26 Cdo 22/2003

26 Cdo 22/2003

26 Cdo 42/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) J. V. a B) M. V. proti žalovanému M. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 393/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. prosince 1998, č. j. 12 C 393/98-16, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 1999, č. j. 9 Co 432/99-28, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. prosince 1998, č. j. 12 C 393/98-16, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 1999, č. j. 9 Co 432/99-28, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 1998, č. j. 12 C 393/98-16, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k „bytu 1+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 2247 v L.“, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) usnesením ze dne 14. 5. 1999, č. j. 9 Co 432/99-28, zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 43 odst. 2 (§ 211 o. s. ř.), neboť žalovaný přes výzvu soudu neodstranil vady odvolání, které bránily pokračování v řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V podání ze dne 21. 6. 2001, označeném jako „SDĚLENÍ – ŽÁDOST“, doručeném soudu prvního stupně téhož dne, žalovaný (nezastoupen) advokátem uvedl, že „podává stížnost a dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 1998, č. j. 12 C 393/98-16, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1999, č. j. 9 Co 432/99-28.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 14. 5. 1999, Nejvyšší soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).

Jak již bylo uvedeno, žalovaný – vedle usnesení odvolacího soudu – výslovně napadl dovoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Nesprávnost takovéhoto postupu plyne z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovým rozhodnutím. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který tak podle § 104 odst. 1 a § 243c odst. 1 o. s. ř. musel vést k zastavení řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 1998, č. j. 12 C 393/98-16.

Dovolání žalovaného směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je dovoláním zjevně opožděným.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesené. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, je-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Jak se podává z obsahu spisu (doručenek na č. l. 29 spisu), usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. 6. 1999 (pondělí), když uvedeného dne bylo doručeno žalovanému a žalobcům dne 18. 6. 1999. Lhůta k podání dovolání začala plynout od právní moci usnesení odvolacího soudu (opravné usnesení nebylo vydáno), a její poslední den (§ 57 odst. 1 a 2 o. s. ř.) připadl na středu 21. 7. 1999. Dovolání žalovaného, podané osobně u soudu prvního stupně dne 21. 6. 2001, je za této situace dovoláním zjevně opožděným.

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž se zabýval otázkou advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu první o. s. ř., a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalovanému, který z procesního hlediska zavinil, že dovolací řízení bylo zastaveno a dovolání odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu