26 Cdo 2319/2019-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně V. Č., bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované obci Zborovice, se sídlem ve Zborovicích, Hlavní 37, zastoupené JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 220/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. října 2018, č. j. 60 Co 184/2018-73, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zrušení usnesení ze dne 12. dubna 2017, č. j. 16 C 17/2017-47, jímž Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) schválil smír, v němž se zavázala (ve smíru vyjádřeno souslovím „je povinna“) vyklidit tam specifikovaný byt do 31. srpna 2017 a účastnice se dohodly, že ve vztahu mezi sebou nebudou požadovat náhradu nákladů řízení (ve smíru vyjádřeno souslovím „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“); v usnesení je obsažen rovněž výrok o vrácení části zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 4.000,- Kč žalované (tehdy žalobkyni).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. února 2018, č. j. 18 C 220/2017-34, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2018, č. j. 60 Co 184/2018-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku II. nahradil slova „Obecnímu úřadu Zborovice“ slovy „obci Zborovice“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně zejména z následujících skutkových zjištění. V řízení o vyklizení bytu vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 17/2017 navrhly účastnice i jejich tehdejší zástupci při jednání dne 12. dubna 2017 schválení smíru, v němž se žalobkyně (v této věci v pozici žalované) zavázala vyklidit tam specifikovaný byt do 31. srpna 2017 a dohodly se, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Smír stvrdily svými podpisy do protokolu o jednání a poté ho soud prvního stupně usnesením schválil s konstatováním, že je v souladu s právními předpisy. Usnesení nabylo právní moci 28. dubna 2017. Dne 31. srpna 2018 podala žalobkyně žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru s odůvodněním, že jednala pod nátlakem soudce, který jí oznámil, jak rozhodne (v její neprospěch), a současně zdůraznil výši nákladů řízení, které by musela žalované (tehdy v pozici žalobkyně) zaplatit, čemuž přitakala také tehdejší zástupkyně žalované (tehdy v pozici žalobkyně). Nadto byla v té době v časové tísni, zaskočena vývojem řízení, a byť se mohla se svým tehdejším zástupcem poradit, uvedené možnosti nevyužila, a to i vzhledem k tomu, že v tento den měl již další jednání. Na podkladě těchto skutečností odvolací soud s poukazem na ustanovení § 99 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) dovodil, že soud prvního stupně postupoval v řízení ve věci sp. zn. 16 C 17/2017 v souladu se zákonem, pokusil-li se v situaci, kdy to povaha věci připouštěla, o smírné vyřešení sporu mezi účastnicemi. Tím, že žalobkyni sdělil, že pravděpodobně nebude v řízení úspěšná, postupoval v souladu s ustanovením § 99 o.s.ř. a dal jí prostor pro uvážení, zda přistoupí na uzavření smíru či zda bude v řízení dále odlišně skutkově i právně argumentovat. To vše v situaci, kdy byla v řízení zastoupena advokátem. Poté uzavřený smír, který nebyl v rozporu s právními předpisy, šlo-li o užívání bytu bez právního důvodu, schválil, jak předpokládá zákon.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., není přípustné podle § 237 o.s.ř. Odvolací soud totiž rozhodné právní otázky posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Především však nelze přehlédnout, že dovolatelka nepřípustně uplatnila rovněž vadu řízení (že odvolací soud nezohlednil podjatost soudce, jenž rozhodoval u soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 16 C 17/2017), která podle současné právní úpravy není způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o.s.ř.) nezakládají.
Ustálená soudní praxe dovodila, že usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§ 99 odst. 3 o.s.ř.). Předpokladem tu je, že jde o smír neplatný v době, kdy ho soud schvaloval (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze z 12. června 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod č. 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu z 13. května 2004, sp. zn. 28 Cdo 1226/2003, či z 16. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 1192/2016). O podmínku „rozporu s hmotným právem“ jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání), stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, z 13. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, či z 2. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016).
Předpokladem pro zrušení usnesení o schválení smíru je tedy jeho rozpor s hmotným právem. Převážná část dovolatelčiných námitek se však týká předpisů práva procesního (ustanovení § 99 o.s.ř.), zejména postupu soudu prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 17/2017. Jen pro úplnost dovolací soud přesto zdůrazňuje, že zpochybněný postup soudu prvního stupně odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 99 o.s.ř., z něhož přímo vyplývá, že při pokusu o smírné vyřešení věci předseda senátu zejména s účastníky věc probere, upozorní je na právní úpravu i přiléhavou judikaturu. Nelze pak uvažovat o pochybení tam, kde soud pouze plní své zákonné povinnosti. Ostatně sdělil-li soud prvního stupně dovolatelce, jakým způsobem pravděpodobně rozhodne (i s případným poukazem na výši nákladů řízení), nepostupoval v rozporu s jejími zájmy; naopak dal jí i dostatečný prostor pro úvahu, zda přistoupí na uzavření smíru či bude nadále v řízení pokračovat. Za této situace je – logicky vzato – rovněž vyloučena úvaha o tvrzené tísni.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu