26 Cdo 226/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. W., zastoupené
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 7 C 191/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co 794/99-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co 794/99-53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) - poté, co jeho v pořadí první
(zamítavý) rozsudek ze dne 26. října 1998, č. j. 7 C 191/98-19, byl k odvolání
žalobce usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 17. února
1999, č. j. 14 Co 57/99-30, zrušen a věc byla se závazným právním názorem
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 21. dubna
1999, č. j. 7 C 191/98-43, opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z
nájmu „bytu č. 9 o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, II. kategorie, v
domě čp. 53/IV v K. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), kterou dal podle
§ 711 odst. 1 písm. h) o.z. navrhovatel odpůrkyni svým podáním ze dne
7.8.1998\", a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. října 1999, č. j. 14 Co
794/99-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k
výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a žalovanou zavázal, aby
předmětný byt vyklidila a vyklizený žalobci odevzdala do 15 dnů poté, co jí
bude poskytnuto přístřeší. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč.
zák.\"), není naplněn, neboť žalovaná sice užívá předmětný byt občas, avšak
nikoliv bez závažných důvodů, tj. má k jeho pouze občasnému užívání závažné
důvody. Zjistil totiž, že žije v druhovském poměru s J. V. na adrese P., kde
pečuje o jeho starou a nemocnou matku, přičemž tento důvod – péči o starou a
nemocnou matku druha na adrese P. – pokládal za závažný (objektivní i
subjektivní) důvod, pro který žalovaná dočasně užívá předmětný byt pouze občas.
Naproti tomu odvolací soud na naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. usoudil, a to poté, co dovodil, že žalovaná (a ani její
rodinní příslušníci) bez vážných důvodů byt neužívá již od doby, kdy jí vznikl
nájemní poměr. Přitom ve vztahu k péči žalované o matku druha na adrese P.
uvedl, že „tvrzení, že po celou tuto dobu musela sama pečovat o matku svého
druha, nebylo prokázáno zejména lékařskou zprávou, že by tuto péči nemohl
zvládnout po celou tuto dobu její druh, a že šlo o jediný důvod neužívání
bytu\". Odvolací soud se zabýval rovněž posouzením, zda výkon práva žalobce
není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V tomto ohledu dovodil,
že „zájem navrhovatele na řešení bytové situace v městě převažuje nad zájmem
odpůrkyně, aby byla nadále nájemkyní bytu\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu – uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadla především závěr, že zde
nejsou dány vážné důvody pro neužívání předmětného bytu (§ 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák.). V této souvislosti nejprve namítla, že důkazní břemeno ohledně
vážnosti důvodů neužívání bytu leží na žalobci, a dále uvedla, že krátce před
uzavřením nájemní smlouvy na předmětný byt, a to v době, kdy ještě o možnosti
uzavřít nájemní smlouvu nevěděla, se nastěhovala ke svému příteli J. V., který
bydlí v P. Jediný důvod, pro který se po uzavření nájemní smlouvy nemohla s J.
V. nastěhovat do předmětného bytu, byl zdravotní stav jeho otce (nikoli matky,
jak bylo tvrzeno v nalézacím řízení), o něhož se v převážné míře stará. Jakmile
uvedený důvod, jenž považuje za vážný důvod neužívání bytu, pomine, přestěhuje
se do předmětného bytu i s J. V., který dům čp. 3 v P. nevlastní. Poté napadla
i právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Má zato, že výkon práva
žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť předmětný byt je jejím jediným
bytem a po opuštění domu v P. (poté, co pomine důvod péče o otce přítele) by v
případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu neměla jinou možnost bydlení.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Současně zdůraznil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. je v daném případě naplněn proto, že žalovaná předmětný byt
neužívala bez vážných důvodů.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. října
1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje
proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena
a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dospěl k
závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit,
nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení
před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního
stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že
dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1
o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly
provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl
bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak
učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy
postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede
způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř.
Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového
stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací
důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. Podle zmíněného ustanovení pronajímatel může vypovědět nájem
bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů, a nebo ho bez závažných důvodů
užívá jen občas. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem naplnění
uvedeného výpovědního důvodu je stav neužívání (občasného užívání) bytu, který
není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které
nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen (k obvyklému
způsobu bydlení).
Soud prvního stupně na vážnost důvodů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč.
zák. usoudil z toho, že žalovaná jako družka J. V. pečovala na adrese P., kde s
J. V. žila, o jeho starou a nemocnou matku (a proto dočasně v předmětném bytě
bydlela jen občas). Naproti tomu odvolací soud, aniž u odvolacího jednání dne
25. října 1999 příslušné důkazy (zejména výslech žalované) opakoval, resp. aniž
provedl další důkazy, z uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně při
posuzování vážnosti důvodů (podle něj neužívání bytu) nevyšel a ve skutečnosti
je pominul; tento závěr vyplývá z toho, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí v
této souvislosti uvedl, že „tvrzení, že po celou tuto dobu musela (žalovaná)
sama pečovat o matku svého druha, nebylo prokázáno zejména lékařskou zprávou,
že by tuto péči nemohl zvládnout po celou tuto dobu její druh, a že šlo o
jediný důvod neužívání bytu\". Odvolací soud se tak při posuzování vážnosti
důvodů neužívání předmětného bytu odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl
postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 2 o.s.ř. tento skutkový závěr učinit.
Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, podřazenými dovolacímu
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - zrušil (§ 243b odst. 1 část věty
za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud
rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák. patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení „bez vážných, resp.
závažných, důvodů\" - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Uvedený právní názor vyslovil Nejvyšší
soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon
11/96. Soudní praxe pak dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného
užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov.
např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1968, pod pořadovým číslem 62), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního
případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro
něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon základní
vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho
domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo
obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda
zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té
které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též
oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití
bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav „přechodného\" neužívání
bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp.
zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. z 12. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1287/97, 27.
října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu
nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je „dočasné\".
Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt
neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné
neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a
užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po
odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v
místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu