26 Cdo 214/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) M. N., a b) J. N., zastoupených advokátkou, proti žalované I. N., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 35/2003, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č. j. 30 Co 353/2004-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 20 C 35/2003-36, odmítl (podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) jako opožděně podané odvolání žalované proti rozsudku ze dne 15. dubna 2004, č. j. 20 C 35/2003-22, jímž vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 6 měsíců od právní moci rozsudku „byt 3+1, I. kategorie s příslušenstvím, nacházející se ve zvýšeném přízemí domu č. p. 1039/2 v P. ul. v P. – K.“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. září 2004, č. j. 30 Co 353/2004-44, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) na otázku opožděnosti podaného odvolání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením otázky opožděnosti podaného odvolání a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, popř. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost podle § 208 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže být v daném případě založena ani nesprávným poučením, že proti rozhodnutí odvolacího soudu „je možno podat dovolání …“ (srov. poučení obsažené v napadeném usnesení odvolacího soudu ze dne 17. září 2004, č. j. 30 Co 353/2004-44).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 450,- Kč (§ 2 odst. 1, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu