26 Cdo 2297/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce Ing. K. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M.
Š., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 188/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 29 Co
409/2003-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 29 Co
409/2003-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
20. května 2003, č. j. 43 C 188/2001-73, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi
žalobce z nájmu žalované k „bytu č. 11 druhé kategorie o velikosti 1+1 s přísl.
ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 959 v P., K., P. 5“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 29 Co 409/2003-90, změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z
nájmu předmětného bytu, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční
výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a
vyklizený žalobci odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po
zajištění přiměřeného náhradního bytu; současně citovaný rozsudek potvrdil ve
výroku o svědečném a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce
je vlastníkem předmětného bytu, že v bytě žije jako jeho nájemkyně žalovaná, že
žalobce odůvodnil výpověď z nájmu potřebou bytu pro svou dceru D. B., roz. B.,
že ta dosud bydlí v bytě matky na adrese B., J. 1611, že občas přespává v bytě
svého tchána o velikosti 3+1 přebudovaném na 4+1 na adrese B., J. 1727, že je
nezaměstnaná a z finančních důvodů si hledá práci v P. a že její manžel je
pracovně vázán na B. Dále zjistily, že po rozvodu manželství prodal žalobce
svůj družstevní byt, že v současné době je vlastníkem domu o jedné bytové
jednotce 3+1 s pracovnou v S. a že z důvodu dostupnosti své kanceláře přespává
u rodičů na adrese B., J. 1559 a zdržuje se i u své přítelkyně. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil,
že v daném případě je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi
z nájmu bytu (dál jen „obč. zák.“), neboť žalobce jako vlastník potřebuje
předmětný byt pro svou dceru, která (stejně jako její manžel) nemá vlastní byt.
Na základě skutkových zjištění, že žalované je 83 let, že v předmětném bytě
bydlí od roku 1956 a jeho nájemkyní je od roku 1964, že řádně plní své
povinnosti nájemkyně bytu, že je dlouhodobě nemocná s vysokým krevním tlakem,
vředovou nemocí dvanácterníku, vleklým bolestivým onemocněním páteře a
křečovými bolestivými žílami, soud prvního stupně usoudil, že výpověď z nájmu
bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu
odvolací soud dovodil, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „není
vzhledem k věku a zdravotnímu stavu na místě, i s přihlédnutím k odvolacím
námitkám žalobce, jenž se brání po právu přechodu nájmu sporného bytu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že odvolací soud nepřihlédl
k tomu, že dcera žalobce nemá představu o řešení manželských vztahů v případě,
že by odešla bydlet do P., dále ani k tomu, že manžel dcery žalobce by v
případě potřeby (zejména z důvodů svého zaměstnání v B. a zdravotního stavu
otce) zůstal bydlet v B., a konečně k tomu, že předmětný byt je vzhledem ke své
velikosti zcela nevyhovující pro rodinu s dítětem. Současně odvolacímu soudu
vytkla, že nepřihlédl k jejím neustálým rozporům s žalobcem a k tomu, že – z
důvodů v dovolání rozvedených – žalobce neustále mění svá tvrzení. Dále rovněž
zpochybnila správnost právních závěrů, že je naplněn výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. a že uplatněná výpověď z nájmu bytu není ani v
rozporu s dobrými mravy. Jde-li o posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.,
zdůraznila zejména svůj věk a poukázala rovněž na svůj zdravotní stav. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z
nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil
závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.;
jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v
konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom
také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající
skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle
zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních závěrů, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je naplněn a že výpověď z nájmu
bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, pro své děti,
vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Jde-li o otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/
obč. zák, tj. o první z otázek podléhajících dovolacímu přezkumu, je třeba
zdůraznit, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu
věci. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že ze zjištěných skutečností
(dcera žalobce dosud bydlí v bytě matky na adrese B., J. 1611, občas přespává v
bytě svého tchána o velikosti 3+1 přebudovaném na 4+1 na adrese B., J. 1727, je
nezaměstnaná a z finančních důvodů si hledá práci v P., její manžel je pracovně
vázán na B., žalobce prodal po rozvodu manželství svůj družstevní byt, v
současné době je vlastníkem domu o jedné bytové jednotce 3+1 s pracovnou v S.
a z důvodu dostupnosti své kanceláře přespává u rodičů na adrese B., J. 1559 a
zdržuje se i u své přítelkyně) lze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. v podobě potřeby předmětného bytu pro
dceru žalobce. Podle ustálené soudní praxe totiž bytová potřeba pronajímatele i
bytová potřeba dalších osob uvedených v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. je dána bez dalšího všude tam, kde tyto osoby nemají vlastní byt; o tom,
že dcera žalobce a ani její manžel vlastní byt nemají, není – s přihlédnutím ke
zjištěnému skutkovému stavu věci – žádných pochyb. Lze uzavřít, že v tomto
ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn
opodstatněně.
Jiná je však situace, jde-li o posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu s
dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu především v tom, že při rozhodování o
přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu (a to rovněž podle § 711 odst.
1 písm. a/ obč. zák.) má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe dovodila, že i když výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně
návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ke stejnému závěru dospěl rovněž
dovolací soud ve zrušujícím rozsudku v této věci, na nějž v dovolání žalovaní
odkázali). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení
tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být
zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce
(zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž
vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho,
kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62
v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v
úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který
je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení
k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94;
jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.,
se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla
mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další skutečnosti. K
uvedeným závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. v rozsudcích z 9.
ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, a z 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo
2695/2003. V rozsudku ze dne 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003,
uveřejněném pod C 2682 v sešitě 29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nejvyšší soud dovodil, že okolnostmi významnými pro posouzení, zda
výpověď z nájmu bytu daná z důvodu potřeby bytu pro snachu pronajímatele není
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, mohou být např. vysoký věk nájemce
bytu, doba, po kterou v bytě bydlel, důsledky, jaké by mělo jeho přestěhování
do jiného bytu na jeho zdravotní stav, jakož i míra naléhavosti bytové potřeby
osoby, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán. Ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. je tedy obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost
posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými
mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl
k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
je dán, a žalobě vyhověl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není
ani v rozporu s dobrými mravy. Přitom v rozporu s výše citovanou judikaturou
dovodil, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „není vzhledem k věku a
zdravotnímu stavu na místě, i s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalobce, jenž
se brání po právu přechodu nájmu sporného bytu“. Jak zjištěný věk, tak také
zdravotní stav vyklizovaného a délka doby, po níž byt užívá, však patří mezi
rozhodné okolnosti, které mohou podstatně ovlivnit odpověď na otázku, zda lze
po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho
práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Lze pouze
dodat, že námitce týkající se přechodu nájmu bytu nelze přikládat žádný právní
význam, neboť jde o pouhou hypotetickou (ničím nepodloženou) úvahu žalobce.
Z uvedených důvodů nelze pokládat za správný právní závěr, který odvolací soud
dovodil při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové
konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu