26 Cdo 2215/2021-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou
Brzobohatou ve věci žalobkyně ORIOSA, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Veveří
456/9, IČO 00210455, zastoupené JUDr. Jitkou Rosenbachovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti žalované Z-PRINC GOLD, s. r. o., se sídlem v
Praze – Dejvicích, Na Kodymce 1051/39, IČO 26355906, zastoupené Mgr. Romanem
Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o 1.599.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 191/2015,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března
2021, č. j. 62 Co 13/2021-410, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č. j. 62 Co
13/2021-410, potvrdil (v pořadí druhý) mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 6. 8. 2020, č. j. 28 C 191/2015-369, jímž
rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu po právu.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci
učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Ve
skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního
stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný)
skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový
základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný
dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení
důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §
132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1.
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost je třeba uvést, že skutková
zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně)
provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně
odůvodnil.
Dovolatelka namítá existenci vad řízení (tzv. „opomenuté důkazy“, porušení
zásady kontradiktornosti řízení a jejího práva na spravedlivý proces,
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nedodržení závazného pokynu
odvolacího soudu soudem prvního stupně). K vadám řízení dovolací soud přihlíží
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř), výtkou, že
odvolací soud zatížil řízení vadami, tak uplatňuje opět jiný dovolací důvod,
než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navíc nelze přehlédnout, že
dovolatelka sice namítá vady, ve skutečnosti (podle obsahu dovolání) však
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu.
Ostatně řízení namítanými vadami netrpí. Soudy provedly důkazy nájemní smlouvou
ze dne 24. 11. 1994 včetně jejího dodatku ze dne 31. 8. 2010, dopisem žalobkyně
ze dne 17. 8. 2011, a kolaudačním rozhodnutím ze dne 25. 11. 2015, sp. zn.
12135/SÚ/15Ha (tj. důkazy, jež měly být dle tvrzení žalované opomenuty),
učinily z nich však jiná skutková zjištění, než požaduje dovolatelka. Námitka
nedostatku aktivní věcné legitimace je pak s ohledem na svůj obsah zcela
irelevantní. Rozhodnutí odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst.
1, 2 o. s. ř. a dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění zjevně ani
nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ostatně i
v tomto případě dovolací námitky směřují především proti zjištěnému skutkovému
stavu, se kterým dovolatelka nesouhlasí a nabízí svou vlastní verzi. Soud
prvního stupně se i zcela v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval otázkou,
zda předmět nájmu zanikl či nikoliv.
Rovněž prostřednictvím skutkových námitek zpochybňuje dovolatelka závěr
odvolacího soudu, že porušila svou povinnost, resp. dobré mravy a že žalobkyni
svědčí právo na náhradu škody v podobě ušlého zisku i po zániku nájmu. Navíc
ohledně těchto otázek nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti
dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.) a ani z obsahu dovolání nelze zjistit, zda má
jít o otázky v rozhodnutích dovolacího soudu doposud neřešené, nebo zda se při
jejich řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
nebo zda jsou tyto otázky v rozhodnutích dovolacího soudu řešeny rozdílně,
případně zda se má dovolací soud při jejich řešení odchýlit od některého svého
předcházejícího rozhodnutí.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu