V dané věci soudy obou stupňů vycházely při posuzování existence podmínek neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. ze shodného skutkového zjištění, že ještě před schválením výměny bytu zemřela účastnice výměny M. R., tuto skutečnost žalovaná žalobkyni ale nesdělila, nadále s ní jednala o výměně bytu a následně uzavřela s žalobkyní smlouvu o nájmu bytu, jehož dřívější nájemkyní byla M. R. Tato skutková zjištění o nesdělení úmrtí účastníka dohody o výměně bytu pak shodně po právní stránce, ve vztahu k následnému souhlasu žalobkyně s touto výměnou, zhodnotily jako neplatný právní úkon učiněný v omylu podle § 49a obč. zák., když se žalobkyně jeho neplatnosti dovolala podle § 40a obč. zák. Odvolací soud pak k stejnému právnímu názoru dospěl i ohledně následně uzavřené nájemní smlouvy, když správně dovodil, že žalobkyně se neplatnosti podle § 49a obč. zák. dovolala v průběhu řízení také ohledně tohoto právního úkonu.
Jak bylo výše dovozeno, ustanovení § 49a obč. zák. rozlišuje-pokud jde o předpoklady na straně osoby, jíž byl právní úkon určen - mezi situací, kdy tato osoba omyl vyvolala, situací, kdy o něm musela vědět, a posléze situací, kdy jej vyvolala úmyslně. V prvním případě - omyl vyvolaný osobou, jíž je právní úkon určen - postačí, aby tato osoba způsobila vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro utváření vůle jednajícího), které v době, kdy je právní úkon činěn, neodpovídají skutečnému stavu věci, a není nutné, aby tak činila v úmyslu uvést jednajícího v omyl, tedy aby tyto nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala.
Jak v tomto případě, tak i v případě omylu vyvolaného lstí, je zde rozpor mezi stavem věci, z něhož jednající vycházel, a stavem skutečným, avšak zatímco v prvém případě jde o rozpor vyvolaný nezaviněným jednáním osoby, které byl právní úkon určen, v případě omylu, který má na mysli ustanovení § 49a věty druhé obč. zák. je tento rozpor mezi představou jednajícího a skutečností vyvolán zaviněným, úmyslným jednáním druhé smluvní strany. Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o výměnu bytu, je zřejmé, že rozhodující skutečností pro utváření vůle žalobkyně jak v případě souhlasu s výměnou bytu, tak i následně uzavřené nájemní smlouvy, byla existence dvou nájemců bytů, mezi nimiž mělo dojít k výměně.
Zemřela-li M. R. dne 15.9.1993, tj. v den následující poté, co podepsala žádost o schválení dohody o výměně bytu, a tato žádost byla žalobkyni předložena žalovanou ke schválení (vyslovení souhlasu) jeden týden po její smrti (dne 22.9.1993), žalovaná tak uvedla skutečnost významnou z hlediska omylu ve vůli žalobkyně. Jinak řečeno, pokud by žalobkyně o úmrtí M. R. věděla, nevyslovila by souhlas s výměnou bytu a následně ani s uzavřením předmětné nájemní smlouvy. Není přitom rozhodující, že se žalobkyně na tuto skutečnost žalované neptala, a žalovaná výslovně netvrdila, že její matka (M.
R.) v době rozhodování o udělení souhlasu žije.
Žalovaná totiž tím, že žalobkyni předložila k vyslovení souhlasu žádost o schválení dohody o výměně bytu v době, kdy druhá účastnice této dohody a současně žadatelka o její schválení již nežila, vyvolala vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro utváření vůle jednajícího - žalobkyně), které v době, kdy byl právní úkon činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci. Není přitom nutné, jak již bylo výše uvedeno, aby tak činila v úmyslu uvést jednajícího v omyl, tedy aby tyto nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala.
Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neplatnosti souhlasu žalobkyně s dohodou o výměně bytu podle § 49a obč. zák. je proto správné. Protože následně dne 26.10.1993 k bytu po M. R. nájemní smlouva mezi žalobkyní (jako pronajímatelem) a žalovanou (jako nájemcem) byla uzavřena na základě neplatného souhlasu s výměnou bytu, týkají se uvedené závěry o neplatnosti souhlasu s výměnou bytu podle § 49a obč. zák. také této nájemní smlouvy, když se žalobkyně její neplatnosti v průběhu řízení dovolala podle § 40a obč. zák. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. , když žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v. r.
předseda senátu