26 Cdo 2326/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) H. W., a B) S. W., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému K. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 14 C 133/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 1999, č.j. 13 Co 563/99-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 1999, č.j. 13 Co 563/99-41, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. února 1999, č.j.14 C 133/97-23, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4.2.1999, č.j. 14 C 133/97-23, uložil žalovanému povinnost vyklidit \"rodinný domek č.p. 241 na parcele č. 1052 v katastrálním území Ch., obci Ch., zapsaný na LV č. 44 u Katastrálního úřadu v K.\" (dále „předmětná nemovitost\") do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, neboť i když zde bydlí se souhlasem své matky M. P., v jejíž prospěch zřídili žalobci - podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti věcné břemeno (závěr o existenci věcného břemena učinil soud prvního stupně ze stejnopisu notářského zápisu bývalého Státního notářství v Karviné ze dne 24.3.1971, sp. zn. Nz 277/71), spočívající mimo jiné v právu doživotního a bezplatného užívání bytu, sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje, svědčí toto právo pouze M.
P., nikoliv též žalovanému. Protože žalobci nesouhlasí s tím, aby žalovaný jejich nemovitost užíval, shledal soud žalobu na vyklizení z hlediska ustanovení § 126 odst. 1 obč.zák. důvodnou, když přihlédl i k tomu, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu od roku 1971, a nepodnikl žádné kroky k vyřešení své bytové situace; okolnost, že žalovaný v předmětné nemovitosti bydlí od dětství, a že své matce pomáhá, neshledal soud z hlediska právního důvodu bydlení žalovaného právně významnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.6.1999, č.j. 13 Co 563/99-41, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem účastníků, a výslechem svědkyně M. P. (matky žalovaného), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že matce žalovaného nevzniklo na základě smlouvy ze dne 24.3.1971 věcné právo, resp. právo věcného břemena, ale toliko právo obligační, jak to odpovídá nejen obsahu smluvního ujednání z uvedeného data, ale i tehdy platné právní úpravě, která smluvní vznik věcných břemen nepřipouštěla; proto také žalovaný nemohl takovéto věcné právo vydržet.
Z doplněného dokazování učinil zjištění, že při sjednávání smlouvy ze dne 24.3.1971 vycházeli účastníci z toho, že žalovaný byl členem domácnosti M. P., že smlouva byla \"uzavírána u vědomí, že v rozsahu tomu odpovídajícím byt bude M. P. užíván \", že se na tomto stavu do současné doby nic nezměnilo, že M. P. s bydlením žalovaného v bytě, který spolu s ní užívá, souhlasí a přeje si, aby zde i nadále setrvával. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nebydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, nýbrž jako příslušník domácnosti své matky, jejíž právo je opřeno o obligační závazek založený smlouvou ze dne 24.3.1971.
Dovodil, že okolnost, že mezi účastníky nejsou dobré vztahy, není důvodem k zániku právního titulu svědčícího žalovanému, když se žaloba neopírala o zneužívání práva žalovaným, neobsahovala v tomto směru žádná tvrzení a žádné důkazy tohoto druhu nebyly nabídnuty.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost právem, jako příslušník domácnosti své matky a namítají, že jeho právo nelze odvozovat od práva M. P. Uvádí, že kupní smlouva ze dne 24.3.1971 \"je smlouvou inominátní uzavřenou podle § 51 občanského zákoníku\", a že touto smlouvou si (v souvislosti s převodem předmětné nemovitosti) jmenovaná vymínila pro sebe právo doživotního a bezplatného užívání zde vymezeného bytu. Toto ujednání neobsahuje ničeho o právu užívání ve prospěch žalovaného, ačkoliv (jak dovolatelé dovozují s poukazem na \"Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek r.1997 č.2, stranu 92\") bylo možné takovéto užívací právo zřídit i osobě odlišné od převodce nemovitosti. Nestalo se tak proto, že stranám kupní smlouvy i žalovanému bylo známo, že se z předmětné nemovitosti vystěhuje. Protože dohodu z 24.3.1971 lze měnit toliko dohodou jejích stran, a k takovéto dohodě, jež by žalovanému zakládala právo předmětnou nemovitost užívat, nedošlo, dovolatelé dovozují, že ji užívá bez právního důvodu. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 větě prvé o. s. ř., a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti se vlastník může domáhat vyklizení nemovitosti (její části) vůči tomu, kdo ji užívá protiprávně, resp. bez právního důvodu.
V projednávané věci - podle nezpochybněných skutkových zjištění - jsou žalobci spoluvlastníky předmětné nemovitosti, přičemž žalovaný tuto nemovitost (její část) užívá. Dovoláním také nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že M. P., matce žalovaného, svědčí k této nemovitosti (její části) právo opírající se o obligační závazek, založený smlouvou ze dne 24.3.1971. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že jmenované nemohlo být na základě této smlouvy zřízeno věcné právo - právo odpovídající věcnému břemenu, když právní úprava, účinná v době uzavření této smlouvy připouštěla vznik věcných břemen toliko ze zákona, nikoliv na základě smlouvy (srov. § 495 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností k 1.4.1983).
Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit pokud dovodil, že žalovanému svědčí - z titulu postavení příslušníka domácnosti jeho matky, jejíž užívací právo se opírá o výše uvedený obligační závazek - právní důvod užívání nemovitosti žalobců.
Jak vyplývá z obsahu listiny - stejnopisu notářského zápisu o kupní smlouvě, sepsaného bývalým Státním notářstvím v Karviné dne 24.3.1971 pod sp.zn. Nz 277/71, strany druhé, \"vymiňuje si prodavatelka (rozuměno M. P.) a kupitelé (rozuměno žalobci) jí zřizují\" mimo jiné právo doživotního a bezplatného užívání bytu v předmětné nemovitosti ve zde specifikovaném rozsahu.
Dohody takovéhoto obsahu nebyly v zákoně zvláště upraveny, nicméně právní základ pro jejich uzavírání poskytovalo ustanovení § 51 občanského zákoníku (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.). Právní praxe (srov. např. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 659, rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí ročník 1977 a 1980, pod pořadovými čísly 2 a 40) je také připouštěla, a to právě s ohledem na potřebu uspořádání vztahů v souvislosti s převodem nemovitosti zejména mezi osobami příbuznými, kdy úprava těchto vztahů smlouvou o zřízení věcného břemena nepřicházela v úvahu. Tak jako každá smlouva, zakládala i smlouva tohoto typu práva a povinnosti toliko mezi jejími účastníky - osobě (osobám) oprávněné právo užívat byt, a osobě (osobám) povinné povinnost výkon tohoto práva strpět.
Byla-li tedy v souzené věci smlouva tohoto typu uzavřena mezi žalobci (povinnými) a M. P. (oprávněnou), založila právní vztah toliko mezi těmito subjekty, a jinému - žalovanému - nemohla na jejím základě vzniknout žádná práva, jmenovitě pak právo užívat byt v předmětné nemovitosti. I když dohoda ze dne 24.3.1971 zakládala M. P. právní důvod užívání bytu v předmětné nemovitosti, šlo o právní důvod, svědčící toliko jí, a jmenovaná nemohla na jeho základě založit právo užívání jiné osobě (v dané věci žalovanému), neboť takovéto oprávnění pro ni z obsahu zmíněné dohody nevyplývalo. Právo (resp. povinnost) jmenované poskytnout žalovanému bydlení v bytě, který v předmětné nemovitosti užívala, nelze dovodit ani ze zákona, jmenovitě z ustanovení § 85 zákona o rodině, když k žalovanému, který je jejím synem, neměla již vyživovací povinnost.
Právní důvod užívání předmětné nemovitosti žalovaným se mohl opírat toliko o souhlas žalobců (vlastníků). Při nedostatku tohoto souhlasu (čemuž nasvědčuje žaloba podaná v dané věci), nelze než učinit závěr, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, a že žalobci se právem domáhají ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč.zák. Je ovšem třeba poznamenat, že meze realizace vlastnického práva, jehož obsahem je i právo domáhat se jeho ochrany, jsou dány ustanovením § 3 odst. 1 obč.zák., na jehož základě může být vlastníkovi výkon jeho vlastnického práva dočasně odepřen. Při úvaze o tom, zda jsou dány podmínky aplikace citovaného ustanovení, jsou rozhodné nejen důvody na straně toho, kdo se vyklizení nemovitosti (bytu) domáhá, ale i okolnosti na straně toho, kdo nemovitost (její část) užívá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - vlastníkovi - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, sp.zn. 26 Cdo 1769/98).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který taktéž věc nesprávně právně posoudil), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení nebude možno opomenout právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit 21/1998, pod pořadovým číslem 152, v němž se mimo jiné uvádí, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnost, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a nabídnout k těmto tvrzením důkazy. To se týká i skutečností, významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou však povinnostmi procesními, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (§ 5 o. s. ř.) - srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 35.
Právní názor dovolacího soudu na otázku právního důvodu užívání předmětné nemovitosti žalovaným je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková