26 Cdo 2136/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátem, proti žalované J. J.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 19 C 381/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 39 Co 257/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j.
39 Co 257/2003-40, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního
stupně) ze dne 26. února 2003, č. j. 19 C 381/2002-9, jímž byla žalované
uložena povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt o
kuchyni a pokoji II. kategorie v přízemí domu čp. 530 v P.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně vydal citovaný rozsudek za postupu dle § 114b zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“), ve spojení s § 153a odst. 3 a 4 o.s.ř., když žalovaná na výzvu soudu
ve stanovené lhůtě 30 dnů se ve věci nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný
důvod jí v tom bránil, a soud měl tudíž ve smyslu citovaných
zákonných ustanovení za to, že nárok na vyklizení bytu, který proti ní byl
žalobou uplatněn, uznává.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem
připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o.s.ř.) a neshledal
odvolání opodstatněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení). Vytýkala soudům obou stupňů, že vycházely z názoru, že
žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu na základě dohody o užívání uzavřené s
pronajímatelem dne 23.1.1991, avšak ignorovaly skutečnost, že žalobkyně trvale
opustila společnou domácnost a zhruba před šesti lety se přestěhovala do H.
Nájem tak přešel podle § 708 a § 706 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
na jejího vnuka P. J. a okamžikem uzavření manželství s ním se stala žalovaná
podle § 704 obč. zák. společnou nájemkyní předmětného bytu. Dle názoru žalované
kdyby se soud prvního stupně zabýval podmínkami řízení, musel by dojít k závěru
o nezpůsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení a z toho plynoucího
nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Splnění podmínek řízení měl
zkoumat i odvolací soud. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že podmínka řízení,
aby byla žaloba podána osobou k tomu ex lege řádně legitimovanou,
nebyla naplněna. Jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro
nedostatek podmínek řízení, odvolací soud měl dle § 221 odst. 1 písm. b/, odst.
2 o.s.ř. s odkazem na § 205b a § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a zastavit řízení. Nesprávné právní posouzení věci
spatřuje dovolatelka v tom, že soud nesprávně na věc aplikoval § 685 a § 126
obč. zák., neboť žalovaná jakožto oprávněný nájemce nemůže neoprávněně
zasahovat do práv žalobkyně, která trvalým opuštěním společné domácnosti
ztratila jakákoli nájemní práva k předmětnému bytu. Protože žalobkyně již šest
let nežije s žalovanou ve společné domácnosti, nemůže být ani příslušníkem její
domácnosti. Za trvání nájemního poměru je k vyklizení aktivně legitimován jen
nájemce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a řízení zastavil dle § 243b odst. 4 o.s.ř.
Žalobkyně ve vyjádření podaném osobně i prostřednictvím zvoleného zástupce
vyjádřila přesvědčení, že dovolání je nepřípustné, popřípadě
nedůvodné, a navrhla, aby (nebude-li jako nepřípustné odmítnuto)
bylo zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady řízení podle § 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř., ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
první rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž dovolatelka
přípustnost svého dovolání opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Podle § 114b odst. 1, 3, 4 a 5 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120
odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nebo
nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby
se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela
neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě
označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která
nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo
doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních
rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno
dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.
Podle § 153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo
základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem
podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen
zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.
Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit
smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také
tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání
nemusí být nařízeno jednání.
Podle § 205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem
jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má
být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a). Podle §
205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky
řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu
prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl
nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je
možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - jen z hlediska
naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě
fikce uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b
o.s.ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny,
právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž
nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2
o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o.s.ř.
koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody,
které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Odvolání proti rozsudku pro uznání, které je založeno na zpochybnění uznaného
nároku ze skutkového hlediska, nemůže proto mít úspěch.
Dovolatelka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po
stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojovala s dovolacími
námitkami, že soudy obou stupňů pominuly okolnost, že žalobkyni zaniklo právo
nájmu k předmětnému bytu trvalým opuštěním společné domácnosti, a že žalovaná
tudíž není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu a
není ani způsobilá být účastníkem takového řízení.
Na základě uvedených námitek však přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. dovodit nelze.
Námitka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně nesměřuje proti právním
závěrům, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního
stupně), neboť vzhledem ke shora vyložené povaze rozsudku pro uznání a omezení
rozsahu odvolacích důvodů se soudy obou stupňů otázkou zániku nájemního práva
žalobkyně k předmětnému bytu nezabývaly a zabývat ani nemohly. Navíc nejde o
námitku směřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž (primárně) proti
skutkovému základu věci. Žalovaná mohla a měla tuto námitku uplatnit ve
vyjádření ve věci, k němuž byla soudem prvního stupně vyzvána, této možnosti
však nevyužila.
Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je vadou řízení ve
smyslu § 229 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., která však, jak již bylo
řečeno (a jak dovolatelka sama připouští), přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka však tuto vadu řízení ve skutečnosti (z hlediska obsahové
konkretizace dovolacích důvodů) ani nenamítá. Podle ustanovení § 19 o.s.ř.
způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva
způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); jinak jen ten, komu
ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká
smrtí (§ 7 obč. zák.). Právní subjektivitu žalobkyně jako žijící fyzické osoby
ve smyslu § 7 obč. zák. ovšem dovolatelka nezpochybňuje; z obsahu jejího
dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení,
tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací
žalobkyně v daném sporu, tj. s otázkou, zda žalobkyně je podle hmotněprávního
předpisu nositelem práva, jehož ochrany se žalobou domáhá. Nedostatek
způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelnou vadou, která brání soudu
jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst.1 věta
první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek věcné legitimace žalobkyně, která
způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. má, není
nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř. (a též § 205 odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), ale jen důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci
samé. O nepřiléhavosti námitky nedostatku aktivní věcné legitimace bylo již
pojednáno výše.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která
zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu