U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 2, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti žalované H. V., zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, za účasti městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2049/80b, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnictví a nahrazení projevu vůle žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 214/2009, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2013, č. j. 68 Co 140/2012-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč k rukám Mgr. Aleny Žežulkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 4. 2. 2013, č. j. 68 Co 140/2012-158, kterým potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 12. 10. 2011, č. j. 7 C 214/2009-117, jimiž zamítl žalobu o „nahrazení chybějícího projevu vůle žalované s uvedením právních vztahů vlastnictví bytu a spoluvlastnictví společných částí domu, nacházejícím se na části pozemku parc. č. 859 v k. ú. L. (vymezeném GP č. 1196-367/2008 ze dne 15. 10. 2008 jako pozemek parc. č. 859/1) vzniklé podle zákona č. 52/1966 Sb. do souladu s právní úpravou podle zák. č. 72/1994 Sb. v platném znění“, a to přikázáním podílu na společných částech domu a na pozemku par. č. 859/1, v k.ú. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 1310 pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, způsobem tam uvedeným, o povinnosti účastníků vypořádat si tyto právní vztahy částkou určenou soudním znaleckým posudkem ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné, neboť vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ho Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1, 2 o. s. ř.), neboť není přípustné podle § 237 ani podle § 238a o. s. ř.
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a není významné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu (na němž jeho rozhodnutí spočívá), že soud nemůže postupem podle § 31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (ve znění do 31. 12. 2013), změnit velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku náležejících jednotlivým vlastníkům jednotek. Měl za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2754/2004. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu však na otázce výkladu ustanovení § 31 zákona č. 72/1994 Sb. nespočívá. Uvedená právní otázka byla ale řešena v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. 30 Cdo 381/2001, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 434/01, odmítl) a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Vzniklo-li žalované vlastnické právo k bytu a spoluvlastnické právo ke společným částem domu a pozemku podle zákona č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak se s účinností od 1. 5. 1994 považuje - jak se výslovně uvádí v ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. - za vlastníka bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. (srovnej i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4040/2011, uveřejněné pod číslem 117/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ukládá vlastníkům bytů a nebytových prostorů, jimž vzniklo vlastnické právo podle zákona č. 52/1966 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), povinnost do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona "uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem". Zůstává-li žalované zachováno její vlastnické právo vzniklé podle zákona č. 52/1996 Sb. i po účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., pak jen povinnost stanovená v § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (tedy učinit prohlášení vlastníka, v němž budou vymezeny jednotlivé jednotky spolu s určením výše spoluvlastnických vztahů ke společným částem domu a pozemku), nemůže mít za následek změnu velikosti podílu žalované na společných částech domu a pozemku. Proto se ani ostatní vlastníci bytových či nebytových jednotek v domě nemohou s odkazem na ustanovení § 31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb. domáhat nahrazení projevu vůle vlastníka bytu, jímž by k takovéto změně velikosti podílu na společných částech domu a pozemku došlo. Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu