26 Cdo 2316/2020-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně TAPAS BOREK, s.r.o., se sídlem v Borku č. p. 74, IČO: 49549049,
zastoupené JUDr. Et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Jungmannova 745/24, proti žalovanému městu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav,
se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6,
zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská
2828/151, o určení existence právního poměru, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 10 C 23/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, o
návrhu žalovaného na odklad právní moci tohoto rozsudku, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co
222/2018-432, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci.
Žalobkyně se domáhala určení, že právní poměr založený smlouvou o pronájmu
pozemků uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne
24. března 2011 (dále jen „Smlouva“) trvá.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května
2018, č. j. 10 C 23/2018-101, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. listopadu 2018, č. j. 19 Co 222/2018-176, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že závazkový právní vztah založený Smlouvou trvá a
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, citovaný rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j.
19 Co 222/2018-432, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že
určil, že závazkový právní vztah založený Smlouvou trvá a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti posledně citovanému rozsudku
odvolacího soudu včasné dovolání, domáhaje se – prostřednictvím (způsobilého)
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. –
dále opět jen „o. s. ř.“) – zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně změny napadeného rozhodnutí tak, že
žaloba bude zamítnuta. Současně podal návrh na odklad právní moci napadeného
rozsudku.
Podle § 243 písm. b/ o. s. ř. může dovolací soud i bez návrhu odložit právní
moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a
nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že jsou naplněny
předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozsudku. Přihlédl
zejména ke skutečnosti, že v souvislosti s právní mocí napadeného rozsudku
nebude správnímu orgánu (Českému báňskému úřadu) již nic bránit ve skončení
řízení o odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území hlavního
města Prahy a kraje Středočeského ze dne 14. března 2019, č. j.
SBS/05812/2012/OBU-02/64, jímž byla žalobkyni povolena hornická činnost v
dobývacím prostoru zahrnujícím také pronajaté pozemky. V případě potvrzení
zmíněného rozhodnutí tedy žalovaná bude oprávněna zahájit těžbu, čímž by mohlo
dojít k nenávratnému poškození pronajatých pozemků. Dovolatel je tudíž závažně
ohrožen na svých právech a odklad právní moci napadeného rozsudku se současně
nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení. Dovolací soud proto
do doby, než bude o dovolání rozhodnuto, právní moc napadeného rozsudku podle §
243 o. s. ř. odložil.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu
bodem 4. Smlouvy je oprávněn a povinen
zajistit údržbu Pozemků před zahájením jejich využívání k předmětu nájmu
vhodným zemědělským způsobem, např. mulčováním. Nájemce je v tomto smyslu
oprávněn vystupovat před třetími osobami jako zemědělský nájemce Pozemků. Smlouva je platná podpisy obou stran a účinná dnem nabytí právní moci
Rozhodnutí o povolení otvírky. Dopisem ze dne 16. listopadu 2016 žalovaný od
Smlouvy odstoupil a jako důvod odstoupení uvedl, že v rozporu s čl. V. bodem 1. Smlouvy poskytla žalobkyně bez souhlasu žalovaného v období od 22. dubna 2015
do 4. listopadu 2016 Pozemky k užívání a požívání společnosti WOR, s.r.o., a to
na základě dohody o hospodaření na půdních blocích ze dne 22. dubna 2015 (dále
jen „Dohoda“ a „Odstoupení“). Následně žalobkyně žalovanému oznámila svůj
nesouhlas s Odstoupením. Dopisem ze dne 26. dubna 2017 žalovaný Smlouvu
vypověděl a výpověď odůvodnil tím, že lze dospět k závěru, že Smlouva byla
uzavřena na dobu neurčitou, právní vztah jí založený má charakter pachtu, a
proto je třeba ho posuzovat podle dosavadních právních předpisů; možnost
Smlouvu vypovědět pak vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 582
odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) v návaznosti na ustanovení § 677
odst. 1 obč. zák. (dále jen „Výpověď“). I v tomto případě žalobkyně žalovanému
sdělila, že s Výpovědí nesouhlasí. Příslušným správním orgánem doposud nebylo
rozhodnuto o povolení plánu otvírky, přípravy a dobývání a plánu likvidace
prostor zahrnujících Pozemky. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především shledal, že žalobkyně má – z důvodů tam popsaných – na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku ze dne
17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, dovodil, že pokud by Smlouva byla
uzavřena v době od 1. ledna 2014, z hlediska jejího obsahu by nepochybně šlo o
pacht. Vznikla-li by v době do 31. prosince 2013, pak by se řídila dosavadní
právní úpravou. V dané věci však nájem nevznikl, neboť doposud nebyla naplněna
odkládací podmínka ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák. – nabytí právní moci
Rozhodnutí o povolení otvírky. Z toho důvodu Výpověď nemohla přivodit zánik
dohodnutého nájmu, jelikož ta se může uplatnit pouze u nájmu vzniklého
(existujícího). Nad rámec uvedeného, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 3557/2014, doplnil, že mezi účastníky byl
sjednán nájem na dobu neurčitou. Jeho zánik byl totiž vázán na okolnosti, o
nichž není jisté, zda nastanou, neboť to, zda nastanou, závisí výlučně na
činnosti žalobkyně. Poté se zabýval povahou ujednání o povinnosti žalobkyně
zajistit údržbu pozemků sečením či mulčováním (čl. V. bod 4. Smlouvy).
V této
souvislosti vyložil, že vůle účastníků směřovala jednak ke sjednání nájmu,
jehož vznik byl vázán na zmíněnou odkládací podmínku, a jednak k založení
závazkového právního vztahu na dobu neurčitou, jehož obsahem byla povinnost
žalobkyně zajistit údržbu pozemků sečením či mulčováním, aniž by za to získala
jakékoliv protiplnění; nebyla k tomu však povinna výlučně osobně, nýbrž i
prostřednictvím třetích osob. Dotčené ujednání pak posoudil jako nepojmenovanou
smlouvu (§ 51 obč. zák.) uzavřenou na dobu neurčitou, neboť zánik jí založeného
právního vztahu byl vázán na tutéž okolnost jako vznik nájmu, tj. nabytí právní
moci Rozhodnutí o povolení otvírky (podmínka rozvazovací ve smyslu § 36 odst. 2
věty druhé obč. zák.). Na podkladě uvedeného uzavřel, že důvod uvedený v
Odstoupení naplněn nebyl. Nebyla-li totiž žalobkyně povinna zajišťovat údržbu
Pozemků osobně, neporušila svou povinnost, jestliže za tímto účelem uzavřela
Dohodu se společností WOR, s.r.o. Nadto ke dni uzavření Dohody nájem
neexistoval, a tudíž nemohl být ve prospěch společnosti WOR, s.r.o. platně
sjednán ani podnájem. Žalobkyně proto čl. V. bod 1. Smlouvy neporušila. Nájemní
vztah tedy Výpovědí ani Odstoupením nezanikl. Pro úplnost pak uvedl, že jelikož
nájem nevznikl do 31. prosince 2013, pak by se i na jeho skončení aplikovala
nová právní úprava. Zřízení užívacího práva třetí osobě bez souhlasu
pronajímatele je hrubým porušením povinností nájemce ve smyslu § 2215 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
opět jen „o. z.“). Bez výpovědní doby však lze nájem vypovědět pouze pro zvlášť
závažné porušení povinností nájemce (§ 2232 o. z.); žalovaný by proto mohl
nájem vypovědět pouze s výpovědní dobou podle § 2231 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z důvodů tam
podrobně vylíčených nesouhlasil především se závěrem, že nelze vypovědět
platný, avšak neúčinný závazek sjednaný na dobu neurčitou. Namítal, že takové
posouzení je v rozporu s Ústavou chráněným vlastnickým právem. V konečném
důsledku by totiž takový závazek mohl trvat věčně, neboť závisí pouze na
žalobkyni, zda účinnost Smlouvy nastane. Byl by tedy nucen v dotčeném právním
vztahu setrvat po neomezenou dobu, bez možnosti nastalou situaci jakkoliv
zvrátit. Navíc čekal-li by se zasláním výpovědi až na okamžik účinnosti
Smlouvy, mohlo by v průběhu výpovědní lhůty dojít k poškození Pozemků, jelikož
žalobkyně již bude oprávněna zahájit těžbu. Zdůraznil, že tato otázka doposud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále odvolacímu soudu
vytýkal, že se v rozporu s tam specifikovanou judikaturou nezabýval možností,
zda Výpovědí neskončil závazek údržby Pozemků, posoudil-li ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Podle
jeho názoru jde o závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, který lze v
souladu s § 582 obč. zák. jednostranně ukončit výpovědí. Konečně, pouze nad
rámec takto nastolených otázek, nesouhlasil ani se závěrem, že ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy naplňuje znaky nepojmenované smlouvy. Domníval se, že ve
skutečnosti byl takto stranami sjednán nájem na dobu neurčitou, neboť žalobkyně
byla oprávněna Pozemky užívat za protiplnění ve formě úkonů, tj. provádění
jejich údržby. Takový nájem se řídí od 1. ledna 2014 občanským zákoníkem
(zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
opět jen „o. z.“), a v souladu s ustanovením § 2231 o. z. ho lze jednostranně
ukončit výpovědí, případně podle § 2002 o. z. od smlouvy odstoupit pro
podstatné porušení povinností druhé smluvní strany. Závazek vzniklý na základě
ujednání v čl. V. bodu 4. Smlouvy tudíž platně zanikl Odstoupením nebo
Výpovědí. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně ho změnil tak, že žalobu zamítne. Současně požádal o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost uplatněných dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného
(dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom
shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím
soudem doposud nebyla výslovně vyřešena otázka, zda je smluvní strana oprávněna
vypovědět platný, avšak dosud neúčinný závazek, sjednaný na dobu neurčitou.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Při posouzení hmotněprávních aspektů otázky otevřené dovolacímu přezkumu
vycházel dovolací soud, a to i s přihlédnutím k závěrům, které ohledně
charakteru právního vztahu založeného Smlouvou zaujal ve zrušujícím rozsudku ze
dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, z dosavadních právních předpisů,
tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta druhá zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.
z.“).
Podle § 36 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na
splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo
povinnosti, se nepřihlíží (odstavec 1). Podmínka je odkládací, jestliže na
jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je
rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou
(odstavec 2).
Podle § 582 odst. 1 obč. zák. jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou,
jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek
zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona
nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců
ke konci kalendářního čtvrtletí.
Podle § 677 obč. zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze,
nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí (odstavec 1).
Nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků patřících do zemědělského
půdního fondu nebo lesního půdního fondu v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1.
října běžného roku; při nájmech jiných nemovitostí v tříměsíční lhůtě, při
nájmu movitých věcí v jednoměsíční lhůtě (odstavec 2).
Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že právní vztah založený Smlouvou
se řídí dosavadní právní úpravou, neboť jak vyplývá již ze zrušujícího rozsudku
ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, svým obsahem Smlouva naplňuje
znaky pachtu ve smyslu ustanovení § 2332 a násl. o. z.; byla-li tudíž uzavřena
v době do 31. prosince 2013, ustanovení § 3074 odst. 1 věty první o. z. se pro
něj neuplatní.
Před samotným posouzením otázky předložené k dovolacímu přezkumu se dovolací
soud nejprve zabýval povahou výpovědi jako právního úkonu, jenž způsobuje zánik
závazku, a také povahou, resp. účinky odkládací podmínky ve smyslu § 36 odst. 2
obč. zák.
Ve vztahu k výpovědi především odborná literatura (Jiří Švestka, Jiří Spáčil,
Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání,
Praha 2009, s. 1704
– 1706) a částečně také soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z
28. září 1999, sp. zn. 32 Cdo 2364/98, či z 27. července 2010, 32 Cdo 750/2009)
dovodila, že výpověď je jednostranný právní úkon, v jehož důsledku zaniká celý
závazkový právní vztah uplynutím výpovědní lhůty. Výpovědí se smlouva neruší
(jak je tomu např. při odstoupení od smlouvy). Práva a povinnosti ze smlouvy
nezanikají zpětně, ale až od účinnosti výpovědi. Výpověď tedy působí ex nunc a
nedotýká se vzájemných práv a povinností účastníků v době předtím.
Podmínka ve smyslu § 36 obč. zák. je pak vedlejším ujednáním právního úkonu,
kterým se jeho účinnost, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních
občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům
právního úkonu neznámá (je pro ně nejistá). Odkládací podmínka je taková, kde
právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti,
nastanou až splněním podmínky. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky
(conditione pendente) existuje proto stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný
právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, vůbec
právní účinky nabude. Protože s možnou účinností musí jeho subjekty počítat,
zůstávají právním úkonem vázány. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon
právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami ujednáno něco
jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu.
Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní
úkon již účinnosti nenabude (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan
Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 329 –
330). V rozsudku ze dne 27. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1860/2013, Nejvyšší soud
dovodil, že závaznost smlouvy nastává okamžikem jejího vzniku jakožto
dvoustranného právního úkonu za podmínky současné platnosti smlouvy. Jejím
důsledkem je nemožnost jednostranné změny dohodnutých práv a povinností či
ukončení závazkového vztahu jiným způsobem, než jak předvídá zákon či je
dohodnuto ve smlouvě.
Z uvedených závěrů lze vyjít i v projednávané věci. Odvolací soud v napadeném
rozsudku dovodil, že jelikož Smlouva doposud nenabyla účinnosti, nelze ji
vypovědět, neboť výpověď jako jeden ze způsobů skončení nájmu (závazku) lze
uplatnit toliko u nájmu vzniklého (existujícího). S takovým posouzením se
dovolací soud neztotožňuje. Je-li již smlouva platně sjednána, je pro strany v
určitém smyslu závazná, byť ještě nenabyla účinnosti v důsledku nesplnění
odkládací podmínky. Doposud tudíž nevznikla ta subjektivní práva a povinnosti,
jež smlouva výslovně předvídá. To ovšem neznamená, že by se smluvní strany
mohly chovat tak, jakoby neexistovala. Naopak, musí být připraveny začít v
souladu s ní jednat, jakmile je splněna podmínka zakládající její účinnost.
Jistý typ závazku – právního vztahu – jako součást závazku hlavního a doposud
neúčinného (v tomto případě nájmu) tudíž mezi stranami nepochybně existuje.
Není pak ani důvod vytvářet ze závazků podmíněných zvláštní kategorii s
odlišnými pravidly, zejména ve vztahu k možnosti jejich ukončení; předně tak
nečiní ani samotná právní úprava. Nelze však také přehlédnout, jak ostatně
výstižně namítá i dovolatel, že takový závěr by minimálně pro jednu ze stran
představoval nepřiměřené důsledky. Ta by totiž nebyla oprávněna se ze smlouvy
vyvázat až do okamžiku splnění odkládací podmínky. Nadto si lze představit i
situaci, kdy by druhá strana, jež je schopna splnění podmínky ovlivnit, a jíž
by stav nejistoty mohl být ku prospěchu, tento okamžik účinně oddalovala, aniž
by současně docházelo k maření ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 obč. zák.
Dovolací soud proto uzavírá, že platný, avšak doposud neúčinný závazek,
sjednaný na dobu neurčitou, lze vypovědět za podmínek stanovených ve smlouvě
jej zakládající, případně tak, jak předvídá zákon.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný,
neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první
o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní
výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval
dalšími dovolacími výtkami, a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu