U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) A. P.,
b) Ing. J. P., c) Ing. J. P., zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem
v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, IČO: 45317054, o zaplacení částky 2.214.866,34
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C
216/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
října 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze
dne 24. 10. 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, kterým potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C
216/2008-144, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 2.214.866,34 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva o nájmu
nebytových prostor ze dne 25. 9. 1991 uzavřená účastníky je neplatná, neboť s
jejich pronájmem nedal obecní úřad souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999; neplatná
je tak i dohoda o výši nájemného a protože žalobci přes výzvu soudu nedoplnili
skutkové tvrzení a důkazní návrhy, nemohla být úhrada za užívání prostor
přiznána ani jako bezdůvodné obohacení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1.
2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s.
ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících
důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který
byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím
dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává
aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je
proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §
241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém
stavu - se nepřihlíží.
Dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. 12.
1999 v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., bez předchozího souhlasu
obecního úřadu, je v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Jestliže tedy odvolací soud zjistil
(s ohledem na § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění v
daném případě úspěšně zpochybnit), že před uzavřením smlouvy o nájmu nebytových
prostor ze dne 25. 9. 1991 účastníci nedoručili obecnímu úřadu žádost o souhlas
s pronájmem, je jeho závěr, že smlouva o nájmu je neplatná, výrazem standardní
soudní praxe.
V souladu s ustálenou judikaturou (na níž poukazují i dovolatelé) postupoval
odvolací soud i po té, co dospěl k závěru, že smlouva o nájmu je neplatná, a
požadované plnění – za užívání prostor – nelze přiznat jako plnění z této
smlouvy. Poučil totiž dovolatele, že jejich nárok je možné posoudit jako
bezdůvodné obohacení a vyzval je k doplnění skutkových tvrzení a důkazních
návrhů. Dovolatelé však na výzvu soudu opakovaně uvedli (viz č.l. 123, 132
spisu), že skutková tvrzení doplnit nechtějí, nenavrhují provedení dalších
důkazů a s vypracováním znaleckého posudku (ohledně výše obvyklého nájemného)
nesouhlasí.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti
rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované
nevznikly podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu