26 Cdo 2098/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti
žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 8/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2003, č.j.
22 Co 225/2003-171, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2003,
č.j. 22 Co 225/2003-171, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2003, č.j. 10 C 8/2000-145, se zrušují a
věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4.
2001, č.j. 10 C 8/2000-51, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných Mgr. J. K. a
J. F. k „bytu č. 10 o velikosti 3 pokoje, kuchyň s příslušenstvím, WC,
koupelna, II. kategorie ve 4. podlaží domu č.p. 338 v P., N., D. 11“ (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah žalovaných skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti
dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za
prokázáno, že žalovaní jsou manželé, že jsou nájemci předmětného bytu, v němž
společně bydlí, a že vedle toho užívají dům č.p. 35 v P. – L. (dále „dům v
P.“), jehož jsou spoluvlastníky. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je dán, neboť žalovaní mají dva byty a
lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden z nich. Podle názoru
soudu není stav manželství žalovaných takový, aby vyžadoval jejich oddělené
bydlení a byl důvodem užívání dvou bytů; poukázal přitom na to, že společně
užívají předmětný byt, nejsou rozvedeni (ani nepodali návrh na rozvod
manželství), společně se starají o svého nezletilého syna, který dochází do
školy v P. a byt v domě v P. (o třech pokojích s příslušenstvím, situovaný v
přízemí a v podkroví domu) je plně způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu.
Naproti tomu soud prvního stupně neshledal naplnění dalšího uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák., když v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaní předmětný byt neužívali nebo ho užívali jen občas.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze
dne 9. 7. 2001, č.j. 22 Co 261/2001-82, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o tom, že ke dni dání výpovědi byl naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák., tedy že žalovaní měli dva byty a že
nešlo o případ, že by po nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali
pouze jeden byt, avšak dospěl k závěru, že nové skutečnosti tvrzené žalovanými
v odvolacím řízení (trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným, podání
návrhu na rozvod manželství spolu s uzavřením dohody o
vypořádání jejich společného jmění a společného bydlení) by – za předpokladu,
že budou prokázány a nebudou shledány účelovými – mohly být významné pro
posouzení důvodnosti žaloby z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Protože
soud prvního stupně se z tohoto hlediska věcí nezabýval, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby provedl potřebné
dokazování a poté důvodnost žaloby posoudil i z pohledu uvedeného ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. 10 C
8/2000-145 (poté, co usnesením ze dne 11. 7. 2002, č.j. 10 C 8/2000-119,
zastavil řízení proti druhému žalovanému J. F., vůči němuž byla žaloba vzata
zpět), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi a rozhodl o nákladech řízení. Po
doplnění dokazování vzal za prokázáno, že manželství Mgr. J. K. a J. F. bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 23. 2. 2002, že jejich nezletilý syn byl pro dobu
po rozvodu svěřen do výchovy matky (žalované), že podle dohody o vypořádání
společného jmění se stal výlučným vlastníkem domu v P. J. F. a žalovaná
získala 450.000,-Kč s tím, že dalších 540.000,-Kč jí bude jmenovaný splácet v
ročních splátkách po 90.000,-Kč, že dne 29. 4. 2002 podal jmenovaný návrh na
vklad této dohody do katastru nemovitostí, že nezletilý A. F. je opakovaně
léčen na alergii a že v průběhu roku 2001 se podrobil psychologickému
vyšetření, při němž bylo zjištěno, že u něj jde o neurotický vývoj v důsledku
dlouhodobých rodinných konfliktů a že rozchod rodičů přispěl k jeho uklidnění,
jakož i ze zjištění, že po prvním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci se J.
F. z předmětného bytu odstěhoval a zůstala v něm bydlet žalovaná s nezletilým
synem. Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že nové skutečnosti
odůvodňují posouzení důvodnosti žaloby z hlediska ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., a že i když ke dni dání výpovědi byl výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. g) obč.zák. dán, „poměry k dnešnímu dni se změnily natolik, že na
žalované nelze spravedlivě požadovat i s ohledem na zájem nezletilého dítěte,
by nadále jako rozvedená sdílela společnou domácnost s bývalým manželem na
P.“,… a že „takový výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6.
2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal dostačujícími skutková
zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci.
Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně o účelovosti jednání žalované a
jejího bývalého manžela, přičemž poukázal na to, že žalovaná již před vynesením
v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně uváděla problémy ve svém
manželství a že pozdější zprávy o zdravotním stavu jejího nezletilého syna o
těchto problémech vypovídají; poukázal též na to, že dohodu o vypořádání
společného jmění nelze pokládat za jednostranně nevýhodnou pro žalovanou, a to
s přihlédnutím k okolnostem, které její účastníci v rámci ní zohlednili (výše
pořizovací ceny domu, osobní práce bývalého manžela a jeho bratra při
rekonstrukci domu, výdělkové možnosti bývalého manžela). Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky
pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., neboť oproti okamžiku doručení
výpovědi z nájmu bytu, k němuž je třeba zkoumat naplnění výpovědního důvodu se
situace natolik změnila, že nelze spravedlivě požadovat, aby žalovaná bydlela
se svým synem po rozvodu manželství v domě svého rozvedeného manžela, který
užívá spolu s ním i jeho synovec. Odvolací soud dále uvedl, že „ani skutečnost,
že společné bydlení bylo po rozvodu možno vyřešit více způsoby a že žalobce
podanou výpovědí nenutil žalovanou sdílet společnou domácnost s manželem i po
rozvodu manželství, na věci nic nemění“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka má
zato, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
(nikoli podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jak uvedl odvolací soud v poučení
obsaženém ve svém rozsudku), neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku
žalobu zamítl s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu na použití §
3 odst. 1 obč.zák. Dovolací důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení věci
odvolacím soudem a v tom, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uvádí, že žaloba byla podána důvodně a že v řízení bylo prokázáno naplnění
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák., a dovozuje, že
jednání žalovaných bylo účelové; poukazuje na to, že v době podání žaloby
spolu v předmětném bytě bydleli a že teprve poté, kdy bylo soudem prvního
stupně žalobě vyhověno, začali činit kroky vedoucí k rozvodu jejich manželství
a k vypořádání společného jmění a bydlení. Dovolatelka má zato, že jimi
zvolené řešení jejich bytových poměrů nemůže jít na úkor žalobkyně, neboť
žalovaná a její manžel nebyli v té době v žádné složité sociální situaci a měli
dostatek časového prostoru k tomu, aby je vyřešili sami. Vyjadřuje nesouhlas se
zamítnutím žaloby odůvodněným tím, že na žalované nelze spravedlivě
požadovat, aby po rozvodu manželství žila se svým rozvedeným manželem v domě v
P., a namítá, že nic takového nepožaduje, toliko má zato, že bylo na žalované,
jak uspořádá svoje bytové poměry a že tak mohla učinit i jinak než na úkor
žalobkyně. Poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že ke dni
podání žaloby žalovaná a její bývalý manžel společně užívali předmětný byt s
regulovaným nájemným, který neodevzdali pronajímateli, ačkoliv současně byli od
roku 1989 spoluvlastníky domu v P., který byl pro jejich potřebu volný od roku
1993, a že odvolací soud uvedenou okolnost při posouzení věci z hlediska
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nezohlednil. Dovolatelka vyjadřuje názor, že v
dané věci „naplněny podmínky pro postup podle § 3 odst. 1 O.z. rozhodně
nejsou“, že „žaloba byla podána po právu a za situace, kterou svým chováním
žalovaná a její manžel vyvolali“, že „na straně žalobce nešlo o šikanování
žalovaných, zneužití jejich tíživé sociální, zdravotní či jiné tíživé sociální
situace, případně podobné jednání v rozporu s dobrými mravy, jak má citované
ustanovení na mysli“. Dovolatelka má zato, že § 3 odst. 1 obč.zák. je v soudní
praxi aplikován, aniž by byl brán zřetel na toho z účastníků, v jehož
neprospěch je uvedené ustanovení použito, a namítá, že by mělo být používáno
výjimečně, v odůvodněných případech a vyváženě s ohledem na všechny účastníky
sporu. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není v dané
věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně
„nerozhodoval vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil“, a že odvolací soud nevyslovil žádný právní názor zavazující soud
prvního stupně k tomu, jak má nově provedené důkazy zhodnotit a právně
posoudit. Žalovaná dále namítá, že dovolání není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák. v souladu s ustálenou judikaturou; současně vyvrací námitky
dovolatelky o účelovosti svého jednání. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto,
případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalovaná (spolu s
původně též žalovaným J. F.) uvedla v odvolání proti vyhovujícímu (v pořadí
prvnímu) rozsudku soudu prvního stupně skutečnosti, které nebyly uplatněny u
soudu prvního stupně, že odvolací soud k nim (tak, jak mu to dovolovalo
ustanovení § 205a odst. 2 o.s.ř.) přihlédl, a ve svém zrušujícím usnesení
uložil soudu prvního stupně nejen provést ohledně nich dokazování, ale současně
zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, když vyjádřil názor, že uváděné
skutečnosti mohou být významné pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák., a uložil soudu prvního stupně, aby se věcí z pohledu tohoto
ustanovení zabýval. Z odůvodnění v pořadí druhého rozsudku soudu prvního
stupně, potvrzeného dovoláním napadeným rozsudkem, pak vyplývá, že žaloba byla
zamítnuta jako nedůvodná na základě aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. Dovolání v
dané věci je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); vady tohoto druhu nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. pronajímatel může
vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů,
vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden
byt.
Existenci výpovědního důvodu je nutno posuzovat k okamžiku doručení
výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud
návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68
v časopise Soudní judikatura č.7/1997, ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo
1979/98, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, a ze dne 17. 4. 2001,
sp.zn. 26 Cdo 2135/2000).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práva povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002,
uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003). Pro použití
korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet;
vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. je nutno –
vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně
neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být
zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se
použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně
toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele.
Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými
zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu
konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s
přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele bytu (srov. rozsudek
uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996).
Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení
neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci však odvolací soud z uvedených závěrů
odpovídajících konstantní judikatuře důsledně nevycházel (což by ostatně
zakládalo i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Při
úvaze o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zohlednil toliko okolnosti na
straně nájemkyně (žalované), nezabýval se však již otázkou, zda lze – s
přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu – na žalobkyni
jako subjektu vykonávajícímu svoje vlastnické právo (pronajímateli) spravedlivě
požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z
nájmu bytu odepřena.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu