26 Cdo 235/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. H., proti žalované A.
H., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 275/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2001, č. j. 21 Co
72/2000-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12.
května 1998, č. j. 8 C 275/97-30, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I.
zrušil „právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu o velikosti 1+1 v
III. podlaží v domě čp. 1812 v Č. T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“)
a určil, že „byt bude nadále užívat jako nájemce a člen družstva“ žalobce,
výrokem označeným jako II. uložil žalované povinnost „byt vyklidit a vyklizený
odevzdat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování“ a výrokem
označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 9. ledna 2001, č. j. 21 Co 72/2000-109, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku označeném jako II. tak, že v něm uloženou vyklizovací
povinnost žalované podmínil zajištěním náhradního bytu; jinak (tedy rovněž ve
výroku označeném jako I.) jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného
nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako člen
družstva nadále užívat žalobce. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud
prvního stupně – podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vázal
vyklizení žalované z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. Z důvodů
uvedených v napadeném rozsudku dovodil, že žalovaná má podle § 712 odst. 3 věty
druhé před středníkem obč. zák. právo na vyšší formu bytové náhrady než je
náhradní ubytování (podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.),
tj. na náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – směřuje pouze proti té části výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o určení, že byt bude nadále užívat jako nájemce a člen družstva
žalobce. V dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/
o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při
rozhodování, který z účastníků bude nadále byt jako nájemce a člen družstva
užívat. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla,
že při rozhodování o dalším nájmu bytu odvolací soud nesprávně zhodnotil
hlediska prospívající tomu kterému z účastníků a proto rovněž nesprávně určil,
že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu žalobce. Navrhla, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o
dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené
novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal
své rozhodnutí dne 12. května 1998. Odvolací soud sice o odvolání žalované
proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 9. ledna 2001, avšak s
přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je
musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí
odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001),
dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. –
dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením
Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).
Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu
oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při
zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování
včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti
dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19.
dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z
roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno
rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V
citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna
2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před
tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v
písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni především tak,
že „proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné“, avšak na druhé straně
rovněž tak, že proti němu „je možno podat odvolání do 2 měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“.
Žalovaná podala proti napadenému rozsudku nejprve „odvolání“, které lze s
přihlédnutím k jeho obsahu a k jejímu následnému podání, sepsanému advokátem,
pokládat za dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Zbývá dodat, že dovolání
bylo podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §
240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se jí
dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od
jeho doručení (napadený rozsudek jí byl doručen k rukám jejího ustanoveného
zástupce /§ 30 odst. 1 a 2, § 31 odst. 2 a § 49 odst. 1 o.s.ř./ do vlastních
rukou dne 14. února 2001 a podání, které lze pokládat za dovolání, podala k
poštovní přepravě dne 13. dubna 2001). S přihlédnutím k právnímu závěru o
včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího
soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia)
ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. – a
ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
ustanoveními § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Proti potvrzujícímu výroku, tedy výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen ve výrocích označených jako I., tj. ve výrocích o zrušení práva
společného nájmu bytu a o určení, že byt bude nadále jako nájemce a člen
družstva užívat žalobce (posléze uvedený výrok byl dovoláním žalované napaden),
by mohlo být dovolání přípustné jen za podmínek upravených v ustanoveních § 238
odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. O žádný z těchto případů
přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Odvolací soud v tomto ohledu
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo
zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení.
Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato –
uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o
přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám
přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve smyslu § 239
odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (ve výroku o bytové náhradě), by dovolání bylo přípustné podle § 238 odst.
1 písm. a/ o.s.ř. Pro úplnost je třeba připomenout, že po změnách, které byly v
občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování
soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k
plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti
dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu
apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160
odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Proti výroku o
bytové náhradě však dovolání žalované evidentně nesměřuje.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta
první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu