26 Cdo 2335/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Družstvo nájemníků p. S. 4, zastoupeného advokátkou,
proti žalovaným 1) R. M., 2) Z. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení
86.874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
34 C 16/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. května 2003, č. j. 17 Co 294/2003-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 22. 10. 2002, č.j. 34 C 16/2001-63, (poté, co jeho
předchozí zamítavý rozsudek ze dne 16. 10. 2001, č.j. 34 C 16/2001-35, byl
zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, č.j. 17 Co
155/2002-53, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) uložil
žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 86.874,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení a rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 29. 5. 2003, č. j. 17 Co 294/2003-78, citovaný v pořadí druhý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – shodně se soudem prvního stupně – za prokázáno, že
dne 25. 3. 1998 uzavřel žalobce prostřednictvím správcovské firmy P. s.r.o.,
která byla uzavíráním takových smluv pověřena, smlouvu o nájmu bytu, jíž se
žalobce zavázal přenechat žalovaným do užívání tam označený byt na dobu od 1. 4. 1998 do 31. 12. 2000 a žalovaní se zavázali za to platit žalobci nájemné ve
výši 20.000,- Kč měsíčně pro dobu do 31. 10. 1998 a ve výši 24.000,- Kč měsíčně
pro dobu od 1. 11. 1998 nadále, žalovaní se kromě nájemného zavázali platit
úhrady s užíváním bytu spojené, pro případ prodlení byl smluven poplatek z
prodlení ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky. Dále bylo prokázáno, že
žalovaní nájemné řádně neplatili, byt vyklidili a odevzdali žalobci 16. 11. 1998, dohodli se s žalobcem, že dluh na nájemném uhradí ve splátkách, dosud
však nezaplatili na nájemném za dobu od června do listopadu 1998 částku
72.000,- Kč a na službách s užíváním bytu spojených 14.874,- Kč. Oba soudy
neakceptovaly námitku žalovaných, že smlouva o nájmu je neplatná, protože
nebyla řádně podepsána žalobcem, nýbrž pouze H. V., která k tomu nebyla
zmocněna. V této souvislosti odvolací soud vycházel ze zjištění, že mandátní
smlouvou z 1. 11. 1996 byla žalujícím družstvem zmocněna firma P. s.r.o. k
výkonu správy domu, v němž se nalézá předmětný byt, a výslovně též k uzavírání
smluv o nájmu bytů po předchozím schválení žalobcem, že žalobce udělil
správcovské firmě dne 1. 11. 1996 k podpisu nájemních smluv plnou moc, nájemní
smlouvu podepsal předseda žalujícího družstva J. D. a pracovnice společnosti P. s.r.o. H. V., a smlouva byla opatřena razítkem společnosti P. s.r.o. Odvolací
soud dovodil, že okolnost, že v záhlaví smlouvy není výslovně uvedeno, že
smlouvu vyhotovila jménem vlastníka správcovská firma, nečiní smlouvu
neplatnou, neboť mezi účastníky bylo nepochybné, že smlouva byla uzavřena
správcovskou firmou, s jejímž zástupcem žalovaní jednali, a že smlouva je
vyhotovena jménem vlastníka (žalobce), který k jejímu uzavření dal svůj souhlas
podpisem předsedy družstva. Protože forma souhlasu nebyla v příkazní smlouvě
předepsána, je vyjádření souhlasu předsedou družstva postačující. Ze smlouvy je
patrné, že byla uzavřena firmou P., protože je to uvedeno podpisem a razítkem. Oprávnění H. V. jednat jménem firmy P. vyplývá jednak z pracovní smlouvy, podle
níž pracovala ve funkci vedoucího střediska, a jednak z plné moci ze dne 28. 3. 1996, kterou jí udělil jednatel zmíněné společnosti. Rozsah zmocnění vyplývá z
odkazu na zmocnění v mandátní smlouvě s předchozím vlastníkem ze dne 20. 9. 1994, jímž je podloženo zmocnění k uzavírání nájemních smluv v předmětném domě
žalobce. Neplatnost smlouvy nezakládá ani okolnost, že k ní nebyla připojena
plná moc, neboť rozhodující je, zda zmocnění objektivně existovalo a zda
zástupce nejednal v rozporu s ním.
Odvolací soud nepovažoval za důvodné ani
námitky žalovaných, že není přípustné přihlížet k důkazům provedeným poté, co
soud prvního stupně ukončil dokazování (protože po zrušení prvého rozsudku
odvolacím soudem provedení takových důkazů v řízení před soudem prvního stupně
nic, tedy ani ustanovení § 205a o.s.ř., nebránilo) a že se soud prvního
stupně nezabýval otázkou skončení nájemního poměru mezi účastníky (protože
žalovaní žádné skutkové tvrzení ohledně skončení nájmu odlišné od tvrzení
žalobce, že ke skončení nájmu došlo 16. 11. 1998 dohodou mezi účastníky a
faktickým vyklizením bytu, nevznesli, a soud tedy neměl k čemu zaměřit další
dokazování).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost odůvodnili tím, že „v souladu s ustanovením 237 odst. 1 pís. b/
soud výslovně připustil možnost dovolání“. Aniž by dovolací důvody výslovně
podřadili některému ustanovení procesních předpisů, namítali, že oba soudy
nesprávně posoudily platnost uzavřené smlouvy. Vyjádřili přesvědčení, že
nájemní smlouva k bytu musí mít obligatorně písemnou „povahu“ a podpisy stran
musí být učiněny v souladu s pravidly podepisování účastníků. Je-li činěn
právní úkon v zastoupení na základě plné moci, musí být plná moc v písemné
formě, musí být součástí listiny, tj. smlouvy, a jednání v plné moci musí být z
textu smlouvy zřetelné. V textu sporné smlouvy však není uvedeno, že ji uzavírá
jménem žalobce třetí osoba, naopak žalobce je výslovně uveden jako strana
smlouvy a firma P. s.r.o. není nikde v textu zmiňována. Podpis paní V. je dle
názoru dovolatelů třeba vykládat jako podpis firmy pověřené výkonem správy,
neboť její podpis je v rubrice správce a nikoliv pronajímatel. Pro schválení
smlouvy pak musí platit stejná pravidla jako pro její uzavření a z toho důvodu
nelze podpis předsedy družstva považovat za schválení, neboť písemný úkon
družstva musí být učiněn v souladu s pravidly podepisování. Plná moc rovněž
není ke smlouvě přiložena. Z jejího textu navíc vyplývá, že jde o plnou moc
speciální, neboť je v ní výslovně stanoveno, že firma P. s.r.o. jedná jménem
majitele domu Městské části P., žádné další zmocnění neexistuje a paní V. tak
nebyla vůbec oprávněna jednat jménem žalobce. Dále dovolatelé namítají, že
neměl být proveden další důkaz poté, co bylo důkazní řízení ukončeno. Pokud jde
o tvrzení žalobce, že paní V. byla zaměstnancem firmy P. s.r.o., z její
výpovědi i žalovaní vyvodili stejný závěr jako soud ve svém prvním rozhodnutí.
Jiné důkazy nebyly žalobcem navrženy a žalobce tedy neunesl důkazní břemeno
svého tvrzení. Následně již nelze tento důkaz provést, když řízení bylo
skončeno a nejedná se o nové skutečnosti, které by nebylo možno provést v
řízení před soudem prvního stupně. Nejasnost či neúplnost důkazního řízení měla
být přičtena k tíži žalobce. Pokud jde o možné jednatelství bez příkazu, z něj
vyplývají práva a povinnosti pouze osobě, v jejímž jménu je jednáno, v tomto
případě tomu tak není, neboť paní V. jako zástupkyně firmy P. nikdy nejednala
jménem žalobce, ale vždy jménem svým, resp. jménem svého zaměstnavatele. Mělo
být proto přihlédnuto k námitce promlčení a žaloba měla být zamítnuta. Další
nesprávnost spatřují dovolatelé v tom, že soud neprovedl jimi navrhované
důkazy, tj. především „jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob
jednání žalobce a správce objektu“, a [neumožnil jim] „dokázat tak jejich
skutková tvrzení ohledně způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat
byt co nejdéle obsazený, aby tak získal další prospěch“. Žalovaní navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k novému
projednání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas,
osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (napadeným rozsudkem
odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).
Jako dovolací důvod lze uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a je-li dovolání přípustné (jako v daném případě)
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.).
Existence tzv. zmatečnostních vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto
vady zjištěny nebyly.
Namítají-li dovolatelé, že soud čerpal svá zjištění z důkazů, které
byly provedeny v rozporu s procesními předpisy, a naopak, že neprovedl důkazy,
které měly být provedeny, uplatňují tím vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm a/ o.s.ř. Tyto námitky však nejsou opodstatněny, neboť dovolatelé v tomto
směru uplatňují tytéž námitky, které vznesli již v odvolání, s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a pro
stručnost na ně odkazuje. Lze jen dodat, že výtka dovolatelů, že nebyl proveden
„jejich výslech osvětlující a dokumentující způsob jednání žalobce a správce
objektu“ a [neumožnil jim] „dokázat tak „jejich skutková tvrzení ohledně
způsobu ukončení užívání bytu a snahy žalobce ponechat byt co nejdéle obsazený,
aby tak získal další prospěch“ nesměřuje ke zjištění skutečností významných pro
právní posouzení věci, a proto nemůže představovat vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé napadají – stručně vyjádřeno - závěr odvolacího soudu, že
uplatněný nárok se opírá o platně uzavřenou smlouvu o nájmu bytu, a
předestírají skutkové i právní argumenty pro svůj názor, že smlouva platně
uzavřena nebyla.
Dovolací soud se však ani s těmito námitkami dovolatelů neztotožňuje.
Podle § 31 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“) při právním úkonu je možné
dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto
účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc
udělena písemně. Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního
úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle
§ 32 odst. 2 obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění
zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané
zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání,
ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí
být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze
dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy
udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000,
Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v
citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci
právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze
smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že
by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem
(§ 32 odst. 1 obč. zák.).
Mylný je však názor dovolatelů, že plná moc musí být součástí písemného
vyhotovení smlouvy. Takový požadavek nemá oporu v právních předpisech, naopak z
formulace citovaného stanoviska vyplývá, že uvedenému požadavku lze dostát i
jinak. Odvolací soud zcela správně konstatoval, že zákon nevyžaduje, aby
originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná,
předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v
případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která
objektivně existuje. Uvedený závěr odpovídá též výkladové praxi
Nejvyššího soudu, jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. Odon 28/95, uveřejněného v
časopise Právní rozhledy č. 3/1996, na něž odvolací soud rovněž odkázal. Nemusí-
li být plná moc při sjednávání smlouvy předložena, tím spíše nemusí tvořit
nedílnou součást smlouvy.
Otázku, zda ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena jménem účastníka
jeho zmocněncem, je třeba zodpovědět za použití pravidel pro výklad právních
úkonů. Právní úkony vyjádřené slovy (a takovým úkonem je nepochybně i písemná
smlouva o nájmu bytu) je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Při výkladu
právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím
k následnému chování smluvních stran (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze
dne 17. 12. 1997 sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
ročník 1998, sešit 5, pod č. 38). Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti (a
tudíž neplatnosti) právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze
dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99). Jestliže
odvolací soud na základě zjištění, že jako smluvní strana ve smlouvě je uvedeno
žalující družstvo a smlouva je opatřena podpisem H. V. a razítkem společnosti
P. s.r.o. (a s přihlédnutím k tomu, že společnost P. s.r.o byla skutečně k
uzavírání nájemních smluv žalobcem zmocněna, že v čl. X. nájemní smlouvy je
uvedeno, že správní firma je pověřená pronajímatelem správou, a že je nesporné,
že žalovaní smlouvu ze dne 25.3.1998 podepsali, do předmětného bytu se
nastěhovali, užívali jej, a zpočátku hradili i nájemné a služby s užíváním bytu
spojené, a projevili tak vůli být touto smlouvou vázáni), výkladem dovodil, že
ze smlouvy je patrné, že byla uzavřena firmou P. jménem vlastníka (žalobce),
pak nelze tomuto skutkovému závěru ani na něj navazujícímu právnímu posouzení o
platnosti takto uzavřené smlouvy vytknout pochybení.
Byla-li smlouva uzavřena v zastoupení pronajímatele společností P.
s.r.o., je bez právního významu námitka, že předběžný souhlas k uzavření
smlouvy (který si žalobce vůči svému zástupci vymínil ve smlouvě mezi nimi
uzavřené) nebyl učiněn v souladu s pravidly pro podepisování fyzických osob
jednajících jménem žalujícího družstva. Případné porušení takových pravidel
totiž nemohlo mít vliv na platnost nájemní smlouvy, neboť z plné moci ze dne
1. 11. 1996 nevyplývá pokyn žalobce zmocněnci předkládat nájemní smlouvy
žalobci ke schválení, proto takový pokyn vyplývající z mandátní smlouvy
uzavřené dne 1. 11. 1996 nemohl mít vliv na právní účinky jednání, ledaže by
byly známy osobám, vůči kterým zmocněnec jednal, tj. žalovaným (§ 32 odst. 2
věta druhá obč. zák.); nic takového však nebylo zjištěno, ba ani tvrzeno, a
skutkový stav v dovolacím řízení nelze měnit.
Jestliže závěr odvolacího soudu o tom, že H. V. byla oprávněna jednat
za společnost P. s.r.o. se opírá o zjištění, že k tomu jednak byla zmocněna na
základě plné moci ze dne 28.3.1996, jednak toto oprávnění vyplývalo z její
pracovní funkce vedoucí střediska, pak zpochybněním pouze jednoho z těchto dvou
na sobě nezávislých závěrů není způsobilé otřást správností napadeného
rozhodnutí, neboť nemůže-li dovolací soud – vzhledem k vázanosti dovolacími
důvody – přezkoumat dovoláním nenapadený závěr, je nadbytečné, aby se zabýval
správností napadeného závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopisu Soudní
judikatura, ročník 2002, sešit 3, pod č. 54).
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelům se
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost
rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá tomu, že úspěšnému
žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů právo (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu