26 Cdo 224/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce B. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. M., o
zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 20 C 108/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. října 1999, č. j. 13 Co 1061/99 - 38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 1999, č.j. 13 Co
1061/99 - 38, se zrušuje, a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 5. 1999, č. j. 20 C 108/99 - 19,
rozhodl, že se zrušuje "právo účastníků společného nájmu družstevního bytu č.
11, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně s příslušenstvím ve IV. podlaží domu č.
7 v Č. T." (dále jen "předmětný byt" nebo "byt"). Zároveň určil, že výlučným
nájemcem bytu a členem družstva bude žalobce, a žalované uložil povinnost
předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Dále
zamítl (výrokem označeným římskou číslicí IV.) návrh, aby žalovaná byla povinna
předmětný byt po vyklizení odevzdat žalobci, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vzal kromě jiného za prokázáno, že manželství
účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30. 12. 1997, a nezletilá L. M.,
byla svěřena do výchovy žalované, že účastníkům za trvání manželství vzniklo na
základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 28. 4. 1994 právo
společného nájmu k předmětnému bytu a také společné členství v družstvu, že po
rozvodu manželství spolu neuzavřeli dohodu o tom, kdo z nich bude výlučným
nájemcem a členem družstva, žalovaná přestala předmětný byt užívat počátkem
roku 1997, že nájemné a úhrady za plnění poskytovaná při užívání bytu hradí od
uvedené doby žalobce sám a od října 1998 v bytě bydlí se svou přítelkyní P. N.,
která je rozvedená a má ve výchově dvě nezletilé děti, že žalovaná se po
odchodu z předmětného bytu zdržovala nejprve u rodičů, později v rodinném domě
svého přítele, a že účastníci nemají jinou možnost trvalého bydlení. Okresní
soud, který dále zjistil, že Stavební bytové družstvo T. jako pronajímatel bytu
doporučuje, aby předmětný byt "připadl do nájmu toho z účastníků, který skýtá
záruku řádného užívání, zároveň aby bylo přihlédnuto k tomu, kdo má v péči
nezaopatřené děti", zrušil svým rozhodnutím podle § 705 odst. 2 obč. zák. právo
společného nájmu předmětného bytu a při rozhodování o dalším nájemci vyšel z
ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. Jak uvedl, zohlednil skutečnost, že to byla
žalovaná, která v minulosti opustila předmětný byt na základě vlastního
rozhodnutí, že příčiny vedoucí k rozvratu manželství "byly spatřovány zejména v
chování odpůrkyně", a že od roku 1998 bydlí v předmětném bytě spolu se žalobcem
a jeho přítelkyní její dvě nezletilé děti, přičemž "toto soužití lze hodnotit s
ohledem na postoj obou partnerů jako perspektivní". Vyslovil názor, že "je tedy
možné zohlednit zájem těchto dětí ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč.
zák.". O povinnosti žalované předmětný byt vyklidit rozhodl okresní soud podle
§ 712 odst. 3 obč. zák., přičemž tuto její povinnost vázal na zajištění
náhradního bytu, když uzavřel, že tímto rozhodnutím "bude bytová potřeba
odpůrkyně a nezletilé L. z manželství účastníků narozené uspokojena dostatečně."
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, č. j.
13 Co 1061/99 - 38, změnil rozsudek soud prvního stupně "v napadené části"( tj.
s výjimkou IV. odstavce výroku) tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků
k předmětnému bytu, rozhodl, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude
žalovaná, zavázal žalobce předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění
náhradního bytu, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně; současně zavázal žalobce, aby žalované
nahradil náklady odvolacího řízení. Odvolací soud z výpovědí účastníků, které
vyslechl k důkazu (§ 131, § 211, § 213 odst. 2 o. s. ř.) zjistil, že mezi nimi
zatím nedošlo k vypořádání společného jmění manželů; převzal pak skutková
zjištění soudu prvního stupně, učiněná z výpovědí žalobce a žalované, svědků P.
N. a R. Š., z rozvodového rozsudku, z nájemní smlouvy ze dne 28. 4. 1994 a ze
zprávy Stavebního bytového družstvo T. Shodně s okresním soudem shledal i
odvolací soud podmínky pro zrušení práva společného nájmu předmětného bytu
podle § 705 odst. 1 obč. zák., avšak neztotožnil se s právními závěry okresního
soudu v otázce, kdo má být určen výlučným nájemcem předmětného bytu. Zdůraznil,
že § 705 odst. 3 obč. zák. "jmenovitě uvádí pouze zájem nezletilých dětí a
stanovisko pronajímatele", a že "dalšími okolnostmi mohou být např. zdravotní
stav účastníků, zásluha na získání bytu, finanční situace, lepší využití bytu
apod." Vyslovil názor, "že okolnosti tvrzené odpůrkyní, jmenovitě zájem
nezletilé L., pocházející z rozvedeného manželství účastníků, nutně převažuje
nad skutečnostmi, že navrhovatel v předmětném bytě bydlí se svojí družkou P. N.
a jejími dětmi a že tento vztah lze považovat za perspektivní", a vyjádřil
nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož "je možno
zohlednit podle ustanovení § 705 odst. 3 /obč. zák./ zájem dětí družky
navrhovatele". Konstatoval, že nemusí jít (v případě onoho zohledňování zájmu
nezletilých dětí) jenom o společné děti účastníků, ale i o děti z předchozích
manželství či děti osvojené jedním z manželů, pokud v bytě bydlí, avšak o
takový případ v dané věci nejde. O citované závěry opřel svůj měnící rozsudek,
když - jak rovněž v odůvodnění uvedl - "skončení nájemního poměru navrhovatelem
vázal ... na přidělení náhradního bytu".
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 2. 12. 1999, podal
žalobce dne 23. 12. 1999 dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení "§ 238
odst. 1 o. s. ř.". Napadený rozsudek spočívá podle jeho názoru na nesprávném
právním posouzení věci - nesprávném výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.
Dovolatel, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a s jeho právním
posouzením věci, nesouhlasil se závěry odvolacího soudu především co do
"zohlednění zájmu nezletilých dětí". Namítal, že krajský soud neposoudil
správně zájem nezletilé dcery účastníků na straně jedné, a zájem nezletilých
dětí žalobcovy družky, které s ním bydlí v předmětném bytě, na straně druhé.
Závěr odvolacího soudu, že sice může být zohledněn zájem nezletilých dětí,
které nejsou společnými dětmi bývalých manželů, ale že o takový případ v dané
věci nejde, označil za "nedostatečný". Zdůraznil, že odvolací soud "nesprávně
posoudil ustanovení § 705 odst. 3 (obč. zák.), když pouze bez dalšího citoval
komentář k uvedenému paragrafu vydaný "v edici C.H. BECK/Seft" a "nezhodnotil
správně problematiku tohoto konkrétního případu". Namítl též, že žalovaná se
svou dcerou v předmětném bytě nebydlí více než dva roky, odstěhovala se
dobrovolně, fakticky nikdy neprojevila zájem o jeho užívání, v současnosti žije
ve společné domácnosti s R. Š. (nikoli "pouze v nájmu"), a pracuje v O., kde i
nezl. L. navštěvuje mateřskou školu. Uvedl, že žalovaná se nepodílela se na
úhradě nájemného a dalších poplatků spojených s užíváním bytu, a za důležité
rovněž označil, že částku ve výši 120.000,- Kč, vynaloženou na pořízení bytu,
splácí výlučně on sám. Ve vztahu ke zjištěním ze zprávy Stavebního bytového
družstva T. vyslovil přesvědčení, že "záruku řádného užívání" bytu doposud
prokázal svým jednáním výlučně on (dovolatel), a že zákon v souvislosti s
kritériem péče o "nezaopatřené děti" výslovně nezmiňuje, že by se mělo jednat o
nezletilé děti manželů, ale že o zájmech nezletilých dětí "hovoří pouze
obecně". Opíraje se o tuto argumentaci žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.
s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §
238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napaden je rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost
dovolání se ovšem omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, jímž byla
nájemkyní bytu a členkou družstva určena žalovaná, a na výrok o povinnosti
žalobce předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Ve výroku o
samotném zrušení práva společného nájmu družstevního bytu se rozhodnutí soudů
obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně); z tohoto hlediska
je proto právně irelevantní, že odvolací soud formálně zahrnul rozhodnutí o
zrušení práva společného nájmu bytu do měnícího výroku. Výtky dovolatele
ostatně proti této části odvolacího rozsudku nesměřují a z obsahu dovolání (§
41 odst. 2 o. s. ř.) lze dovodit, že výrok o zrušení práva společného nájmu
bytu dovoláním napaden není. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho
věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.
jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je
přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není
přípustno zkoumat), se proto při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že
shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst.
2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6.
1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27 - dále jen "R 27/1999").
Napadený rozsudek byl tedy přezkoumán v rozsahu plynoucím z § 242 odst. 1 a 3
o. s. ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím,
jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. vyplynula povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení
uvedeným § 237 o. s. ř., popř. k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); takové vady ale namítány
nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů přitom jde, použil-li soud jiného právního předpisu, než měl
správně použít, nebo správně určený právní předpis nesprávně vyložil.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu
bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé
obč.zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního
bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na
návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude
jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství
rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o
dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a
stanovisko pronajímatele.
Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu
určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu
z tohoto okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za
podstatná, vyloží kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho
postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc
významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci
zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. R 27/1999).
Vedle hledisek výslovně uvedených v ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. (zájem
nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout
a s nimi se vypořádat vždy, přihlédne soud - ve shodě s ustáleným výkladem
podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu i k dalším
hlediskům, zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním
a majetkovým poměrům (k možnosti nového uspořádání bytových poměrů), k tomu,
jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
V obecné rovině přitom tato další hlediska mají stejnou váhu jako hlediska
příkladmo zmíněná v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. a není vyloučeno, aby v
konkrétním případě převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení
uvádí výslovně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99). Jejich hodnocení, pokud jde o důležitost pro
rozhodnutí o určení výlučného nájemce, je ale nutno činit v kontextu s hledisky
v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které
zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
V projednávané věci odvolací soud sice v obecné rovině (při citaci a
výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.) existenci výše uvedených hledisek
zmínil, své rozhodnutí o určení žalované jako dalšího nájemce bytu ale založil
výlučně na posouzení hlediska jediného - zájmu nezletilého dcery účastníků L.
M., která byla svěřena do výchovy žalované. Zájem tohoto dítěte označil za
převažující ve vztahu k okolnosti, že v předmětném bytě bydlí se žalobcem a s
P. N. také družčiny nezletilé děti, a výslovně odmítl právní názor soudu
prvního stupně, podle něhož je možno zohlednit podle ustanovení § 705 odst. 3
zájem dětí žalobcovy družky. Žádnými jinými hledisky, významnými pro věc ve
smyslu výše podaného výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., se odvolací
soud nezabýval, přestože soud prvního stupně - jak již bylo dříve uvedeno -
neopřel své rozhodnutí, jímž určil budoucím výlučným nájemcem předmětného bytu
žalobce, toliko o posouzení zájmu nezletilých dětí, ale i o hodnocení některých
dalších relevantních okolností. Již proto nelze upřít žalobcovu dovolání
opodstatněnost z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže být správné, není-li
úplné. Dovolací soud se navíc neztotožňuje s právní názorem krajského soudu,
vyjádřeným v napadeném rozsudku, podle něhož skutečnost, že se žalobcem žijí v
předmětném bytě děti jeho družky, nelze "zohlednit" podle § 705 odst. 3 obč.
zák. Taková skutečnost totiž může být v rámci vymezení hypotézy této právní
normy - z již zmíněného širokého, předem neomezeného okruhu okolností -
považována za okolnost právně významnou, a to zejména při úvahách o účelném
využití předmětného bytu.
Závěr o opodstatněnosti dovolání z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. musel vést Nejvyšší soud k
rozhodnutí podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř., tj. ke
zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemném
propojení výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném R 27/1999). Věc se
podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrací k dalšímu řízení krajskému
soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á
předsedkyně senátu