26 Cdo 2283/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové
ve věci žalobkyně Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní
1672, proti žalovaným 1) M. K., 2) H. K., 3) L. S., zastoupeným advokátem, a
4) J. S., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40
C 4/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
září 1999, č. j. 11 Co 174/99-74, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č.
j. 11 Co 174/99-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 1999, č. j. 11 Co 174/99-74,
ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 11 Co 174/99-90, pokud jím byl ve
vztahu k druhé a třetí žalované změněn vyhovující výrok rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 1999, č. j. 40 C 4/96-52, ve znění usnesení
ze dne 11. května 2000, č. j. 40 C 4/96-87, tak, že proti těmto žalovaným byla
zamítnuta žaloba na vyklizení a odevzdání tam specifikovaného bytu, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení žalobkyně a těchto žalovaných, se z r u š u j e
a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j.
11 Co 174/99-74, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 11 Co 174/99-90,
změnil ve vyhovujícím výroku ohledně druhé a třetí žalované rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 1999, č. j. 40 C
4/96-52, ve znění usnesení ze dne 11. května 2000, č. j. 40 C 4/96-87, tak, že
ve vztahu k těmto žalovaným zamítl žalobu na vyklizení a odevzdání „služebního
bytu č. 6, I. kategorie, ve 3. poschodí domu čp. 152 v P., sestávajícího ze tří
pokojů a kuchyně s příslušenstvím\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"); ve
vztahu ke čtvrtému žalovanému - vzhledem ke zpětvzetí žaloby - vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ohledně něj zastavil. Současně
vyslovil, že v zamítavém výroku ohledně prvního žalovaného zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčen. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl
o nákladech řízení žalobkyně, druhé a třetí žalované a čtvrtého žalovaného v
řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů pokládaly rozhodnutí o přidělení bytu, vydané podle § 154
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v roce 1979,
tedy ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále jen „obč. zák.\"), za právní úkon ve
smyslu § 34 obč. zák. Soud prvního stupně v poměrech dané věci dovodil
neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu prvnímu žalovanému. Uvedené rozhodnutí
bylo totiž vydáno dne 11. ledna 1979, tedy v době, kdy dům, v němž se sporný
byt nachází, nebyl ještě kolaudován - kolaudace proběhla až dne 21. května 1979
(neplatnost podle § 39 obč. zák.). Obsahuje - li rozhodnutí o přidělení bytu ze
dne 11. ledna 1979 odkaz na ustanovení § 24 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, podle něhož zde vyjmenované byty přiděloval „místní národní
výbor na návrh ...\", avšak citované rozhodnutí vydalo „Ministerstvo
spravedlnosti ČSR - Správa sboru nápravné výchovy\", „není (rozhodnutí o
přidělení bytu) dostatečně určité a srozumitelné a nelze posoudit, zda bylo
vydáno orgánem k tomu povolaným a v souladu se zákonem\" (neplatnost podle § 37
obč. zák.). Byla - li následná dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 6.
května 1979 uzavřena na základě neplatného rozhodnutí o přidělení bytu, je
rovněž ve smyslu § 37 a § 39 obč. zák. neplatná. V důsledku toho pak prvnímu
žalovanému nevzniklo právo užívat sporný byt (§ 155 odst. 1 obč. zák.), které
by se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník\"), změnilo na nájem bytu, a proto druhá a
třetí žalovaná a tehdy rovněž čtvrtý žalovaný „byt užívají bez právního důvodu
\". Naproti tomu odvolací soud dovodil, že sporný byt byl „vystavěn ve vlastní
investiční výstavbě právní předchůdkyně žalobkyně ...\", šlo „tedy o byt
nesoucí znaky bytu podnikového\", který byl přidělován podle § 25 zákona č.
41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Bylo - li rozhodnutí o přidělení bytu vydáno
Správou sboru nápravné výchovy jako organizační složkou ministerstva
spravedlnosti (podle názoru odvolacího soudu „k tomu kompetentním správním
orgánem\") v době, kdy byt „fyzicky existoval a byl připravován pro kolaudační
řízení\", nelze je považovat za neplatné podle § 37 obč. zák., resp. § 39 obč.
zák. Proto prvnímu žalovanému vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu,
platně uzavřenou dne 6. května 1979, právo užívat byt. Protože toto právo,
transformované dnem 1. ledna 1992 na nájem bytu, nezaniklo opuštěním bytu,
užívají (v současné době již jen druhá a třetí žalovaná) byt „na základě práva
příslušníků domácnosti\".
V dovolání směřujícímu proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
žalobkyně odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. Uplatnila
tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), byť v dovolání,
avšak bez bližšího vymezení, rovněž namítla, že odvolací soud „vyšel ze
zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování\", tedy
jakoby vedle dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnila i
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především namítla, že ze skutečností
zjištěných soudy obou stupňů (zejména z provedených listinných důkazů o
financování výstavby domu, v němž se byt nachází) nelze dovodit, že šlo o byt
vystavený v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku,
přidělovaný způsobem uvedeným v ustanovení § 25 zákona č. 41/1964 Sb. Z
uvedených důkazů vyplývá, že výstavba bytového objektu, v němž se sporný byt
nachází, byla financována ze zvláštní části státního rozpočtu určené pro
výstavbu bytů ozbrojených složek. Takový byt, který ovšem nebyl bytem
vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku
(bývalý Sbor nápravné výchovy jako zvláštní rozpočtová organizace tzv. vlastní
volné prostředky ani mít nemohl), mohl být podle tehdejších předpisů platně
přidělován jako byt podnikový ve smyslu § 66 zákona č. 41/1964 Sb. pouze
místním národním výborem podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb.; v současné době jde
o byt služební ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, u něhož „nevznikají žádná odvozená užívací práva k bytu
rodinným příslušníkům ...\". Současně namítla neplatnost rozhodnutí o přidělení
bytu (a následné dohody o odevzdání a převzetí bytu) ve smyslu § 37 a § 39 obč.
zák., „neboť nejsou sdostatek určité a srozumitelné, jsou vydány věcně
nepříslušným orgánem a v rozporu se zákonem, neboť v rozporu s § 62 zákona č.
41/1964 Sb. se se sporným bytem zacházelo právně jako s bytem, aniž tento k
tomuto účelu byl určen stavebním úřadem ... sporný byt do své kolaudace dne
21.5.1979 a její následné právní moci právně neexistoval\". Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným
(účastnicí řízení) jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého
zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 odst. 2 věta druhá o.s.ř.),
splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty
první o.s.ř. a je jím napaden výrok rozsudku, proti němuž je dovolání podle §
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a s přihlédnutím k
dovolacím námitkám žalobkyně správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), znamená především
přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, že sporný byt
byl svým charakterem bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních
volných prostředků podniku, který ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.
podléhal přidělovací pravomoci „organizace hospodařící s těmito byty po
předchozím souhlasu ...\". Následně půjde o posouzení správnosti závěru, podle
něhož pro účely vydání rozhodnutí o přidělení bytu a uzavření dohody o
odevzdání a převzetí bytu postačila fyzická existence bytu a připravenost ke
kolaudaci domu, v němž se byt nacházel; jinak řečeno, kolaudace domu nebyla
nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení bytu a uzavření následné
dohody o odevzdání a převzetí bytu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav věci spočívající v tom, že soud použil jiný právní
předpis (normu hmotného práva), než který měl správně použít, nebo sice
aplikoval správný právní předpis (normu hmotného práva), ale nesprávně jej
vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále opět jen „občanský zákoník\"), pokud dále není uvedeno jinak
(pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož
i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních
předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření
dohody o odevzdání a převzetí bytu došlo v roce 1979, bude zapotřebí - s
přihlédnutím k citovanému ustanovení - otázky určené k dovolacímu přezkumu
řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v roce 1979, tedy ve znění po novele
provedené zákonem č. 58/1969 Sb. (dále opět jen „obč. zák.\"), a podle zákona
č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 -
srov. § 878 bod č. 2. občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. rozhodnutím o přidělení bytu vydaným
místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými zákonem, vzniklo
občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí
bytu. Právo osobního užívání bytu vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu
sjednanou mezi organizací a občanem (§ 155 odst. 1 obč. zák.). Z uvedených
ustanovení vyplývá, že právní skutečností působící vznik práva osobního užívání
bytu byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dohoda přitom mohla být platně
uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu
o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). Občanský zákoník
nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil
pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§ 155 odst. 2 věta první obč. zák.); dohoda
mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky - konkludentně, např.
tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval.
Lze rovněž připomenout, že na nájem se dnem 1. ledna 1992 změnilo pouze právo
osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností
nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, pokud trvá ke dni 1.
ledna 1992 (§ 871 občanského zákoníku) - srov. rovněž rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod
č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Zbývá
pak dodat, že na nájem služebního bytu se změnilo osobní užívání bytů
sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace (§ 871 odst. 4 občanského
zákoníku), pokud byt splňoval kritéria stanovená zákonem pro služební byty
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července
1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku
1998 časopisu Soudní judikatura). Přitom bytem se ve smyslu § 62 zákona č.
41/1964 Sb. rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle
rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto účelu sloužit jako
samostatné bytové jednotky. Pro úplnost lze připomenout, že pro účely zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů), se bytem podle jeho § 2 písm. b/ rozumí
místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu
určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v §
3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě
jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a
vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen.
Právní posouzení věci odvolacím soudem nelze pokládat za správné, zabýval - li
se tento soud otázkou neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu z hledisek
obsažených v ustanovení § 39 (a rovněž § 37) obč. zák. jakoby šlo o právní
úkon. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo totiž
rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), tj. sice právní
skutečností, avšak nikoli právním úkonem. Rozhodnutí ostatních orgánů
příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou
povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský
zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana
549.
Z důvodů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je tedy vyloučena
úvaha o neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 11. ledna 1979 pro
rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák., byť bylo vydáno v době, kdy dům, v
němž se byt nacházel, nebyl ještě kolaudován. Bez významu tak v těchto
souvislostech zůstává právní závěr, podle něhož existence kolaudačního
rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem
občanskoprávních vztahů jako byty, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, uveřejněném na straně
36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Právní rozhledy (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
1848/97, uveřejněný pod č. 15 v příloze č. I/2000 časopisu Soudní judikatura).
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost
správního aktu (v daném případě rozhodnutí o přidělení bytu); může jej
přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný
tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96,
uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že mimo rámec správního
soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy
však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt
vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a
vykonatelný).
Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
občanského zákoníku (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995
nařízením vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. § 7
vládního nařízení), se pro účely ustanovení § 184 písm. a/ obč. zák. považovaly
za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty
vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a
byty služební. Definice podnikového bytu byla obsažena v § 66 zákona č. 41/1964
Sb., o hospodaření s byty. Podle ní šlo o byty trvale určené pro ubytování
pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v
domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze
státní bytové výstavby. Seznamy těchto bytů vedly místní národní výbory, které
je také na návrh organizace v postupu podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964
Sb. přidělovaly. Definici pojmu „byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniků\" zákon č. 41/1964 Sb. (a ani jiný v té
době platný právní předpis) neobsahoval; šlo o byty, jejichž výstavba byla
financována podle předpisů k tomu účelu vydaných. V době, kterou je zapotřebí
sledovat, šlo o nařízení vlády č. 151/1975 Sb., o finančním hospodaření
státních hospodářských a některých dalších socialistických organizací, vyhlášku
č. 152/1975 Sb., o financování reprodukce základních prostředků, a Zásady pro
financování podnikové výstavby, které byly schváleny usnesením vlády ČSSR č.
232 z 23. září 1976 a které byly rozvedeny ve výnosu federálního ministerstva
financí ze dne 8. prosince 1976, č. j. II/28 757/76, č. 73 Finančního
zpravodaje - částka 15/1976. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. byty
vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku
přidělovala organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu
závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání
na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru.
Závěr, že sporný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniku, nelze rovněž - vzhledem ke zjištěným
skutečnostem - pokládat za správný; tento závěr totiž ze zjištěných skutečností
(do plánu investiční výstavby Sboru nápravné výchovy bylo zařazeno zabezpečení
vlastní bytové výstavby na léta 1978 - 1980, dne 30. října 1975 bylo
investorovi útvaru SNV č. 2 P. uděleno „předběžné\" rozhodnutí o přípustnosti
stavby v P. s tím, že jde o stavbu 18 bytových jednotek, a na základě výsledku
místního šetření ze dne 15. února 1979 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí této
stavby), jak správně namítla žalobkyně, dovodit nelze.
Otázku, zda skutečně o takový byt šlo, je totiž zapotřebí řešit z pohledu již
citovaných předpisů, které tehdy upravovaly financování výstavby těchto bytů.
Při řešení této otázky bude v první řadě zapotřebí vyřešit několik svou povahou
předběžných otázek. Především jde o otázku, zda Sbor nápravné výchovy zřízený
zákonem č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, byl v kritické době
právnickou osobou, resp. byl organizační složkou ministerstva spravedlnosti, a
v návaznosti na to otázku tehdejšího investora stavby (domu, v němž se sporný
byt nachází). Poté lze přistoupit k řešení otázky, zda investora stavby lze
zařadit mezi subjekty, jejichž finanční hospodaření (§ 2 nařízení vlády č.
151/1975 Sb.) a způsob financování reprodukce základních prostředků a jiného
hmotného majetku (§ 1 vyhlášky č. 152/1975 Sb.) je citovanými předpisy
upraveno, tj. zda investor stavby patří mezi subjekty, na něž se - z hlediska
věcné působnosti - vztahovaly citované předpisy, upravující financování
výstavby bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných
prostředků podniku.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalobkyně, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
V dalším řízení vyřeší odvolací soud především otázku charakteru sporného bytu.
Dojde - li k závěru, že šlo o byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniku (přidělovaný podle § 25 odst. 1 zákona č.
41/1964 Sb. „organizací hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu
...\"), posoudí (s dopady do právních poměrů druhé a třetí žalované), zda
prvnímu žalovanému vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1, § 155
odst. 1 obč. zák.), které by se ve smyslu § 871 občanského zákoníku s účinností
od 1. ledna 1992 transformovalo na nájem bytu. Přijme - li naopak závěr, že šlo
o byt podnikový ve smyslu § 66 zákona č. 41/1964 Sb. (přidělovaný podle § 24
odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místním národním výborem), posoudí (rovněž s
dopady do právních poměrů druhé a třetí žalované), zda o jeho přidělení
rozhodnutím ze dne 11. ledna 1979 nerozhodl k tomu absolutně věcně nepříslušný
orgán (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 9/1999 a R 11/2000).
Dovolací soud se z důvodu předčasnosti nezabýval posouzením správnosti závěru,
že kolaudace domu nebyla nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení
bytu a pro uzavření následné dohody o odevzdání a převzetí bytu; šlo - li totiž
o byt podnikový, neměl by pro rozhodnutí ve věci samé tento závěr žádný význam.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu