26 Cdo 2226/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Ing. F. B., a b) Mgr. O. B., zastoupených JUDr. Jiřím Odehnalem, advokátem se sídlem Brno, Pekařská 44, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Janou Pejchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 8, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 13/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2010, č. j. 19 Co 233/2009-34, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Jany Pejchalové, advokátky se sídlem Brno, Smetanova 8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č.j. 19 Co 233/2009- 34, potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2009, č.j. 63 C 13/2006-21, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 3, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve II. nadzemním podlaží domu v B., (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „ předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětného domu, že žalovaná (po smrti svého manžela M. S. v roce 1998 výlučná nájemkyně předmětného bytu) užívala byt společně se svým synem K. S. (který v něm bydlel od svého narození v roce 1969) a od 23. 6. 1998 pak i s jeho manželkou I. S., že všichni společně hospodařili a podíleli se na úhradě nájmu (žalovaná jednou polovinou a její syn s manželkou taktéž jednou polovinou), že koncem roku 2005 se žalovaná z bytu odstěhovala do družstevního bytu na adrese B., jehož je nájemkyní a zároveň členkou stavebního bytového družstva Máj, že dopisem ze dne 23.
11. 2005, adresovaným společnosti RENT, s.r.o., oznámila svůj odchod z předmětného bytu a požádala „o převod nájemní smlouvy … na syna K. S.“ a že žalobkyni b) byla tato žádost známa. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť ke dni doručení žaloby v dané věci obsahující výpověď z nájmu bytu (k 17. 3. 2006) již nebyla jeho nájemkyní. Dovodil, že v roce 2005 trvale opustila společnou domácnost vedenou se svým synem K. S. a jeho manželkou, čímž na ně přešlo právo nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“).
Nepřisvědčil námitce žalobců, že její syn a snacha měli vůči nim uplatnit přechod nájmu a prokázat soužití ve společné domácnosti k rozhodnému datu, jakož i absenci vlastního bytu. Konstatoval, že k přechodu nájmu dojde ze zákona při splnění stanovených podmínek, k čemuž v daném případě došlo (syn a snacha žalované s ní žili trvale ve společné domácnosti a nemají vlastní byt, přičemž byl zcela nepochybně dán její úmysl tuto domácnost trvale opustit); podmínkou přechodu nájmu není rozhodnutí o něm, ani to, aby osoby, na které právo nájmu přešlo, přechod uplatňovaly právní cestou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Za zásadní považují otázky: 1) zda může dojít k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. bez výslovného aktivního projevu vůle osob, které k tomu zákon za současného splnění podmínek stanovených v citovaných ustanoveních povolává, resp. zda pouhá objektivní existence zákonem předvídaných skutečností může bez dalšího, tj. bez jejich prokázání pronajímateli, způsobit právní následek přechodu nájmu bytu, 2) zda zákon směřuje dokazování o splnění uvedených podmínek až do procesní fáze (v rámci sporu o přechod nájmu bytu) nebo k prokázání (osvědčení) shora uvedených podmínek „povolává v hmotněprávním smyslu“, (tj. již v předprocesní fázi), a 3) zda právo na uplatnění přechodu nájmu vůči pronajímateli podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 obč.zák.).
Uvádějí, že žalované se nepodařilo prokázat jednu z kumulativních podmínek pro přechod nájmu, a to uplatnění a prokázání tohoto nároku jejím synem a snachou vůči pronajímatelům, přičemž splnění uvedené podmínky dokonce ani netvrdila. Poukazují na to, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod nájmu tíží toho, kdo je tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97) a že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98 k přechodu nájmu dochází, jsou-li podmínky stanovené v ustanovení § 706 odst. 1 věta první obč.zák. splněny současně.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny všechny předpoklady pro přechod nájmu bytu a vytýkají mu extenzivní výklad podmínek pro přechod nájmu, čímž je nad míru stanovenou zákonem omezováno jejich vlastnické právo a možnost nakládat volně s předmětem svého vlastnictví. Uvádějí, že novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/1994 Sb. nově (na rozdíl od dřívější právní úpravy, jež obsahovala „nepodmíněné právní nástupnictví“ v užívacím, resp. nájemním právu k bytu přímo ze zákona bez dalšího) podmínila přechod nájmu prokázáním rozhodných skutečností pronajímateli.
Jsou toho názoru, že povinnost prokazovat má „zcela zřejmý hmotněprávní (předprocesní) význam“, přičemž se nejedná o pouhé oznámení pronajímatelům, ale o kvalifikovaný adresovaný právní úkon, zahrnující tvrzení a prokázání rozhodných skutečností. Pokud zákon vyžaduje aktivní jednání, nemůže dojít k přechodu přímo ze zákona, neboť nutně vyžaduje projev vůle osoby, na niž má nájem přejít (nájem na ni nemůže přejít proti její vůli). Zároveň uvádějí, že s ohledem na imperativ právní jistoty nelze okamžik prokazování odsouvat do nekonečna a že toto právo podléhá promlčení v obecné tříleté lhůtě běžící od okamžiku smrti (odstěhování) původního nájemce.
Konstatují, že ustanovení o přechodu nájmu bytu nesmí být zneužíváno k jiným účelům (viz nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. IV. ÚS 8/05).
Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém k vyjádření k dovolání vyvracela dovolací námitky s tím, že byly splněny všechny podmínky pro přechod nájmu na jejího syna a snachu a postup žalobců, kteří na její oznámení o odstěhování z předmětného bytu nijak nereagovali a místo toho podali žalobu na přivolení k výpovědi, považuje za nezákonný a v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolateli označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tudíž ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) nezakládají.
Otázka ad 1) již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 619/2002, uveřejněný pod C 1652 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a z 17. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1284/2007), a to tak, že k přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. dochází přímo ze zákona (ex lege), za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tato změna subjektů nájemního vztahu není podmíněna žádným právním úkonem osob, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, a nastává bez ohledu na projev vůle (souhlas) pronajímatele.
K námitce dovolatelů poukazující na zákon č. 267/1994 Sb.
lze poznamenat, že uvedený zákon nepřinesl zásadní změnu v důkazním břemenu ohledně skutečností rozhodných pro přechod nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97). Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky ad 2) a 3), neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Pokud dovolatelé poukazovali na výše uvedený nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05, je třeba podotknout, že napadené rozhodnutí je s ním v souladu. K jejich námitce, že nebylo prokázáno, že byly splněny předpoklady pro přechod nájmu ze žalovaného na jejího syna a snachu, je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu