §
716 odst. 2 obč. zák.), a poté námitkou, že předmětný byt je v
současné době ve vlastnictví družstva.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu