V dané věci soudy obou stupňů vycházely při posuzování existence
podmínek neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. ze shodného
skutkového zjištění, že ještě před schválením výměny bytu
zemřela účastnice výměny M. R., tuto skutečnost žalovaná žalobkyni ale
nesdělila, nadále s ní jednala o výměně bytu a následně uzavřela s žalobkyní
smlouvu o nájmu bytu, jehož dřívější nájemkyní byla M. R. Tato skutková
zjištění o nesdělení úmrtí účastníka dohody o výměně bytu pak shodně po právní
stránce, ve vztahu k následnému souhlasu žalobkyně s touto výměnou, zhodnotily
jako neplatný právní úkon učiněný v omylu podle § 49a obč. zák., když se
žalobkyně jeho neplatnosti dovolala podle § 40a obč. zák. Odvolací soud pak k
stejnému právnímu názoru dospěl i ohledně následně uzavřené nájemní smlouvy,
když správně dovodil, že žalobkyně se neplatnosti podle § 49a obč. zák. dovolala v průběhu řízení také ohledně tohoto právního úkonu. Jak bylo výše
dovozeno, ustanovení § 49a obč. zák. rozlišuje-pokud jde o předpoklady na
straně osoby, jíž byl právní úkon určen - mezi situací, kdy tato osoba omyl
vyvolala, situací, kdy o něm musela vědět, a posléze situací, kdy jej vyvolala
úmyslně. V prvním případě - omyl vyvolaný osobou, jíž je právní úkon určen -
postačí, aby tato osoba způsobila vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro
utváření vůle jednajícího), které v době, kdy je právní úkon činěn,
neodpovídají skutečnému stavu věci, a není nutné, aby tak činila v úmyslu uvést
jednajícího v omyl, tedy aby tyto nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala. Jak v tomto případě, tak i v případě omylu vyvolaného lstí, je zde rozpor mezi
stavem věci, z něhož jednající vycházel, a stavem skutečným, avšak zatímco v
prvém případě jde o rozpor vyvolaný nezaviněným jednáním osoby, které byl
právní úkon určen, v případě omylu, který má na mysli ustanovení § 49a věty
druhé obč. zák. je tento rozpor mezi představou jednajícího a
skutečností vyvolán zaviněným, úmyslným jednáním druhé smluvní strany. Vzhledem
k tomu, že v dané věci šlo o výměnu bytu, je zřejmé, že rozhodující skutečností
pro utváření vůle žalobkyně jak v případě souhlasu s výměnou bytu, tak i
následně uzavřené nájemní smlouvy, byla existence dvou nájemců bytů, mezi nimiž
mělo dojít k výměně. Zemřela-li M. R. dne 15.9.1993, tj. v den
následující poté, co podepsala žádost o schválení dohody o výměně bytu, a tato
žádost byla žalobkyni předložena žalovanou ke schválení (vyslovení souhlasu)
jeden týden po její smrti (dne 22.9.1993), žalovaná tak uvedla skutečnost
významnou z hlediska omylu ve vůli žalobkyně. Jinak řečeno, pokud by žalobkyně
o úmrtí M. R. věděla, nevyslovila by souhlas s výměnou bytu a následně ani s
uzavřením předmětné nájemní smlouvy. Není přitom rozhodující, že se žalobkyně
na tuto skutečnost žalované neptala, a žalovaná výslovně netvrdila, že její
matka (M. R.) v době rozhodování o udělení souhlasu žije.
Žalovaná totiž tím,
že žalobkyni předložila k vyslovení souhlasu žádost o schválení dohody o výměně
bytu v době, kdy druhá účastnice této dohody a současně žadatelka o její
schválení již nežila, vyvolala vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro
utváření vůle jednajícího - žalobkyně), které v době, kdy byl právní úkon
činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci. Není přitom nutné, jak již bylo výše
uvedeno, aby tak činila v úmyslu uvést jednajícího v omyl, tedy aby tyto
nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala. Právní posouzení věci odvolacím
soudem ohledně neplatnosti souhlasu žalobkyně s dohodou o výměně bytu podle §
49a obč. zák. je proto správné. Protože následně dne 26.10.1993 k bytu po M. R. nájemní smlouva mezi žalobkyní (jako pronajímatelem) a žalovanou (jako
nájemcem) byla uzavřena na základě neplatného souhlasu s výměnou bytu, týkají
se uvedené závěry o neplatnosti souhlasu s výměnou bytu podle § 49a obč. zák. také této nájemní smlouvy, když se žalobkyně její neplatnosti v průběhu řízení
dovolala podle § 40a obč. zák. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání - aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před
středníkem, odst. 5 o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. , když žalovaná s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a
žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v. r.
předseda senátu