26 Cdo 2212/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně A) H. A., a B) L. L., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1) C. B., a 2) L. B., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 128/2001, o dovolání
žalobkyně A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j.
22 Co 405/2002-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j. 22 Co
405/2002-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2002, č.j.
16 C 128/2001-24, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2.
2002, č.j. 16 C 128/2001-24, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným
vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku
„byt sestávající z 1 místnosti, IV. kategorie, nacházející se vlevo od
schodiště v 1. patře domu č.p. 1952 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a
„předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za
prokázáno, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, že
rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 25. 8. 1970 byl
žalovaným přidělen v tomto domě byt v 1. patře, sestávající z 1 pokoje, kuchyně
a příslušenství (dále „dosavadní byt“), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 5.
4. 1977 bylo k žádosti žalovaných rozhodnuto o sloučení dosavadního bytu s
předmětným bytem, že dne 24. 11. 1978 byla se žalovanými sepsána dohoda o
odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nebyly
provedeny stavební úpravy, jimiž by došlo k faktickému propojení dosavadního a
předmětného bytu (žalovaní o jejich povolení nepožádali, neprovedli je, ani
nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí), a že takovéto úpravy nejsou fakticky
možné, neboť oba byty jsou od sebe odděleny chodbou. Dále vzal za prokázáno, že
žalovaní uzavřeli dne 1. 7. 1992 s právním předchůdcem žalobkyň smlouvu o
nájmu bytu v předmětném domě o velikosti 2+1 na dobu neurčitou, a že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č.j. 16 C 125/2000-15, byla
zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu
s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno jejich nájemní právo k bytu. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 25. 8. 1970 a ze dne 5. 4.
1977 „mají charakter rozhodnutí o přidělení bytu“ a že žalovaní jsou nájemci
jak dosavadního, tak i předmětného bytu, tak jak to odpovídá jejich
kolaudačnímu stavu, a to přesto, že uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí
bytu a následně nájemní smlouvu ohledně bytu 2+1. Protože v řízení nebylo
prokázáno, že by nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu zanikl, soud
žalobu na vyklizení zamítl.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 24. 10. 2002, č.j. 22 Co 405/2002-42, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní jsou nájemci obou bytů, tj. jak
(dosavadního) bytu 1+1, tak i (předmětného) bytu o jedné místnosti, ohledně
něhož je třeba „jako na rozhodnutí o jeho přidělení nutno hledět na rozhodnutí
o sloučení bytů z 5. 4. 1977 s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu,
kterou, byť zní na byt o velikosti 2+1 (vytvořený sloučením obou bytů), nutno s
ohledem na absenci stavebního povolení a kolaudace vyložit tak, že touto
vznikl nájem žalovaných i k bytu o jedné místnosti IV. kategorie“. Krom toho
(pokračoval odvolací soud) „i kdyby těchto dokladů nebylo, oba předmětné byty
pronajal, byť opět označeny jako jeden byt, žalovaným otec žalobkyň nájemní
smlouvou z 1. 7. 1992 a žalovaní jeho nabídku přijali“; nájemní poměr k oběma
bytům „tak byl z vůle obou stran potvrzen a to v době, kdy nájemní smlouva
písemnou formu nevyžadovala“. Pokud jde o rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 125/2000, odvolací soud konstatoval, že
netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení v dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybňuje správnost právního závěru
odvolacího soudu, že žalovaní jsou nájemci jak předmětného bytu, tak i
dosavadního bytu. Namítá, že s ohledem na obsah rozhodnutí o sloučení bytů (jež
bylo vydáno na základě nepravdivých údajů žalovaných a pod podmínkou následné
kolaudace nově vzniklého bytu) nelze dovodit, že žalovaní jsou nájemci obou
bytů, resp. že jim vznikl řádný nájemní vztah k předmětnému bytu. Poukazuje na
to, že byt 2+1, kterého se týkala dohoda o odevzdání a převzetí bytu, nikdy
neexistoval a neexistuje; zpochybňuje rovněž vznik nájemního poměru nájemní
smlouvou, kterou se žalovanými uzavřel její otec, a dovozuje, že žalovaní
užívají předmětný byt bez právního důvodu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou
stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval
přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci,
nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu
důvodu shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda rozhodnutí o sloučení bytů ze
dne 5. 4. 1977 lze považovat za rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, a
následně otázky, zda žalovaným vzniklo právo nájmu předmětného bytu nájemní
smlouvou ze dne 1. 7. 1992.
Vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992
(dále jen „obč.zák.“) je nutno první z uvedených otázek posoudit podle
právních předpisů, účinných v rozhodné době (v roce 1977), tj. podle občanského
zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále
jen „obč.zák. před novelou“).
Podle § 154 odst. 1 obč.zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným
místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto
případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním
organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního
národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení
(srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění). Právo osobního užívání
bytu vzniklo podle § 155 odst. 1 obč.zák. před novelou dohodou o odevzdání a
převzetí bytu.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97
(jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000,
sp.zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č.
146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek ze dne 29.
11. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2692/2000 a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo
2317/2002), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí
správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), udělil souhlas ke
sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 obč.zák.
před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto
rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní
správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska
zásad platících pro hospodaření s byty.
Nezbytným předpokladem uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu
(vzniku práva osobního užívání bytu ve smyslu § 155 odst. 1 obč.zák.) byla
existence rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o
přidělení bytu. Nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o
sloučení bytů za rozhodnutí o přidělení bytu, nemůže již z tohoto důvodu obstát
právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným vznikl „nájem“ (míněno zřejmě právo
osobního užívání) předmětného bytu rozhodnutím o sloučení bytů ze dne 5. 4.
1977 spolu s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Nehledě k tomu,
tato dohoda se týkala bytu 2+1, který měl vzniknout sloučením bytu dosavadního
a bytu předmětného. Takovýto byt však nikdy právně (ani fakticky) neexistoval;
přitom podle legální definice pojmu „byt“ se podle § 62 zákona o hospodaření s
byty rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí
stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako
samostatné bytové jednotky. O takový případ se však v souzené věci (jak ostatně
připouští i odvolací soud) nejedná.
Pokud jde o druhou z otázek otevřených dovolacímu přezkumu, je třeba vycházet z
ustanovení § 685 odst. 1 obč.zák., podle kterého nájem bytu vzniká nájemní
smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a
to na dobu neurčitou nebo bez určení doby užívání.
Předmětem právního vztahu nájmu bytu je „byt“. Judikatura Nejvyššího soudu je
ustálena v názoru, že „bytem“ se (za právního stavu, kdy byl zrušen zákon o
hospodaření s byty zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992, a kdy
občanský zákoník daný pojem nevymezuje) rozumí místnost nebo soubor místností,
které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; rozhodující
je přitom právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli
faktický stav užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10.
1999, sp.zn. 2 Cdon 1010/97, ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2152/2000, ze
dne 14. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, a usnesení ze dne 17. 7. 2003, sp.zn.
26 Cdo 2317/2002).
Jestliže v dané věci byl předmětem nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1992 (od níž
odvolací soud odvozuje vznik práva nájmu žalovaných k předmětnému bytu) byt o
velikosti 2+1, který právně neexistoval, nemohla být ohledně tohoto
neexistujícího předmětu nájmu platně uzavřena nájemní smlouva. Vzhledem k takto
vymezenému předmětu nájmu nelze (a to i s přihlédnutím k požadavku určitosti -
§ 37 odst. 1 obč.zák.) dovodit, že uvedenou nájemní smlouvou byly pronajaty
dva byty, tj. jak dosavadní byt, tak i předmětný byt. Nehledě na to, uzavření
nájemní smlouvy ohledně dosavadního bytu bránila i okolnost, že tento byt nebyl
právně volný, svědčilo-li již k němu žalovaným právo nájmu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu