26 Cdo 2129/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně S. V., proti žalovanému V. T., zastoupenému JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, o vyklizení bytu a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 468/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č. j. 21 Co 479/2009-43, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 18 C 468/2008-26, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. v domě č.p., v ulici Z. Z. l. v P. 4, zapsaný u Katastrálního úřadu v Praze na LV č. 7929 (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 40.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 5.000,- Kč měsíčně od 1.
7. 2009 do vyklizení bytu (výrok III.), zastavil řízení ohledně zrušení trvalého pobytu žalovaného s tím, že po právní moci rozsudku bude věc postoupena městské části Praha 4 (výrok VI.); současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o nákladech státu (výrok V.). Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že společnost Liška s.r.o. (vlastník bytu) uzavřela dne 21. 10. 2005 s otcem účastníků J. T. (nájemcem bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 25. 1. 2000, resp. původně ze dne 7.
6. 1994) smlouvu o převodu vlastnictví předmětného bytu, že J. T. poté darovací smlouvou ze dne 12. 2. 2008 daroval předmětný byt žalobkyni (účinky vkladu jejího vlastnického práva nastaly ke dni 15. 2. 2008), že žalovaný žil v bytě (s výjimkou let 1981-1983) od roku 1960, že žalobkyně jej dopisem ze dne 4. 9. 2008 vyzvala k jeho vyklizení do 20. 10. 2008, že žalovaný byt vyklidit odmítl a že žalobkyně dne 18. 11. 2008 vyměnila zámky od dveří, o čemž jej informovala s tím, že o přístup do bytu ji bude muset požádat.
Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu je důvodná (§ 126 odst. 1 obč.zák.), neboť žalovaný po dni 20. 10. 2008 užívá předmětný byt ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Pokud žalovaný poukazoval na nájemní smlouvu ze dne 15. 6. 1994, na základě níž měl být byt pronajat jemu a jeho otci, soud prvního stupně zpochybil její pravost s ohledem na vyjádření J. T., že podpis na ní není jeho pravým podpisem. Ostatně i kdyby tato listina byla pravá, byla by neplatná, neboť se nevypořádala s dosavadním nájemním právem jmenovaného, jemuž byl byt původně pronajat na základě nájemní smlouvy ze dne 7.
6. 1994; žalovanému tak svědčilo pouze právo bydlení odvozené od rodinněprávního vztahu. Dále dovodil, že pokud užíval byt přes výzvu žalobkyně i po 20. 10. 2008, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč.zák., které je povinen žalobkyni vydat. Požadovanou částku 5.000,- Kč měsíčně pokládal za přiměřenou, neboť je zhruba ve výši jedné poloviny průměrné ceny tržního nájemného; proto považoval za nadbytečné provádět další dokazování ohledně ceny nájmu. Pokud jde o požadované bezdůvodné obohacení, vyhověl žalobě v části týkající se období od prosince 2008 do doby vydání rozhodnutí, tedy do července 2009, neboť ve zbývající části bylo žalováno předčasně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č.j. 21 Co 479/2009-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I.
II. IV., V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalobkyně se jako vlastnice předmětného bytu důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva dle § 126 odst.1 obč.zák. i vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 1, 2 obč.zák. Souhlasil i s jeho posouzením nájemní smlouvy ze dne 15. 6. 1994 jako neplatné, neboť neobsahuje podpis otce žalovaného; navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k prokázání pravosti podpisu považoval za nadbytečný vzhledem k výslovnému vyjádření J. T. před Úřadem městské části Praha 2, že nejde o jeho podpis. Z důvodů uvedených v rozhodnutí pak neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že nebyl poučen podle ustanovení § 118a o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Brojí zejména proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že vlastnicí předmětného bytu je žalobkyně. V této souvislosti uvádí, že společnost LIŠKA s.r.o. uzavřela dne 15. 6. 1994 s ním a s jeho otcem smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (přičemž ve smyslu § 571 odst. 1 obč.zák. došlo k privativní novaci a takto vzniklý nájemní vztah má tudíž povahu závazku zcela nového), a byt měl být převeden jemu a jeho otci do podílového spoluvlastnictví.
J. T. tak nebyl oprávněn převést následně vlastnické právo na žalobkyni a taková smlouva je absolutně neplatná. Vzhledem k uvedenému je rovněž neplatná nájemní smlouva z roku 2000, neboť nájemní vztah se řídí smlouvou ze dne 15. 6. 1994. Tuto smlouvu však považovaly soudy obou stupňů za neplatnou, neboť podpis na ní není podpisem J. T., přičemž vycházely z vyjádření jmenovaného (jenž udržuje styky pouze s žalobkyní), a neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k prokázání pravosti podpisu, čímž – z důvodů uvedených v dovolání – zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ostatně z protokolu o jednání ze dne 25. 5. 2009 vyplývá, že k důkazu byla čtena smlouva o nájmu bytu ze dne 15. 6. 1994, nikoliv její kopie s prohlášením jeho otce, že se nejedná o jeho podpis (jak je již uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně), důkaz takovou listinou, tj. s prohlášením otce proveden nebyl. Ačkoliv soud prvního stupně pochyboval o pravosti nájemní smlouvy ze dne 15. 6. 1994 a odvolací soud dovodil její neplatnost, neuvedly o kterou z těchto listin se jedná, ačkoliv mají rozdílný obsah, ani se nevypořádaly s otázkou, jak se uvedená smlouva dostala do dispozice jeho otce, když ji nepodepsal.
Vzhledem k tomu nemohlo být postaveno najisto, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětnému bytu a zda má tedy právo požadovat jeho vyklizení a bezdůvodné obohacení z titulu užívání bytu. Zásadní právní význam (mimo výše uvedené vady řízení) spatřuje v posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy na základě pravosti, resp. nepravosti podpisu smluvní strany a prokázání této skutečnosti odpovídajícími důkazními prostředky (tj. zda je možno považovat za dostačující důkaz prohlášení osoby blízké účastníkovi řízení za situace, kdy je možno provést např. znalecký posudek).
Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a vyvracela dovolací námitky. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Pokud dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč, je v této části nepřípustné podle § 237 odst. 1, 2 písm. a) o.s.ř., neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto (nikoliv v obchodní věci) o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Ve zbývající části žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolatelem označená otázka (viz výše) však není otázkou zásadního právního významu a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
nezakládá. Jeho námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 15. 6. 1994 totiž ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že uvedená smlouva nebyla podepsána jeho otcem J. T. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud pak namítá existenci vady řízení, kterou spatřuje v tom, že nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se (jak bylo uvedeno výše) při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
nepřihlíží. Nejde ani o případ, kdy otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp.zn. 33 Cdo 1210/2008 a ze dne 13. 1. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3532/2010).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu