26 Cdo 2195/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška
ve věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalované M. P.,
zastoupené advokátem, o vyklizení místností a dalších prostor, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 289/2000, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 16 Co
120/2003-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 12 C 289/2000-42, uložil žalované povinnost
vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního
ubytování místnosti a další prostory specifikované ve výroku rozsudku (dále jen
„místnosti a další prostory“), nacházející se ve druhém patře domu čp. 872
(dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) na pozemkové parcele parcelní č. 2264 v
k. ú. M., v obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 1426 pro obec P. a k. ú.
M. u Katastrálního úřadu P. (výrok označený jako I.), ve vztahu k původnímu
druhému žalovanému S. P. (dále jen „původní žalovaný“) žalobu na vyklizení
místností a dalších prostor zamítl (výrok označený jako II.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok označený jako III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 54/2002-60, zrušil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku označeném jako I. a ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou i v nákladovém výroku označeném jako
III., řízení proti žalované zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastnic
před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze
dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85, citované usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím
usnesení – s odkazem na R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – vyslovil závazný právní názor, že řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o.s.ř. pro spor
o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené podle §
159 odst. 3 o.s.ř.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. května 2003, č.
j. 16 Co 120/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 13. listopadu 2001, č. j. 12 C 289/2000-42, změnil ve vyhovujícím
výroku označeném jako I. tak, že žalobu na vyklizení místností a dalších
prostor zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených
důkazů především za zjištěno, že předmětný dům nabyly v restituci do podílového
spoluvlastnictví matka žalobkyně J. U. a její teta A. S.-T., každá z nich k
jedné ideální polovině, že žalobkyně následně nabyla ideální polovinu domu
darem od své matky, a že současnými podílovými spoluvlastnicemi domu jsou proto
žalobkyně a její teta A. S.-T., každá z nich k jedné ideální polovině. Dále
rovněž zjistil, že předmětný dům byl kolaudován jako penzion, že místnosti a
další prostory nebyly do současné doby kolaudovány jako byt, že žalovaná
užívala místnosti a další prostory od roku 1974, že tehdy jí byly přiděleny
jako byt 2+1, IV. kategorie, že tehdejší rozhodnutí o jejich přidělení jako
bytu se nedochovalo, že žalovaná dosud místnosti a další prostory užívá, a že
původní žalovaný se odstěhoval na ubytovnu dopravního podniku h. m. P. v P.
Nakonec zjistil, že na návrh původní spoluvlastnice domu – matky žalobkyně Jany
Urbanové – probíhalo proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
38 C 339/98 řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, že byt, jehož se
přivolení k výpovědi z nájmu týkalo, byl v tomto řízení označen jako „byt 3+1 s
přísl., II. kat. v domě čp. 872, v P.“, a že usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 7. dubna 1999, č. j. 38 C 339/98-14, které nabylo právní moci
dne 26. dubna 1999, byl schválen smír, v němž se účastnice dohodly mimo jiné na
skončení nájemního poměru žalované k takto označenému bytu ke dni 31. srpnu
1999 a žalovaná se zavázala tento byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do
patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Na základě
uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že k místnostem a dalším prostorám nemohlo žalované
vzniknout podle tehdy platných předpisů právo osobního užívání bytu a tudíž
následně ani právo nájmu bytu proto, že nejsou a nikdy nebyly kolaudovány jako
byt. Poté – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalovaná užívá
místnosti a další prostory bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního
stupně, který žalobě ve vztahu k žalované vyhověl, odvolací soud žalobu proti
žalované – napadeným rozsudkem – v konečném důsledku zamítl. Předně v něm
konstatoval, že smírem (uzavřeným ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu
pro Prahu 4) se rozumí dohoda účastníků upravující jejich práva a povinnosti a
uzavřená během řízení, že uzavřený smír, je-li v souladu s právními předpisy,
soud schválí, že takovýto soudní smír má tytéž účinky jako pravomocný rozsudek,
že je závazný pro účastníky a pro všechny orgány, a že je titulem pro soudní
výkon rozhodnutí. Poté dovodil, že pro právní posouzení věci je okolnost
schváleného smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu právně významná
potud, že součástí uzavřeného a schváleného smíru je rovněž závazek žalované
vyklidit „byt 3+1 s přísl. II. kat.“ do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn
přiměřený náhradní byt, a pokračoval, že i když ve smyslu názoru dovolacího
soudu nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, „nelze vyhovět žalobě,
kterou se právní nástupkyně tehdejší žalobkyně domáhá proti téže žalované
vyklizení týchž místností (byť jinak označených), tentokráte ovšem bez
zajištění bytové náhrady“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost skutkového
závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního
soudu pro Prahu 4 jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a
dalšími prostory, jejichž vyklizení se domáhá v tomto řízení. Tvrdí, že v
současném řízení se domáhá vyklizení většího „počtu místností a dalších
prostorů, celkem devíti přesně specifikovaných prostor v předmětném domě, než
které byly předmětem soudem schváleného smíru“. Tak v současném řízení se
domáhá mimo jiné vyklizení dvou balkónů, části společné domovní předsíně,
koupelny a WC, na něž „se nemůže smír schválený soudem vztahovat, když v
usnesení, kterým byl smír schválen, nejsou tyto prostory vůbec uvedeny“.
Připustil-li i odvolací soud, že ve schváleném smíru je vyklizovaný prostor
vymezen příliš obecně, lze se podle dovolatelky v dalším řízení domáhat
vyklizení konkrétně specifikovaných prostor. Navíc prostor označený v původním
řízení jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“ v domě nikdy neexistoval a ani
schválený smír nemohl z místností a dalších prostor učinit takto označený byt;
smír tak řeší ukončení nájemního vztahu k neexistujícímu bytu a závazek
žalované vyklidit neexistující byt. Místnosti a další prostory, jejichž
vyklizení se žalobkyně domáhá v současném řízení, „mají různý účel a netvoří
dohromady jeden celek ani stavebně, ani právně“. Za této situace není dána
totožnost předmětu řízení, jak to ve skutečnosti dovodil odvolací soud. Na
existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje dovolatelka z
toho, že odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 o.s.ř. (rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl), ačkoliv z důvodů vad
spočívajících v nedostatku podmínky řízení (překážky věci pravomocně
rozhodnuté) měl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně zrušit (podle § 221
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a řízení zastavit. Podle dovolatelky odvolací soud ve
skutečnosti porušil také ustanovení § 243d odst. 1 věty za středníkem ve
spojení s ustanovením § 226 odst. 1 o.s.ř., pokud nedbal závazného právního
názoru dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla, že podle nájemní smlouvy ze
dne 26. ledna 1992 jde o „byt 3+1 2. kategorie“ a žalovaná jednala v dobré
víře, pokud nájemní smlouvu na takto specifikovaný byt podepsala. Proto nejde o
užívání bytu bez právního důvodu. Žalovaná je však ochotna byt vyklidit po
„poskytnutí odpovídajícího bytu“, jak se zavázala v soudem schváleném smíru.
Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Stejně tak
nebyla zjištěna existence vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a
dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadami, které byly
v dovolání pod citované ustanovení podřazeny.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud výslovně uvedl, že „ve smyslu
názoru dovolacího soudu nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté“. Z toho
vyplývá, že ve skutečnosti ani nedovodil totožnost předmětu řízení v
projednávané věci a předmětu řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu
pro Prahu 4. Ostatně kdyby tomu tak bylo, jistě by odvolací soud postupoval
podle § 221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a – stejně jako v
usnesení ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 54/2002-60 – by rozhodnutí soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a řízení proti žalované
zastavil. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel – ve
smyslu § 243d odst. 1 věty za středníkem ve spojení s ustanovením § 226 odst. 1
o.s.ř. – ze závazného právního názoru dovolacího soudu, obsaženého ve
zrušujícím usnesení ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn
opodstatněně.
Napadá-li žalobkyně rovněž správnost skutkového závěru, že prostor,
označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako
„byt 3+1 s přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a dalšími prostory,
jejichž vyklizení se domáhá v tomto řízení, uplatnila – vedle dovolacích důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. – rovněž dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,
5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při posuzování správnosti skutkového závěru, že prostor, označený v
řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako „byt 3+1 s
přísl. II. kat.“, je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž
vyklizení se žalobkyně domáhá v tomto řízení, nelze především přehlédnout
názory, na nichž se v těchto souvislostech ustálila soudní praxe. Tak v
rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35
v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil
Nejvyšší soud České republiky názor, že nebylo-li mezi účastníky řízení sporu o
tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt
a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že
ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt
nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost
výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji obsaženými v žalobě, jejíž byla součástí,
nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně
vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.)
týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v
nájemním poměru se žalobci. Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru,
že podmínkou dostatečné identifikace bytu není uvedení patra /podlaží/, v němž
se byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
března 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku
2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neexistuje žádný rozumný důvod
proto, aby se uvedené názory nemohly prosadit v řízení o vyklizení místností a
dalších prostor, které nejsou bytem.
Ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro
Prahu 4 se žalovaná zavázala vyklidit prostory nacházející se v předmětném domě
a označené jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“. Je nepochybné, že žalovaná takto
označené prostory v předmětném domě užívá, neboť jinak by se k jejich vyklizení
mohla jen ztěží zavázat. Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že podle § 121
odst. 2 obč. zák. příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory
určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenstvím bytu (ve smyslu § 121
odst. 2 obč. zák.) jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší
prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Přitom vedlejšími
místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou
určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné
haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či
koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží
mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep,
dřevník, kolna atd. Příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem
právních vztahů, nýbrž se řídí režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží,
jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.
Je-li nesporné, že žalovaná užívá v předmětném domě pouze místnosti a
další prostory, jejichž vyklizení se žalobkyně v projednávané věci domáhá, pak
– vzhledem k výše uvedenému – lze pokládat za správný skutkový závěr, že tyto
prostory jsou identické s „bytem 3+1 s přísl. II. kat.“, tj. s prostory, které
žalovaná v předmětném domě skutečně užívá a k jejichž vyklizení se zavázala již
ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl použit
opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze v současném řízení
vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor, zavázala-li se
žalovaná ve schváleném smíru ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro
Prahu 4 mimo jiné vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po
zajištění přiměřeného náhradního bytu „byt 3+1 s přísl. II. kat. v domě čp.
872, v P.“.
Předně lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že smírem se rozumí
dohoda účastníků upravující jejich práva a povinnosti a uzavřená během řízení,
že uzavřený smír, je-li v souladu s právními předpisy, soud schválí, že
takovýto soudní smír má tytéž účinky jako pravomocný rozsudek, že je závazný
pro účastníky a pro všechny orgány, že je titulem pro soudní výkon
rozhodnutí. Dovolací soud se ztotožňuje rovněž s názorem, že řízení o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu (v projednávané věci řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98
Obvodního soudu pro Prahu 4) nezakládá překážku věci rozsouzené podle § 159
odst. 3 o.s.ř. pro řízení o vyklizení téhož bytu, tj. s názorem, vycházejícím z
ustálené soudní praxe, jímž byl odvolací soud zavázán ve zrušujícím usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 28 Cdo 1821/2002-85. Nelze
ovšem, jak podle názoru dovolacího soudu správně dovodil odvolací soud, vyhovět
žalobě na vyklizení místností a dalších prostor v předmětném domě, byly-li již
právní poměry účastníků týkající se vyklizení téhož prostoru (pravomocně)
vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jinak řečeno bylo-li o
vyklizení téhož prostoru, byť označeného jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, již
(pravomocně) rozhodnuto ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu
4. Je přitom nerozhodné, že ve věci sp. zn. 38 C 339/98 přijal Obvodní soud pro
Prahu 4 diametrálně odlišné právní závěry, tj. prostory užívané žalovanou v
předmětném domě posoudil jako „byt 3+1 s přísl. II. kat.“, dovodil, že žalované
svědčí ve vztahu k takto označenému bytu právo nájmu, a uzavřel, že není v
rozporu s právními předpisy smír, v němž se účastnice mimo jiné dohodly na
skončení nájemního poměru žalované k „bytu 3+1 s přísl. II. kat. …“ ke dni 31.
srpna 1999 a žalovaná se zavázala takto označený byt vyklidit a vyklizený
žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Za
této situace ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně.
Lze tak učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných
dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, 150 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a žalované náhradu
nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu § 150 o.s.ř.)
spatřuje v okolnostech daného případu a dále v tom, že tyto náklady nepovažuje
– vzhledem k obsahu vyjádření – za účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu