26 Cdo 2300/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobce: JUDr. Tomáš Pelikán, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenční správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, IČO 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému: Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, o vyklizení garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 146/2009, ve věci dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 64 Co 244/2012-90, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 26 Cdo 2300/2013-129, se v záhlaví opravuje tak, že se za označení žalovaného vkládají slova „zastoupenému JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7“.
Jelikož se Nejvyšší soud při vyhotovení shora uvedeného rozsudku dopustil zjevné nesprávnosti, když v záhlaví neuvedl zastoupení žalovaného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, napravil toto pochybení postupem podle ustanovení § 164 a § 243c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou, zda je možno zamítnout reivindikační žalobu s odkazem na § 3 obč. zák. týká-li se vyklizení nebytových prostor, zda žalovanému svědčí právo legitimního očekávání nabytí vlastnictví na základě uzavřených smluv o smlouvách budoucích, a jak "hodnotit" uzavřenou Smlouvu. Vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, poukázal zejména na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, 26 Cdo 3873/2011 a 26 Cdo 649/2012. Za nesprávný považoval závěr, že žalovaný užívá garáž na základě platně uzavřené nepojmenované smlouvy, že měl legitimní očekávání nabytí vlastnického práva k předmětné garáži a obsáhle poukazoval na okolnosti případu. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou promlčení, kterou vznesl. Zdůraznil, že účastníkem řízení již není dlužník, ale insolvenční správce, že s ohledem na okolnosti případu není na místě výjimečná aplikace § 3 obč. zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětnou garáž oprávněně - na základě nepojmenované smlouvy a že vyklizení garáže je v rozporu s dobrými mravy. Protože otázka charakteru uzavřené smlouvy a její platnosti je pro danou věc určující, stejně jako možnost aplikace § 3 obč. zák. při vyklizení nebytového prostoru, a protože tyto právní otázky jsou soudy rozhodovány rozdílně, ačkoliv již byly v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešeny, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva obsahuje prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, a jde tak o inominátní smlouvu podle § 51 obč. zák.
Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu, nelze ji posuzovat jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§ 51 obč. zák.), jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3286/2011).
Ohledně předmětné garáže uzavřeli dlužník (označený jako pronajímatel) a žalovaný (označený jako budoucí vlastník /nájemce/) smlouvu označenou jako nájemní, nájem byl sjednán na dobu určitou (vymezenou čl. II. Smlouvy) a dohodli se, že „vzhledem k charakteru právního vztahu je nájem bezúplatný“. Podle označení Smlouvy, jejího obsahu (včetně odkazu účastníků na § 663 a násl. obč. zák.), s přihlédnutím k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, tak jde o smlouvu nájemní.
Základním pojmovým znakem smlouvy o nájmu nebytových prostor, stejně jako jakékoliv jiné nájemní smlouvy (srovnej § 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, § 663 obč. zák.), je její úplatnost. Jestliže tento definiční znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán jako „bezúplatný“), nemůže jít o platnou nájemní smlouvu.
Lze tak uzavřít, že Smlouva není smlouvu inominátní (tedy výslovně neupravenou - § 51 obč. zák.) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném), ale nájemní smlouvou, která nebyla uzavřena platně. Smlouva proto nemůže být právním titulem, který by žalovaného opravňoval k užívání předmětné garáže.
Dovolatel zpochybnil i správnost závěru odvolacího soudu, že žaloba na vyklizení předmětné garáže je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při posouzení, zda výkon práva dovolatele není v rozporu s dobrými mravy, hodnotil všechny zjištěné skutečnosti, jak na straně dovolatele, tak na straně žalovaného, aniž by se však jakkoliv vypořádal se zjištěním, že předmětem vyklizení je nebytový prostor. Přitom podle soudní praxe, jde-li o vyklizení nebytových prostor, nelze žalobu zamítnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 06. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 - ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/12).
Právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně), jak ohledně otázky charakteru a platnosti Smlouvy, tak i aplikace § 3 obč. zák., tedy není správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu