26 Cdo 2114/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně MUDr. M. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. S.,
zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 22 C 156/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. dubna 2003, č. j. 35 Co 48/2003-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2003, č. j.
35 Co 48/2003-140, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního
stupně) ze dne 27. června 2002, č. j. 22 C 156/2001-112, jímž byla žalované
uložena povinnost vyklidit a žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku
vyklizený předat „byt č. 11 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) nacházející
se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 104 v k. ú. L. v P. v ulici L. č.
10“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žila (po smrti
svého manžela A. S.) až do své smrti, tedy do 22. března 2001, nájemkyně bytu
M. S. (babička žalované), že v roce 1995 se jako spolužijící osoba do bytu
přihlásila žalovaná, že v bytě soustavně nebydlela, byť babičku vedle dalších
příbuzných pravidelně navštěvovala, že babičce pomáhala s nákupy, že v
předmětném bytě žalovanou několikrát navštívili i její přátelé R. S., D. S., J.
H. a J. B., a že babičce žalované dovážela pečovatelská služba na její žádost
obědy. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovanou právo nájmu bytu
nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve
společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných pro účely
přechodu práva nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí M. S. (dále jen
„obč. zák.“). Protože žalovaná za této situace užívá předmětný byt bez právního
důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč.
zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/
o.s.ř. Poukázala v něm na „vady řízení“, ke kterým došlo „v činnosti soudu při
hodnocení důkazů, kdy soud jako zásadní posuzuje důkazy, které se týkají období
po smrti nájemce, tedy období, které nemá vliv na posouzení otázky, zda žila se
svou babičkou ve společné domácnosti v den její smrti“. Dále rovněž uvedla, že
„soud opomenul důkazy“ vyznívající v její prospěch a naopak „přiložil váhu
svědeckým výpovědím protistrany bez úvahy o poměru k žalobkyni“. Nakonec
uvedla, že „v důsledku tohoto postupu soud … nesprávně právně posoudil otázku,
zda žalovaná žila v den smrti své babičky ve společné domácnosti“. Z obsahu
dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení rozsudků soudů obou stupňů a na
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním,
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout
(námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání
teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění
předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první
obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá
výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu