26 Cdo 2139/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E. O., a. s., o
změnu nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C
19/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 15. června 2000, č.j. 22 Co 167/2000-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (soud I. stupně), poté, co jeho v pořadí první
zamítavý rozsudek ze dne 3.7.1998, č.j. 5 C 19/98-20, byl k odvolání žalobce
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (odvolacího soudu) ze dne
16.11.1999, č.j. 22 Co 529/98-46, zrušen a věc byla se závazným právním názorem
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 1. března 2000,
č.j. 5 C 19/98-55, opět (byť z jiného důvodu) zamítl žalobu „na změnu bodu 4.1.
nájemní smlouvy ze dne 2.3.1994 ve znění dodatku z 15.2.1995 tak, že zní: od
1.1.1996 činí cena nájmu 11,89 Kč/m2 a od 1.1.1997 činí cena nájmu 12.94 Kč/m2
a bodu 4.2. smlouvy tak, že celková cena nájemného za rok 1996 činí 135.701 Kč
a za rok 1997 částku 147.684 Kč.\" Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
I. stupně, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem,
že v případě dohodnuté změny nájemného k 1.1. běžného roku, musí pronajímatel
návrh na změnu nájemného podat v rámci tohoto roku, nepřiznal žalobci nárok na
navýšení o míru (%) inflace za rok 1996, neboť žalobce tento nárok uplatnil až
v říjnu 1997 a nikoliv do konce roku 1996. Nepřisvědčil názoru žalobce, že jeho
návrh (ze dne 17.10.1996, obsahující chybné datum, že „cena nájmu činí od
1.1.1995\"..., namísto správného „1.1.1996\"), vrácený žalovanou dne 24.11.1996
k opravě, obsahoval toliko písařskou chybu, a je proto podle § 37 odst. 3 obč.
zák. platným právním úkonem. K tomu soud I. stupně uvedl, že „žalobce byl
žalovanou včas vyzván k odstranění této chyby a žalobce na ni reagoval novým
návrhem až v roce 1997\" (doručen žalované 24. ledna tohoto roku). V
souvislosti s tím pak neshledal důvodným ani nárok žalobce na změnu nájemného
pro rok 1997, když žalobce do navýšení pro rok 1997 zahrnul jak míru inflace
pro rok 1996, na který by mu vznikl nárok, kdyby nárok na rok 1996 uplatnil
včas, tak i míru inflace pro rok 1997, tj. „domáhal se navýšení o míru inflace
za dva roky, na což dle smlouvy neměl nárok\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 15. června 2000, č.j. 22 Co 167/2000-71, citovaný rozsudek soudu I.
stupně změnil tak, že „nájemní smlouva ze dne 2.3.1994 ve znění dodatku z
15.2.1995 se mění v bodě 4.1., že od 1.1.1996 činí cena nájmu 11,89 Kč za m2 a
od 1.1.1997 činí cena nájmu 12,94 Kč na m2, a v bodě 4.2., že celková cena
nájemného za rok 1996 činí 135.701,-- Kč a za rok 1997 147.684,-- Kč.\"
Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, na
rozdíl od soudu I. stupně, dovodil, že pokud žalovaná vyzvala žalobce k opravě
návrhu zaslaného spolu s průvodním dopisem v říjnu 1996 tak, že jde o „cenu
nájmu od 1.1.1996\" (nikoliv od 1.1.1995), je nepochybné, že žalované bylo
zřejmé, že dodatek se týká zvýšení nájemného právě od 1.1.1996. Z tohoto důvodu
opravu, zaslanou žalované v lednu 1997, nelze považovat za opožděně podaný
návrh dodatku; stejně tak včas byl zaslán návrh dodatku ze dne 19.11.1997 na
úpravu nájemného pro rok 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvedla
- podle obsahového vyjádření - nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem, tedy důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka
prostřednictvím uplatněného důvodu namítá, že povinnost pronajímatele předložit
nájemci návrh dodatku smlouvy o změně nájemného v tom roce, v němž dle nájemní
smlouvy měly obě smluvní strany dodatkem nájemné upravit (jak konstatoval
Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 16.11.1999, č.j. 22 Co
529/98-46), se vztahuje k předložení bezvadného písemného návrhu dodatku
smlouvy. Zastává názor, že jestliže pronajímatel zaslal nájemci návrh dodatku
se zjevnou chybou, žalovaná, která jej přijala v říjnu 1996, právem tento vadný
návrh dodatku vrátila k opravě žalobci s tím, že tato chyba, bude žalobcem
opravena a návrh dodatku obratem zaslán žalované. Žalobce však bezvadný návrh
dodatku žalované zaslal až v lednu 1997, t.j. po uplynutí roku (myšleno rok
1996), v němž měl být dle smlouvy a závazného právního názoru soudu
(vysloveného v citovaném usnesení odvolacího soudu ze dne 16.11.1999, č.j. 22
Co 529/98-46) zaslán, a tedy opožděně. Dovolatelka má za to, že důvodně odmítla
poté přijmout i návrh dodatku smlouvy o změně nájemného pro rok 1997, který
vyšel z představy pronajímatele o akceptaci nájemného za období roku 1996.
Navrhla proto, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení; současně navrhla odložit
vykonatelnost tohoto rozsudku.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001). Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15.6.2000, dovolací soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst.1 o.s.ř.), za
niž jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má
formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř., a je v něm uplatněn
způsobilý dovolací důvod, opírající se o ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Jde přitom o dovolání přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§
238 odst. 1 písm.a) o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám
řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.)
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu
nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z
uvedených vad došlo.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý předpis nesprávně
vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci se žalobce (po spojení původně dvou samostatných věcí
usnesením soudu I. stupně ze dne 26.2.1998, č.j. 5 C 19/98, 6 C 269/97-9, ke
společnému projednání) žalobou u soudu domáhal nahrazení projevu vůle, neboť
žalovaná neakceptovala jeho dva návrhy na změnu nájemní smlouvy uzavřené dne
2.3.1994, když odmítla uzavřít dodatek k nájemní smlouvě č. 2 ze dne
17.10.1996, a následně i dodatek k nájemní smlouvě ze dne 19.11.1997. Protože
dovoláním nebyl zpochybněn závěr (učiněný odvolacím soudem již v jeho prvním
rozhodnutí ve věci - viz. usnesení ze dne 16.11.1999), že nájemní smlouva v
bodě 5.2., týkající se úpravy nájemného je platná, a že návrh dodatku musí
žalobce žalované zaslat v rámci roku, jehož se úprava nájemného týká, půjde v
dovolacím řízení, vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové
konkretizaci, o odpověď na otázku, zda je návrh dodatku smlouvy na úpravu
nájemného pro rok 1996 platným právním úkonem, a byl tedy žalovanému zaslán
včas či nikoliv, a to s ohledem na chybné znění návrhu, že „cena nájmu od
1.1.1995 činí...\", které bylo opraveno a žalovanému zasláno v lednu 1997, a
dále zda byl žalovaný povinen akceptovat návrh dodatku ze dne 19.11.1997,
týkající ze zvýšení nájemného na rok 1997.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Podle odstavce 3
právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam
nepochybný.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k
náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to
jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit,
a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným
zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Pro případy, kdy o obsahu
právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje ustanovení § 35 obč. zák.
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu
vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí
zkoumání i vůli jednajících osob, a to k okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co
plyne z jazykového vyjádření úkonu. Vedle toho ustanovení § 37 odst. 3 obč.
zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy
je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality
zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu
vytváření textu či při výpočtech (např. překlepy, jiné technické nedostatky v
psaní, matematické chyby, apod.). Nejedná se však o případy, kdy se textově
bezchybné vyjádření projevu vůle opírá o omyl účastníků či o jejich
nedostatečnou informovanost o tom, jak má být projev vůle správně vyjádřen.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že účastníci se v bodě 5.2. smlouvy o
nájmu dohodli, že se výše nájemného upraví vždy k 1.1. běžného roku o míru
inflace nebo deflace za předešlý rok podle údajů Statistického úřadu ČR tak, že
návrh změny předkládá pronajímatel po zveřejnění těchto údajů a nájemce je
povinen do 15 dnů potvrdit změnu. Následně dne 15.2.1995 žalovaná bez námitek
akceptovala svým podpisem první dodatek k této smlouvě (týkající se úpravy
nájemného pro rok 1995). Prostřednictvím právního zástupce žalobce obdržela
žalovaná v říjnu 1996 přípis ze dne 25.10.1996 se sdělením, že je nájemci v
příloze zasílán dodatek č. 2 ke smlouvě o nájmu, na základě něhož se v
závislosti na růstu inflace k 1.1.1996 zvyšuje nájemné s účinností od 1.1.1996.
Tento dodatek datovaný dnem 17.10.1996, obsahoval sice zřejmou chybu v textu
(odst. 4.1. zní takto: „Cena nájmu činí od 1.1.1995...\"), uváží-li se však, že
je nepochybná skutečnost, že se navrhovaná úprava nájemného týkala roku 1996,
což bylo zřejmé nejen z průvodního dopisu ze dne 25.10.1996 a okamžité reakce
žalovaného (vyjádřené přípisem z 15.11.1996), ale i z faktu, že nájemné na rok
1995 bylo již upraveno prvním dodatkem z 15.2.1995, pak je třeba uzavřít, že
tento projev vůle žalobce nebyl neurčitý, ale šlo o zřejmou nesprávnost
(zřejmou chybu v psaní). Tato zřejmá nesprávnost ale na srozumitelnost či
určitost právního úkonu, a tím na jeho platnost, neměla vliv, protože podle §
37 odst. 3 obč. zák. právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech,
je-li jeho význam nepochybný. Odvolací soud proto nepochybil, když došel k
závěru, že návrh dodatku č. 2 ze dne 17.10.1996 (přestože obsahoval zřejmou
nesprávnost v textu) byl platným a včas učiněným právním úkonem, a že žalobcem
v lednu 1997 zaslaná oprava dodatku není novým návrhem dodatku, který by, z
důvodu opožděnosti, již nemohl přivodit zvýšení nájemného za rok 1996. Vzhledem
k této skutečnosti byl včas a důvodně zaslán také další návrh dodatku ze dne
19.11.1997, týkající se úpravy nájemného pro rok 1997.
Protože se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nepodařilo
zpochybnit, dovolací soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) -
dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Michal M i k l á š,v.r.
předseda senátu