U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné E. I. R., zastoupené JUDr. Bohumilou Holubovou,
advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou č. 210365, proti povinným
1) Prague Tour Servis Czech Republic s. r. o. se sídlem v Praze 7, Osadní č.
324/12a, identifikační číslo osoby 26504651, zastoupené Mgr. Tomášem
Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, 2)
RAFTCENTRUM s. r. o. se sídlem v Praze 10, Voroněžská č. 20/170, identifikační
číslo osoby 27106713, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Matoušova č. 515/12, o prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce
pro 12 958,58 GBP proti první povinné a 16 814 GBP proti druhé povinné, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 147 EXE 1071/2011, o dovolání povinné
2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 18
Co 351/2012-123, takto:
Dovolání povinné 2) se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. ledna 2012, č. j. 147 EXE
1071/2011-56, prohlásil rozhodnutí - rozsudek vydaný Vrchním soudem Oddělení
Královského soudu v Leedsu, Spojeného království Velké Británie a Severního
Irska, ze dne 18. května 2010, sp. zn. 8Ls90258 (dále jen „exekuční titul“), za
vykonatelný. K uspokojení pohledávky oprávněné podle exekučního titulu a pro
náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě
nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinných a jejím provedením
pověřil soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda. Dospěl k závěru, že byly
splněny podmínky stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále též jen „Nařízení“) pro prohlášení rozsudku za vykonatelný.
Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku o prohlášení exekuce a odvolání povinných proti nařízení exekuce odmítl.
K námitce povinných ohledně jimi vznesené výhrady veřejného pořádku ve smyslu
ustanovení čl. 34 a 35 Nařízení uvedl, že „výhradu veřejného pořádku jako důvod
pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by
uznání účinků cizího rozhodnutí jako takového bylo ve zjevném rozporu s
veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora
ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.)“. Dospěl k
závěru, že povinné žádná tvrzení zakládající rozpor exekučního titulu s
veřejným pořádkem České republiky nepřednesly, protože písemnosti britského
soudu obsahující žalobu a výzvu k vyjádření k žalobě jim byly řádně doručeny
podle Nařízení Rady (ES) č. 1393/2007. Skutečnost, že oběma povinným shora
uvedené listiny byly doručeny, potvrzuje i jejich aktivní účast v řízení, a to
i vznesením námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti britského soudu k
projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky
povinných proti postupu soudu, který exekuční titul vydal, spočívající v
absenci jeho odůvodnění, nemožnosti účastnit se jednání vzhledem k postupu
nalézacího soudu, který nereagoval na žádost povinné 2) o procesní poučení,
jakým způsobem má v řízení postupovat, neboť se jedná o výhrady proti vedení
řízení před britským soudem a soudu v zemi výkonu již nepřísluší tyto námitky
zkoumat.
Povinná 2) v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení čl. 44 Nařízení
a dále v posouzení otázky zásadního právního významu, která nebyla doposud
dovolacím soudem vyřešena, a to výkladu pojmu veřejný pořádek podle Nařízení ve
spojení s právem na spravedlivý proces a možností přezkoumat řízení, které
vedlo k vydání exekučního titulu, namítá, že „odvolací soud neprovedl žádné
dokazování týkající se prokázání porušení práva odvolatele na spravedlivý
proces … a to konkrétně ohledně účasti dovolatele na jednání, kde bylo přijato
napadené rozhodnutí a související úkony a postup soudu, doba a způsob doručení
napadeného rozhodnutí, včetně formy rozhodnutí a zhodnocení reálné možnosti
odvolatele podat opravný prostředek“. Navrhované důkazy odvolací soud ani
nezhodnotil, jenom je paušálně odmítl. Uvedený postup odvolacího soudu je proto
nesprávný a způsobil vadu řízení. Rozpor s veřejným pořádkem podle čl. 34
odst. 1 a 2 Nařízení spatřuje v tom, že v řízení o námitce nedostatku
mezinárodní příslušnosti britského soudu jí bylo znemožněno zajistit si včas
právní zastoupení, protože před jednáním nařízeným na den 20. listopadu 2009 jí
její zástupce dne 2. listopadu 2009 vypověděl plnou moc. Dne 5. listopadu 2009
žádala soud o poučení, jak má dále postupovat. Dne 13. listopadu soud ukončil
zastupování v řízení jejího právního zástupce. Z důvodu nedostatku času zvolit
si nového zástupce se dovolatelka musela dne 18. listopadu 2009 z jednání
omluvit. Protože procesní soud s ní nekomunikoval žádným způsobem a neumožnil
jí uplatnit svá práva prostřednictvím zástupce tím, že jí neposkytl přiměřenou
dobu k zajištění zastupování, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý
proces. Za zásadní pochybení soudu vymezila absenci jakéhokoliv odůvodnění
rozhodnutí britského soudu o jeho mezinárodní příslušnosti rozhodnout spor a
okolnost nedoručení ani protokolu z jednání, při kterém k vydání tohoto
rozhodnutí došlo a kterého se neúčastnila, proto se nemohla rozhodnout, zda
podá proti rozhodnutí opravný prostředek či nikoliv. Podle dovolatelky i z jí v
dovolání citované judikatury vyplývá, že „stát, který rozhodnutí uznává může a
vzhledem k charakteru práva na spravedlivý proces jako ústavního práva Evropské
unie by měl posoudit, o jaké porušení práva na spravedlivý proces šlo“.
Dovozuje dále, že „akceptace procesních pochybení, která jsou výše popsána a
porušují hrubým způsobem právo na spravedlivý proces, neměla být bez dalšího
implementována do práva České republiky jejich bezvýjimečným výkonem“. Navrhla,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných
ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., a čl. II Přechodných ustanovení, bod
7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
prohlásil vykonatelnost zahraničního exekučního titulu, je dovolání přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože
použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno, zbývá
přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky
ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6.
3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i
nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí –
tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst.
3 věta první o. s. ř.).
Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ačkoliv dovolatelka
otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, vymezuje.
Podle ustanovení čl. 34 odst. 1 Nařízení se rozhodnutí neuzná, je-li takové
uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání
žádá.
Podle ustanovení čl. 34 odst. 2 Nařízení se rozhodnutí neuzná, jestliže
žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh
na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a
takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže
žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl
možnost.
Předně dovolatelka namítá, že v řízení před britským soudem o prohlášení
mezinárodní příslušnosti vůči povinné 2) byl porušen veřejný pořádek ve smyslu
ustanovení čl. 34 Nařízení tím, že jí nebylo umožněno včas si zajistit právní
zastoupení poté, co jí její zástupce vypověděl plnou moc, a že po rozhodnutí
soudu o ukončení zastupování měla jen 5 dnů na zvolení si zástupce nového, což
jí přinutilo se omluvit z jednání soudu o uznání příslušnosti; protože jí
nebylo ani odpovězeno na její žádost, jakým způsobem má v řízení pokračovat,
nemohla vznést své námitky proti příslušnosti osobně nebo prostřednictvím svého
zástupce. Následně jí bylo rozhodnutí o příslušnosti doručeno, ale bez
odůvodnění, a na její žádost jí nebyl ani doručen protokol o jednání. Z
uvedeného důvodu se nemohla rozhodnout, zda proti rozhodnutí o příslušnosti
podá či nepodá opravný prostředek. Citovaným postupem britského soudu bylo
porušeno její právo na spravedlivý proces a tím i veřejný pořádek podle
ustanovení čl. 34 Nařízení.
Dovolatelka však přehlíží, že v této právní věci je exekučním titulem
rozhodnutí-rozsudek vydaný Vrchním soudem Oddělení Královského soudu v Leedsu,
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 18. května 2010,
sp. zn. 8Ls90258, který je sice rozhodnutím navazujícím na rozhodnutí o
příslušnosti, jímž však bylo rozhodnuto o povinnosti povinných k náhradě
nákladů řízení o příslušnosti žalobkyně - oprávněné, ale proti tomuto
rozhodnutí žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje; jinak řečeno,
nevznáší žádné námitky, pro něž by byl vydaný exekuční titul v rozporu s
veřejným pořádkem.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu