USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Společenství vlastníků bl. XY č. p. XY, XY, XY, proti žalovanému R. O., o zaplacení 72.882,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 248/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023, č. j. 30 Co 161/2023-119, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.227,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze 8. 8. 2023, č. j. 30 Co 161/2023-119, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 23. 2. 2023, č. j. 10 C 248/2022-99, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci 72.882,52 Kč s tam specifikovaným smluvním úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 13,370,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku
2. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1, 3 a § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný se k podané žalobě vyjádřil až po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě soudu podle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř., obsažené v (elektronickém) platebním rozkaze.
3. Dovolání žalovaného proti výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit.
4. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
5. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení účastníku stanovena lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, není v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nález ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě, a ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, musí být respektována obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. je zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní.
7. V projednávané věci podal dovolatel vyjádření ve věci na základě výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. po uplynutí soudem stanovené lhůty (byť jen o jeden den), tuto skutečnost ani nezpochybňuje; současně ve lhůtě ani později netvrdil žádný (natož vážný) důvod, který by mu zabránil vyjádřit se včas. Odpor proti (elektronickému) platebnímu rozkazu byl blanketní, proto se nedaly žádné důvody nesouhlasu zjistit ani z jeho obsahu. S ohledem na chování dovolatele, který byl až do uplynutí lhůty stanovené k vyjádření podle § 114b odst. 2 o. s. ř. procesně nečinný, nejednalo se ze strany soudu prvního stupně o mechanickou aplikaci § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu.
8. Rozhodl-li tedy soud prvního stupně rozsudkem pro uznání a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 5. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu