26 Cdo 2162/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. Věry Korecké, CSc. v
právní věci žalobkyně Mgr. M. N., zastoupené advokátem, proti žalované městské
části P., za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Ing. J. K.,
zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 4/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. dubna 1998, č.j. 29 Co 471/97 - 73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1998, č.j. 29 Co
471/97 - 73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. června 1997, č.
j. 4 C 4/97 - 34, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 6. 1997, č. j. 4 C 4/97 - 34,
vyhověl žalobě a nahradil projev vůle žalované městské části P. jako vlastníka
bytu č. 15 o velikosti 3 + 1, který se nachází v pátém poschodí domu v P. na
ulici N. č. p. 1841 (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), tak, že vydal
souhlas s dohodou o výměně předmětného bytu za byt číslo 21 o
velikosti 1 + 1, který se nachází ve čtvrtém poschodí domu v K. na ulici N. č.
p. 812, uzavřenou dne 7. 10. 1996 mezi žalobkyní Mgr. M. N. a vedlejší
účastnicí Ing. J. K. Soud zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a vedlejší
účastnice uzavřely dohodu o výměně výše uvedených bytů, k níž dal svůj souhlas
pronajímatel bytu vedlejší účastnice, že pronajímatelem předmětného bytu je
žalovaná městská část P., která souhlas s výměnou bytu odmítla udělit s
odůvodněním, že smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou se
žalobkyní uzavřela protiprávně, neboť předmětný byt byl za trvání manželství
přidělen jako služební bývalému manželovi žalobkyně. Podle žalované zaniklo
žalobkyni odvozené právo k tomuto bytu a zůstalo jí pouze právo bydlení, když
její manžel v roce 1992 opustil společnou domácnost vedenou s ní. Obvodní soud
(který učinil mj. zjištění, že předmětný byt byl předán do užívání tehdejšímu
manželovi žalobkyně M. N. dohodou ze dne 6. 1. 1986 na základě rozhodnutí o
přidělení bytu vydaného „Posádkovou správou ze dne 11. 12. 1985 č.j. 632/85\")
dospěl k závěru, že předmětný byt měl charakter přechodně služebního bytu ve
smyslu § 8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen zákon č. 102/1992 Sb.),
tohoto charakteru ale pozbyl, když manžel žalobkyně přestal být vojákem z
povolání (tzn. po vydání rozkazu o ukončení jeho činné vojenské služby a po
vyřazení bytu z evidence bytů přechodně služebních), a to předtím, než se
žalobkyně stala nájemkyní předmětného bytu na základě nájemní smlouvy, kterou
se žalovanou uzavřela. Soud prvního stupně tedy dovodil, že po vyřazení z
evidence vojenských bytů se byt stal bytem obecním, posléze uzavřená nájemní
smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla platná a žalobkyně se stala nájemkyní
předmětného bytu. Obvodní soud uzavřel, že dohoda o výměně bytu, uzavřená mezi
žalobkyní a vedlejší účastnicí, „má všechny náležitosti\", avšak žalovaná
odepřela dát souhlas k výměně, aniž by - kromě námitky neplatnosti nájemní
smlouvy, kterou soud shledal neopodstatněnou - uvedla další důvod, proč s
výměnou nesouhlasí; souhlas s výměnou bytu byl tak odepřen bez závažných
důvodů, a soud prvního stupně proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 1998, č. j. 29
Co 471/97-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vydání
souhlasu žalované s dohodou o výměně výše uvedených bytů zamítl; rozhodl také,
že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování a učinil zjištění, že manželství
žalobkyně s M. N., uzavřené dne 30. 8. 1980, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 1995, č.j. 24 C 125/94 - 9, který nabyl právní
moci dne 28. 3. 1995. Ze zprávy posádkového velitelství P. dále odvolací soud
zjistil, že M. N. (bývalý manžel žalobkyně) ukončil služební poměr dnem 30. 9.
1995, a že vzhledem k tomu, že předmětný byt byl bytem služebním ve smyslu
ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., stal se dnem 30. 9. 1995 bytem obecním a
byl vyjmut z evidence vojenského bytového fondu. Na takto doplněném skutkovém
základě považoval odvolací soud za „nepochybně zjištěno\", že předmětný byt je
bytem, který měl přechodně charakter služebního bytu ve smyslu ustanovení § 8
zákona č. 102/1992 Sb., a konstatoval, že „tyto byty pozbudou své povahy,
jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem
ozbrojené složky nebo jestliže se nájemcem stala jiná osoba\". Ze svého
zjištění, že bývalý manžel žalobkyně M. N. (nájemce předmětného bytu) přestal
být vojákem z povolání až ke dni 30. 9. 1995, dovodil odvolací soud právní
závěr, že teprve tímto datem ztratil předmětný byt charakter bytu služebního, a
i kdyby předtím M. N. „sporný byt\" opustil, nájemní právo nemohlo přejít na
žalobkyni, neboť § 709 obč. zák. vylučuje aplikaci ustanovení § 703 - § 708
obč. zák. pro byty služební. „Pouhým opuštěním bytu nájemní právo nezaniká\"
pokračoval odvolací soud, „a M. N. se ani nevzdal nájemního práva, ani toto
jeho právo nebylo zrušeno (§ 710 odst. 1, § 711 obč. zák.)\". Odvolací soud
uzavřel, že smlouva o nájmu předmětného bytu žalobkyní ze dne 19. 9. 1995 byla
neplatná, neboť v té době trvalo k bytu nájemní právo bývalého manžela
žalobkyně M. N.; žalobkyni tak nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytu a
soud proto nemůže nahradit projev vůle (souhlas) žalované s jeho výměnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Důvody v dovolání uvedené
podřadila ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když namítala, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle dovolatelky se její právní vztah k předmětnému bytu datuje od 6. 1. 1986, kdy její bývalý manžel uzavřel dohodu o užívání bytu posádkové správy, a
žalobkyně se od tohoto data stala „osobou užívající předmětný byt spolu se svým
manželem\". Za dalšího uživatele bytu pak označila syna T., narozeného 3. 11. 1986, a za nespornou tu skutečnost, že předmětný byt byl v roce 1986 vojenským
bytem, který získala vojenská správa ze státní bytové výstavby, tedy bytem ve
smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s
byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.\"). Dovolatelka se podrobně zabývala výkladem právní úpravy užívání bytů v době
před 1. 1. 1992 i po tomto datu. Dovozovala, že k vojenským bytům mohlo
vzniknout právo společného užívání bytu manžely, neboť tyto vojenské byty
nebyly uvedeny v „taxativním\" výčtu bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků organizace, obsaženém v § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se
provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále „vyhláška č. 45/1964 Sb.\"), a že tedy ohledně předmětného bytu
(vzhledem k jeho výše zmíněnému charakteru) žádný právní předpis do roku 1991
nestanovil, že by k němu nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu
manžely. Připustila, že uvedený právní názor je sporný, když zmínila, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR vydané v roce 1970 uvádělo, že za splnění
podmínek uvedených v § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. lze ohledně vojenského bytu
použít ustanovení občanského zákoníku o bytech trvale určených pro ubytování
pracovníka organizace. Odůvodnění tohoto rozhodnutí však nepovažovala za
„příliš přesvědčivé\", nicméně právě s odkazem na ně dovozovala, že byty
uvedené v § 68 odst. 1 bod 2 (nebo v § 69 odst. 1 bod 2) zákona č. 41/1964 Sb. mohly pozbýt své povahy bytů vojenských, a že tak šlo o byty „přechodně vojenské
\" , i když zákon před 1. 1. 1992 takového označení nepoužíval. Odkázala v
této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96. Dovolatelka se dále zabývala právní úpravou po 1. 1. 1992 a na základě výkladu ustanovení § 703 odst. 1 a § 709 občanského
zákoníku a § 7 zákona č. 102/1992 Sb., jakož i z porovnání obsahu posledně
označeného zákona s definicí vojenských bytů, uvedenou v zákoně č. 41/1964
Sb., vyvodila, že předmětný byt nebyl bytem trvale určeným pro ubytování
pracovníků organizace, a že se „v návaznosti na znění § 8 zák. č. 102/1992 Sb. mohl počínaje 1. 1. 1992 stát nejvýše bytem, který má přechodně charakter bytu
služebního (pokud již nešlo o byt obecní bez jakékoliv specifikace)\". Z
ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., stanovícího jako podmínku (nikoli
kumulativní), za jejíhož splnění tzv.
přechodně služební byt ztratí tento svůj
charakter, také skutečnost, že se nájemcem stala i jiná osoba, dovozovala
žalobkyně že z toho, že „zákon předpokládá zachování nájemního vztahu u nájemce
- příslušníka ozbrojených složek a k tomu navíc vznik nájemního práva další
osoby, nutno dovodit, že touto osobou je právě manželka tohoto příslušníka\";
opačný výklad (že společné nájemní právo manželky vzniknout nemůže), by vedl „k
následné dedukci, že zákonodárce do závěru věty ust. § 8 zák. č. 102/1992 Sb. zakotvil nesplnitelnou odkládací podmínku\". Takový závěr považuje za „absurdní
\" a shrnuje, že k předmětnému bytu vznikl nejpozději v roce 1992 společný
nájem bytu žalobkyně a jejího manžela, že po rozvodu se bývalí manželé dohodli,
že nájemcem bytu bude nadále žalobkyně, a že je proto nesprávný závěr
odvolacího soudu, podle něhož v době uzavření nájemní smlouvy (míněna je
zřejmě smlouva z 19. 9. 1995) šlo o byt dle § 8 zákona č. 102/1992 Sb. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1
a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a
jde přitom o dovolání přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání se opírá o
způsobilý dovolací důvod, jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 1 a 3
o. s. ř.); přitom je podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlížet
k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. (takové vady nebyly namítány a jejich
existence se z obsahu spisu nepodává), a k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.),
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolacímu přezkumu právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem se
tedy v prvé řadě otevírá otázka, zda je správný právní závěr odvolacího soudu,
že žalobkyně není nájemkyní předmětného bytu, nebo naopak (zda žalobkyni
vzniklo právo nájmu z některého z důvodů, které ve svém dovolání uvedla).
Právní závěr vyslovený městským soudem, na němž jeho rozhodnutí
spočívá, a s nímž dovolatelka polemizuje, se zjevně opírá o předpoklad, že
předmětný byt byl v době, kdy k němu vzniklo právo osobního užívání
tehdejšímu manželu žalobkyně M. N., bytem trvale určeným pro ubytování
pracovníků organizace, jak je definován v ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964
Sb. Ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. provádělo § 184 písm. a/ obč. zák.
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč.
zák.\"), vztahovalo se ale i k ustanovení § 182 obč. zák., které vylučovalo
u bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace vznik (existenci)
práva společného užívání bytu manžely (§ 175 a násl. obč. zák. ). V důsledku
toho bylo právo manžela, kterému takový byt přidělen nebyl, toliko právem od
uživatele odvozeným, jehož důvod odpadl rozvodem, s důsledky vyjádřenými v §
187 odst. 1 obč. zák. (od 1. 1. 1992 pak s důsledky dle § 713 obč. zák.) S
odvolacím soudem lze pak souhlasit potud, že dodatečně, tj. účinností zákona
č. 102/1992 Sb., společné právo účastníků, včetně společného nájmu, vzniknout
nemohlo, a to i kdyby se podle § 871 odst. 4 obč. zák. ve znění zákona č.
509/1991 Sb. právo osobního užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu.
Charakter předmětného bytu v době, kdy k němu získal M. N. právo
osobního užívání, nebyl ovšem dostatečně objasněn; přitom okolnost, že soudy
obou stupňů (obvodní i městský) dovodily, že byt měl v roce 1995 charakter
přechodně služebního bytu ve smyslu § 8 zákona č. 102/1992 Sb., vede k otázce,
zda v době jeho přidělení manželovi žalobkyně (podle výše citovaných skutkových
zjištění soudu prvního stupně, k jejichž správnosti se odvolací soud ve svém
rozsudku nijak nevyjádřil, mělo k němu dojít v prosinci 1985 a dohoda o užívání
předmětného bytu měla být uzavřena dne 6. 1. 1986), nešlo ve skutečnosti o
vojenský byt ve smyslu § 68 odst. 1 bodu 2 zákona č. 41/1964 Sb. Podle § 68
odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. právě ohledně těchto bytů platilo do 31. 12. 1991
(zákon byl zrušen s účinností od 1. 1. 1992), že pozbudou této své povahy,
jestliže po počátku účinnosti tohoto zákona (míněn je opět zákon č. 41/1964
Sb.) přestane uživatel bytu být vojákem z povolání nebo byt bude přidělen jiné
osobě než vojáku z povolání. Pro tuto vlastnost však tyto byty, na rozdíl od
bytů uvedených v § 68 odst. 1 bodu 1 zákona o hospodaření s byty, neměly povahu
bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace, a proto na ně
nedopadalo ustanovení § 182 obč. zák. Vznik práva společného užívání manžely k
takovému bytu naopak nebyl vyloučen (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 2
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, které řešilo obdobnou
problematiku ve vztahu k bytům ministerstva vnitra podle § 69 zákona č. 41/1964
Sb.).
Právní posouzení věci, které se nevypořádalo s uvedenou eventualitou
charakteru bytu a s jeho důsledky, tj. s otázkou, zda předmětný byt byl bytem
podle citovaného § 68 odst. 1 bodu 2 zákona č. 41/1964 Sb., či nikoli, a v
kladném případě s otázkou, jaké důsledky měly právní skutečnosti, nastalé
později (po vzniku práva osobního užívání v roce 1986) pro
posouzení, v jaká práva se dnem 1. 1. 1992 přeměnila užívací práva dosavadní a
pod., je nutně právním posouzením neúplným, a z toho důvodu i posouzením
nesprávným. Není pochyb o tom, že toto nesprávné právní posouzení je pro
výsledek sporu podstatné (rozsudek odvolacího soudu na něm ve smyslu § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. spočívá), a dovolatelka tak dovolací důvod podle
tohoto procesního ustanovení uplatnila právem.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu shledán správným (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a
Nejvyšší soud - vycházeje z tohoto závěru - jej podle § 243b odst. 1 věta
za středníkem, odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil. Důvod, který vedl ke
zrušení rozsudku městského soudu, platí však i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, a dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé
o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu
pro Prahu 5.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (i pro odvolací soud)
závazný, v novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová