26 Cdo 2173/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně městské části P. 13, zastoupené advokátem, proti žalované R.
H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 383/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2002, č. j. 64 Co 3/2002-77,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2002, č. j.
64 Co 3/2002-77, změnil v pořadí druhý, zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 7 C 383/99-61,
tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 12, I. kategorie,
sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství v domě č. p. 2240 v P. 5,
P. ulici“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „nájemní poměr
žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním
dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalované
uložil povinnost „byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního
ubytování“ a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. Předchozí
(vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. května 2000, č. j.
7 C 383/99-26, byl – ve vztahu k žalované – zrušen usnesením Městského soudu v
Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. května 2001, č. j. 39 Co 385/2000-46, a
věc byla – v tomto rozsahu – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila
žalobkyni (pronajímatelce) nájemné za období vymezené v žalobě (za léta 1997 a
1998), že žalobkyni z tohoto titulu dluží částku 79.767,- Kč, a že nájemné
neplatila ani v roce 1999, usoudily soudy obou stupňů na naplněnost uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč.
zák.“). Z provedených důkazů však vzaly rovněž za zjištěno, že žalovaná je v
mimořádně svízelné osobní a sociální situaci, neboť má vážné rodinné problémy,
do nichž se dostala nezaviněně v důsledku chování bývalého manžela, navíc je
dlouhodobě v pracovní neschopnosti a pečuje sama o dvě nezletilé děti, na
jejichž výživu otec ničím nepřispíval. Na základě uvedených skutkových zjištění
soud prvního stupně dovodil, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací
soud uzavřel, že na výkon práva v rozporu s dobrými mravy nelze usoudit ani
přes zmíněná skutková zjištění, pokud současně žalovaná v průběhu řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné, resp. jeho část, neuhradila,
nadále neplatí ani běžné nájemné a své finanční prostředky, včetně příspěvku na
bydlení, spotřebovává pro svou rodinu; v této souvislosti uvedl, že zamítavé
rozhodnutí by bylo nepřiměřených zásahem do chráněných vlastnických práv
žalobkyně, žalovanou by ke změně jejího chování nevedlo a neřešilo by ani
otázku zaplacení dlužného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci;
uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci
užitého dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací
soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v
daném případě nejsou naplněny důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč.
zák. výkon práva žalobkyni odepřít. V této souvislosti namítla, že je osobou
sociálně potřebnou, a že z tohoto důvodu jí také jsou poskytovány dávky
sociální péče. Přitom se do této situace dostala proto, že otec nezletilých
dětí trvale neplnil svou vyživovací povinnost. Byť žalobkyni byla její sociální
situace známa, nevyvinula žádnou součinnost (možnost ustanovení správce
nemovitosti jako zvláštního příjemce části dávek sociální péče, možnost výměny
bytu, resp. určitou poradenskou činnost) a proto její postup je očividně v
rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nepříznivá
sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže
sama o sobě vést k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a že
při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. může být právně významná pouze
tehdy, když nájemce v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle
§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dlužné nájemné, resp. alespoň jeho část,
uhradil a nadále platí běžné nájemné.
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k
výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom,
že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět,
a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon
1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci
výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že
tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení
výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k
výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V
rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně
425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud
rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a
byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně
platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi
trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní
existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s
neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z
nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud
též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě,
že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného
ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry
vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.
Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku,
zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana
jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li
právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo
úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení
neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku
1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost
posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými
mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud
prvního stupně – vzhledem k tíživé sociální situaci žalované – žalobu zamítl s
odůvodněním, že výkon práva žalobkyně je za těchto okolností v rozporu s
dobrými mravy, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu
v rozporu s dobrými mravy není, a proto žalobě vyhověl. Při posouzení věci ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud sice nepřehlédl nepříznivou sociální
situaci žalované a správně ji rovněž vyhodnotil jako příčinu neplacení
nájemného. Dospěl však k závěru, že tíživá sociální situace nájemce bytu jako
příčina neplacení nájemného nemůže sama o sobě vést k závěru, že uplatněná
výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Ve shodě s ustálenou soudní praxí pak
rovněž správně dovodil, že o rozporu uplatněné výpovědi z nájmu bytu by – s
přihlédnutím k zájmům pronajímatele – bylo lze za této situace uvažovat pouze
tehdy, jestliže by žalovaná v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu alespoň část dlužného nájemného zaplatila a nadále platila rovněž běžné
nájemné. Poté rovněž správně uzavřel, že za situace, kdy žalovaná neprojevila v
tomto směru žádnou snahu, nelze o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy
uvažovat.
V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného
náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.).
Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemkyně uvedenou povinnost dlouhodobě
neplní a v tomto ohledu se její chování nezměnilo ani v průběhu řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze po žalobkyni – pronajímatelce –
spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť nájemkyně je v tíživé sociální
situaci. V opačném případě by byl současný stav v praxi neřešitelný, neboť
pronajímatelce by byla upřena možnost řešit vzniklou situaci cestou výpovědi z
nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a přitom žalovaná dluží na
nájemném relativně vysokou částku a neplatí ani běžné nájemné. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho
obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nebyla v tomto
řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2003
JUDr.
Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu