26 Cdo 2319/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. K.,
a 2) I. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 10/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2003, č. j. 13 Co 177/2003-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. května 2003, č.
j. 13 Co 177/2003-36, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu
prvního stupně) ze dne 13. ledna 2003, č. j. 12 C 10/2002-19, jímž byla
žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šesti měsíců
od právní moci rozsudku „byt č. 5 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II.
kategorie, který se sestává ze 3 pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny, toalety a
komory a který je umístěn ve druhém nadzemním podlaží domu číslo popisné 42 na
pozemku parc. č. 55 tak, jak je zapsán na listu vlastnictví č. 50, obec P.,
katastrální území J., evidenční adresa P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce
je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 2. listopadu 1998
byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako nájemcem
uzavřena písemná nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že šlo o nájemní
poměr na dobu určitou od 2. listopadu 1998 do 31. prosince 2001 s možností jeho
prodloužení „po oboustranné shodě“, že žalovaní neprokázali obnovení nebo
prodloužení nájemního poměru, a že žalobce ještě před skončením nájemního
vztahu jasně a srozumitelně vyjádřil vůli uvedený nájemní poměr neprodloužit.
Na tomto skutkovém základě dovodily, že po uplynutí sjednané doby nájmu užívají
žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a protože neshledaly podmínky pro
použití § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném
znění (dále jen „obč. zák.“), žalobě – s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1
obč. zák. – vyhověly; vzhledem k okolnostem případu však stanovily lhůtu k
vyklizení bytu v trvání šesti měsíců. Neztotožnily se však s požadavkem, aby
vyklizení žalovaných z předmětného bytu bylo za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
vázáno na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti dovodily, že „podmínky
smlouvy nelze měnit cestou ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a rovněž nelze žalobcům
(správně žalovaným) zakládat více práv, nežli jich měli v době uzavření
smlouvy“, jak to výslovně vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné
dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/
o.s.ř. V dovolání především namítli, že řízení bylo postiženo vadou podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud se soud „nevypořádal s jejich námitkou, že
výkon práv v předmětné věci žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ust. § 3 odst. 1 obč. zák.“. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. namítli, že „nenavrhovali ani netvrdili, že je nutno měnit
podmínky uzavřené nájemní smlouvy cestou ust. § 3 odst. 1 obč. zák., ale
navrhovali, aby se soud především zabýval jejich námitkou, jak shora uvedeno,
přičemž se bude zabývat všemi okolnostmi daného případu z hlediska dobrých
mravů. … Soudní judikatura připouští v úvahu, zda při vyklizení místností
sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištění
bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení právě s ohledem na
výše citované ustanovení obč. zák. (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99)“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně
jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na následujících právních
závěrech:
- V daném případě nejsou naplněny podmínky ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro
zamítnutí žaloby na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu.
- Vyklizení žalovaných z předmětného bytu nelze v této věci za použití § 3
odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady.
Žalovaní uvedené právní závěry v dovolání napadli. Z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu.
Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12
v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Lze
pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené rozhodnutí
nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se užívání bytu bez
právního důvodu. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo
1203/99 (v rozsudku, na nějž v dovolání odkázali žalovaní), uveřejněném pod č.
133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání
vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.
zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež
zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se
vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při
úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má
být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší
lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že
vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat
i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho
vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30.
září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda
vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1
obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě
bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto
titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14.
listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací
soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze zjištění, že dne 2.
listopadu 1998 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a prvním žalovaným jako
nájemcem uzavřena písemná nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že šlo o
nájemní poměr na dobu určitou od 2. listopadu 1998 do 31. prosince 2001 s
možností jeho prodloužení „po oboustranné shodě“, že žalovaní neprokázali
obnovení nebo prodloužení nájemního poměru, a že žalobce ještě před skončením
nájemního vztahu jasně a srozumitelně vyjádřil vůli uvedený nájemní poměr
neprodloužit. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací
soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané doby
nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu a proto žalobě na jeho
vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady pro
žalované, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci
nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu