26 Cdo 2357/99
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A) Z. B. a
B) T. B., proti žalovaným 1. G. Š. a 2. M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C
354/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
března 1999, č.j. 12 Co 106/99 - 197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté, kdy byl jeho předcházející rozsudek v
téže věci ze dne 26. 1. 1994, č. j. 15 C 354/92 - 38, zrušen usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995, č. j. 21 Co 186/95 - 79, a kdy
usnesením, vyhlášeným u jednání dne 27. 2. 1998 (č.l. 136 p. v.), připustil
změnu žaloby, opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 1998, č.j. 15 C 354/92 -
166, tak, že „přivoluje žalobcům k výpovědi nájmu bytu č. 8 sestávajícího z 2
+ 1, I. kategorie, v I. patře domu čp. 1246 v P. (dále též jen „předmětný byt“
nebo „byt“), dané žalovaným“, s tím, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům
po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přiměřeného
náhradního bytu, a zavázal je také nahradit žalobcům společně a nerozdílně
náklady řízení v částce 7.065,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že
každý ze žalobců je spoluvlastníkem jedné čtvrtiny nemovitosti, v níž se
nachází předmětný byt (dále též jen „předmětná nemovitost“), že souhlas k
vedení sporu dali také MUDr. P. T. a Mgr. L. B. (každý z nich jako
spoluvlastník jedné šestiny předmětné nemovitosti), že žalovaní jsou společnými
nájemci předmětného bytu, a že výpověď z nájmu bytu (opřená o výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) byla oběma žalovaným doručena v
průběhu soudního řízení (když „první žalovaný toto potvrdil ve své výpovědi a u
druhé žalované platí domněnka doručení, když druhá žalovaná si zásilku určenou
do vlastních rukou v 15-denní úložní době nevyzvedla“). Dále učinil zjištění,
že v předmětné nemovitosti není žádný byt volný, resp. že se v
průběhu řízení neuvolnily takové byty, které by uspokojily jak bytovou potřebu
žalobců, tak i žalovaných. Obvodní soud dospěl k závěru, že výpovědní
důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, a
žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3.
1999, č. j. 12 Co 106/99 - 197, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen
ve výroku o nákladech řízení (které vyčíslil částkou 7.635,- Kč); ve věci samé
pak napadené rozhodnutí potvrdil a zavázal žalované nahradit žalobcům náklady
odvolacího řízení. Odvolací soud vzal zejména za prokázáno, že k výpovědi z
nájmu bytu, kterou dali žalobci oběma žalovaným, i k žalobě o přivolení k této
výpovědi, byl dán souhlas „ostatních spoluvlastníků nemovitosti“, že žalovaným
byla dána řádná výpověď (v tomto ohledu učinil z výpovědí samotných žalovaných
zjištění, že „výpověď z nájmu bytu obdrželi oba žalovaní a to výpověď datovanou
dnem 26. 4. 1996. Tato výpověď byla adresována oběma žalovaným a není tedy
podstatné, že ji na poště vyzvedl pouze prvý žalovaný a seznámil s ní
druhou žalovanou až doma“), a že žalobci prokázali svou bytovou potřebu ve
smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Zároveň zamítl návrh
žalovaných na připuštění dovolání, když vyslovil názor, že otázky,
pro které by podle návrhu žalobců mělo být připuštěno dovolání, tj.
- zda soud mohl vést řízení bez doručení výpovědi pronajímatelů nájemcům,
- zda soud mohl vést řízení bez účasti všech spoluvlastníků domu na straně
žalobce,
- zda soud mohl vést řízení v případě neexistence výpovědí žalovaným jako
nájemcům,
- zda soud mohl vyhovět žalobě za situace, kdy se v průběhu řízení uvolnilo
šest bytů v domě, aniž by zkoumal důvod, proč žalobci neuspokojují svou
případnou bytovou potřebu užíváním některého z těchto bytů,
- zda žalobce může v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové
potřeby, respektive zda zánik původního (navíc neprokázaného) objektivního
důvodu nemá vést k zamítnutí žaloby, a
- zda žalobce dostatečně nerealizuje své vlastnické právo již tím, že užívá věc
způsobem, ke které je určena, tedy v daném případě inkasováním nájemného z bytů
v činžovním domě,
nemají zásadní charakter a jsou již judikaturou řešeny nebo jejich řešení je
bez významu pro rozhodnutí v dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a dovolací důvody v něm uplatněné
podřadili ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Namítli, že
žalobci, kteří vlastní (celkem) ideální polovinu nemovitosti, neměli souhlas
ostatních spoluvlastníků k výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávnímu úkonu; v
této skutečnosti spatřují rozpor s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák.
Dovolatelé též dovozovali, že řízení probíhalo, aniž byl dán základní
předpoklad pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tj. samotná výpověď. Ta totiž
nebyla v žalobě obsažena, resp. měla být posouzena jako neplatná, neboť v ní
nebyla uvedena lhůta, kdy má nájem bytu skončit, a to, že je tato lhůta uvedena
v petitu žaloby, nemůže nedostatek výpovědi zhojit. O další výpovědi z nájmu
bytu, která byla doručena pouze jednomu ze žalovaných, by podle názoru
dovolatelů muselo být zahájeno nové soudní řízení. Dovolatelé vytýkali soudu,
že nepřihlédl k tomu, že se v průběhu řízení v předmětné nemovitosti uvolnilo
šest bytů, a „žalobci neměli žádný rozumný důvod, proč by nemohli využít
některého z uvolněných bytů a tak uspokojit svou bytovou potřebu“. Soudy obou
stupňů pouze paušálně odůvodnily závěr, že byty jsou nevyhovující, protože
některé nemají ani příslušenství; podle dovolatelů však takový závěr „nemá
oporu v provedeném dokazování“. V dovolání rovněž formulovali názor, že žalobce
nemůže v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové potřeby, nemůže
svou bytovou potřebu odůvodnit jinak nebo neodůvodnit ji vůbec (v
daném případě žalobce na počátku odůvodňoval bytovou potřebu tím, že se bude
starat o dům, později se tato skutečnost i vzhledem k jeho zhoršenému
zdravotnímu stavu změnila). Podle dovolatelů vlastník realizuje své vlastnické
právo tím, když užívá věc způsobem, ke kterému je určena, a v případě nájemního
domu spočívá realizace vlastnického práva zejména v tom, že majitel byty
pronajímá a inkasuje z nich nájemné. Povaha věci sice nevylučuje, aby vlastník
užíval nájemní dům (sám v něm bydlel), avšak toto právo „by nemělo být
upřednostňováno proti (zákonem chráněnému) nájemnímu právu k bytu“. Dovolatelé
rovněž nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že by realizací vlastnického
práva „vybíráním nájemného“ byla vlastníku odepřena možnost užívat pro svou
potřebu některý z bytů v domě. Vycházejíce z této argumentace navrhli, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. V dovolacím vyjádření se
ztotožnili se závěry soudů obou stupňů, polemizovali s jednotlivými dovolacími
argumenty žalovaných a vyslovili názor, že většina otázek formulovaných v rámci
dovolacích důvodů buď již byla judikaturou vyřešena, anebo jde o „účelová
tvrzení a polopravdy“. V této souvislosti zmínili zejména tvrzení žalovaných o
nesouhlasu ostatních spoluvlastníků k vedení soudního řízení, o absenci
výpovědi z nájmu bytu a jejího doručení žalovaným. Odmítli i tvrzení, že soudy
nepřihlédly k tomu, že se v průběhu řízení uvolnilo v domě několik bytů, a
vyjádřili názor, že otázka, zda lze v průběhu řízení měnit objektivní
odůvodnění bytové potřeby, nemá oporu v platném právu, neboť pokud zákon v §
711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. zakotvuje „oprávněný výpovědní důvod“, není
relevantní, jak je bytová potřeba oprávněné osoby odůvodněna.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o.
s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s.
ř.), a má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Zabýval
se dále přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání může
dovolací soud přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s.
ř.), jsou-li zde vady vyjmenované pod písmeny a/ až g/ tohoto procesního
ustanovení (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); takové vady
ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek
uvedených v ustanoveních § 238 a § 239 o. s. ř. V posuzovaném případě však
přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
(rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení § 238 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. (obvodní soud ve věci rozhodl ve svém - v pořadí druhém -
rozsudku stejně jako v rozsudku prvém, který byl zrušen odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací
soud ji výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu
žalovaných, opírajícímu se o toto procesní ustanovení, nevyhověl).
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., z něhož
ji ostatně dovolatelé vyvozují. Podle tohoto procesního ustanovení nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je
dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není ovšem založena již
tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, ale nastává jen tehdy, jestliže dovolací soud shledá
toto tvrzení opodstatněným. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí
odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li řešení právní otázky, jež má právní význam
i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní
otázky, které vyšší soudy doposud neřešily nebo otázky, jejichž řešení je v
rozhodovací praxi těchto soudů nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména
publikované) judikatuře, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují
důvody, pro které je zapotřebí se od této konstantní judikatury odchýlit. O
tom, že dovoláním napadené rozhodnutí takový význam má, nevydává dovolací soud
žádné rozhodnutí; otázku významu rozhodnutí řeší jako otázku předběžnou a tím,
že na ni odpoví kladně, stává se podané dovolání přípustným. Neučiní-li však
takový závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání
odmítne podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je zde spojena se závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, vyplývá, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost
je založena ustanovením § 239 o. s. ř., nemůže být uplatněn dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., totiž námitka, že skutková zjištění
soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací přezkum
se totiž otevírá pouze pro posouzení otázek právních a dovolání lze odůvodnit
toliko tvrzeními odpovídajícími ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř. - námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl tento skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit nebo byl sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném -
právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou
vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem;
proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí
spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy,
zpochybnil-li dovolatel správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud
přijal. K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 239
odst. 2 o. s. ř., je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky
objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl.
Jak je patrno z reprodukce obsahu dovolání, dovolatelé jeho prostřednictvím
zpochybňují existenci výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávního úkonu, resp.
platnost tohoto právního úkonu, když dovozují, že výpověď z nájmu bytu,
obsažená původně v žalobě, byla neplatná pro nedostatek uvedení lhůty, kdy má
nájem skončit, a byla nahrazena pozdější výpovědí (v roce 1996), která ale byla
doručena pouze prvnímu žalovanému, nikoli však druhé žalované. Namítají, že
žalobci jako podíloví spoluvlastníci (celkem) jedné ideální poloviny domu, v
němž se nachází předmětný byt, neměli souhlas dalších podílových spoluvlastníků
k výpovědi, a vyjadřují právní názor, že o výše zmíněné další výpovědi „mělo
být zahájeno nové soudní řízení“. Tvrzením, že soud nepřihlédl k tomu, že v
průběhu řízení se v domě uvolnilo šest bytů a „žalobci neměli žádný rozumný
důvod, proč by nemohli využít některého z uvolněných bytů a tak uspokojit svou
bytovou potřebu“, tvrzením, že žalobce nemůže v průběhu řízení měnit objektivní
odůvodnění své bytové potřeby, že povaha věci sice nevylučuje, aby vlastník
užíval nájemní dům (sám v něm bydlel), avšak toto právo „by nemělo být
upřednostňováno proti (zákonem chráněnému) nájemnímu právu k bytu“, a že v
případě nájemního domu spočívá realizace vlastnického práva zejména v tom, že
majitel byty pronajímá a inkasuje z nich nájemné, zpochybňují právní závěr, na
němž napadený rozsudek spočívá, tj. závěr, že výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. a/ obč. zák., uplatněný žalobci ve výpovědi z nájmu bytu, byl
prokázán. Všechny citované námitky lze podřadit ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d/ o. s. ř., neboť jsou kritikou právního posouzení věci. Naproti tomu výtka,
že odůvodnění rozsudku týkající se hodnocení kvality dalších bytů v domě,
uvolněných v průběhu řízení, „nemá oporu v dokazování“, je námitkou
podřaditelnou ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (skutková zjištění
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) - tedy uplatněním
dovolacího důvodu v tomto řízení nezpůsobilého, případně - s přihlédnutím k
tvrzení dovolatelů, že toto odůvodnění je „účelové a paušální“, též
námitkou kusosti důvodů ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
(řízení trpí tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci). K dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s.
ř. sice soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), avšak pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné.
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem (dále též jen „výpověď“) je jednostranným
hmotněprávním právním úkonem, jehož obsahem je projev pronajímatelovy vůle
směřující k zániku nájemního vztahu s nájemcem; tento projev vůle musí mít
(pod sankcí neplatnosti) písemnou formu. Jde přitom o právní úkon adresovaný,
tj. je učiněn (výpověď je dána) v okamžiku, kdy dojde nájemci - druhému
subjektu nájemního vztahu (kdy se dostane do sféry jeho dispozice).
Výpověď musí obsahovat uvedení výpovědní lhůty (§ 710 odst. 3 obč.
zák.) a také způsobilý výpovědní důvod, tj. některý z důvodů,
jejichž taxativní výčet je uveden v § 711 odst. 1 písm. a/ až
i/ obč. zák.
Je-li více pronajímatelů a vyplývá-li jejich postavení z podílového
spoluvlastnictví, uplatní se při dání výpovědi zásady, vyjádřené v § 139 odst.
2 obč. zák., podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů, a při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Z toho, že výpověď je dána v okamžiku dojití nájemci (tehdy je právní úkon
učiněn), plyne, že také tento okamžik je rozhodný pro úsudek, zda jsou v
konkrétním případě splněny podmínky, jež hmotné právo stanoví pro platnost
tohoto právního úkonu. To samozřejmě platí i o té podmínce, jež spočívá v
existenci výpovědního důvodu (§ 711 odst. 1 obč. zák.), který pronajímatel ve
výpovědi tvrdí.
Požadavku určitosti výpovědi odpovídá, je-li tvrzený výpovědní důvod vymezen
uvedením rozhodných skutkových okolností, které jej zakládají. Výstižnou
konkretizací výpovědního důvodu je uvedení rozhodných skutkových okolností, ze
kterých pronajímatel jeho existenci vyvozuje. Prokáže-li je v řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a mohou-li být tvrzené
(prokázané) skutkové okolnosti podkladem pro právní závěr, že
uplatněný výpovědní důvod v rozhodném okamžiku (ke dni dání výpovědi) skutečně
existoval, soud žalobě pronajímatele vyhoví.
Právní normy vymezující jednotlivé výpovědní důvody mají zpravidla relativně
neurčitou hypotézu a v řízení o přivolení k výpovědi je na soudu, aby při
úvaze, zda uplatněný výpovědní důvod obstojí, stanovil z předem neuzavřeného
okruhu znaků ty, jejichž pomocí lze určit vlastní obsah hypotézy právní normy,
o jejíž aplikaci jde. Takovému výkladu právní normy a tím i právnímu posouzení
věci lze důvodně vytýkat nesprávnost jen tehdy, neobstojí-li určení hypotézy, k
němuž soud dospěl, z objektivních (logických nebo věcných) hledisek. Účastník,
který ve sporu neuspěl, se však nemůže účinně bránit tvrzením, že hypotéza
právní normy mohla být vymezena jinak.
Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. lze uplatnit, jestliže
pronajímatel potřebuje byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo
snachu, své rodiče nebo sourozence. Citované ustanovení je v ustálené soudní
praxi vykládáno extenzívně, tj. vztahuje se nejen na případy, kdy sám
pronajímatel nebo další uvedené osoby nemají vlastní možnost samostatného
bydlení, ale i na situace, kdy pronajímatel sice má vlastní byt, chce však
realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří právo užívat předmět
vlastnictví) a bydlet v domě, jehož je vlastníkem, a o dům pečovat; vždy by
však mělo jít o potřebu bytu k účelu bydlení.
V souzené věci lze dovolatelům přisvědčit v tom, že výpověď z nájmu bytu,
obsaženou v původní žalobě datované dne 4. 6. 1992 (č.l. 1 - 2 spisu), by
nebylo možno považovat za platný právní úkon ve smyslu shora podaného výkladu,
protože neobsahovala uvedení výpovědní lhůty (§ 710 odst. 3 obč. zák.). S
dovolateli lze souhlasit i v tom, že žalobci dali žalovaným novou výpověď (jde
o výpověď ze dne 26. 4. 1996, jejíž kopie tvoří č. l. 92 procesního
spisu). Namítají-li ale, že o této (nové) výpovědi by „muselo být zahájeno
nového soudní řízení“, přehlížejí skutečnost, že soud prvního stupně poté, kdy
žalobci u jednání dne 27. 2. 1998 navrhli připuštění změny žaloby (č.l. 136 p.
v.), tomuto procesnímu návrhu vyhověl a jednal dále již o přivolení k oné
„další“ výpovědi z nájmu předmětného bytu (tedy o výpovědi s
datem 26. 4. 1996).
Na otázku, zda výpověď z nájmu bytu může být dána až v průběhu řízení a stát se
předmětem řízení v postupu podle § 95 o. s. ř., dala rozhodovací praxe soudů
jednoznačně kladnou odpověď (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn.
2 Cdon 294/96 ze dne 27. 11. 1996, a sp. zn. 2 Cdon 546/96 ze dne
31. 7. 1996). Ve prospěch takového postupu - i když s důrazem na to,
že nemůže mít místo až v odvolacím řízení - se Nejvyšší soud
vyjádřil i v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2176/98 ze dne 31. 7. 2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 40.
Dovolatelům tak nelze dát za pravdu v tom, že by se nová výpověď mohla stát
předmětem soudního řízení pouze a výlučně na základě nové žaloby, a že by proto
v souzené věci soud rozhodoval o přivolení k výpovědi, která předmětem řízení
nebyla.
Jestliže je zároveň právní závěr odvolacího soudu o naplnění hmotněprávních
předpokladů, uvedených v § 139 odst. 2 obč. zák., opřen (kromě jiného) o
skutková zjištění učiněná ze svědecké výpovědi MUDr. P. T., podílového
spoluvlastníka jedné ideální šestiny předmětného domu (svědek byl slyšen jednak
u jednání dne 26. 1. 1994 a znovu dne 27. 2. 1998 - tedy již
poté, kdy se stala předmětem řízení výpověď ze dne 26. 4. 1996), a dovozuje se
z ní nejen souhlas tohoto spoluvlastníka s vedením sporu, ale i souhlas s
vlastní výpovědí z nájmu předmětného bytu, kterou dali oběma žalovaným žalobci
- podíloví spoluvlastníci (celkem) jedné ideální poloviny domu, nelze ani
tomuto právnímu názoru vytknout, že by odporoval konstantní judikatuře.
Totéž platí i o právním závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu,
datovaná 26. 4. 1996, netoliko (podle obsahu) směřovala proti oběma žalovaným -
společným nájemcům bytu, ale také jim oběma byla dána. V souzené věci bylo
totiž po skutkové stránce zjištěno (a není zpochybněno), že tato
výpověď byla v písemné formě jako doporučená poštovní zásilka adresovaná
společně oběma žalovaným (tj. v podobě jediné zásilky), odeslána na
adresu jejich bydliště, kde se oba zdržovali, že doručovanou listinu osobně
převzal jeden z adresátů (první žalovaný) a bezprostředně poté se s jejím
obsahem seznámila (přečtením) i druhá žalovaná (spoluadresátka), jíž první
žalovaný písemnost ukázal. Právní názor odvolacího soudu, že výpověď z nájmu
(jako adresovaný hmotněprávní úkon) tímto způsobem došla do sféry dispozice
obou jejích adresátů, je v souladu s výkladem přijatým v ustálené soudní praxi.
Ani námitce dovolatelů, že pro potřeby žalobců by měl být dostačující jiný
byt v dané nemovitosti, nelze přisvědčit. Žalobci jako spoluvlastníci
domu mají právo (za podmínek uvedených v § 139 obč. zák.) zvolit si
v domě k vlastnímu bydlení byt, který jim vyhovuje, a nelze jim vnucovat jiné
způsoby řešení bytové situace. Žalovaní ve svém dovolání také
naznačují, že podle jejich názoru by právo vlastníka „nájemního“ domu bydlet v
některém z bytů, které se v takovém domě nacházejí, „nemělo být upřednostňováno
proti /zákonem chráněnému/ nájemnímu právu k bytu“, když - opět podle názoru
dovolatelů - vlastník takového domu má realizovat své vlastnické právo tím, že
byty pronajímá a inkasuje z nich nájemné. Ani zde se však odvolací soud
neodchýlil od výkladu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., konstatně podávaného v
rozhodovací praxi soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
1998, sp. zn. 2 Cdon 1849/97), když je navíc nutno zdůraznit, že v této
rozhodovací praxi (a ostatně ani v odborné literatuře) se nevyskytuje
právní názor, který by výše naznačeným způsobem rozlišoval mezi vlastníky tzv.
„nájemních“ domů (míněny jsou zřejmě domy s větším počtem bytových jednotek)
na straně jedné, a vlastníky domů jiných než „nájemních“ na straně druhé, a
který by tak prvou skupinu vlastníků oproti skupině druhé omezoval při výkonu
vlastnických práv.
Namítají-li konečně dovolatelé že žalobci nemohou v průběhu řízení měnit
objektivní odůvodnění své bytové potřeby, není tato námitka právně významná již
proto, že předmětem řízení bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, datované dne
26. 4. 1996, v níž - jak je patrno z kopie výpovědi na č.l. 92 - žalobci
uvedli doslova: „... tento byt potřebujeme k uspokojení naší bytové potřeby“.
Citovaná formulace s dostatečnou určitostí naplňuje uplatněný výpovědní důvod
dle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bez ohledu na to, zda případně
- při podrobnějším zdůvodňování existence výpovědního důvodu mimo rámec vlastní
výpovědi z nájmu - vyjadřovali žalobci také záměr kromě vlastního bydlení
(uspokojování bytové potřeby) starat se o dům, jehož jsou podílovými
spoluvlastníky.
Dovolací soud tedy uzavírá, že žádná z právních otázek, které byly v dovolání
uplatněny (a obsahově vymezeny), nemá výše vyložený zásadní právní význam, pro
který by mohl dovodit, že toto dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 o.
s. ř. Na jiném místě tohoto usnesení také vysvětlil, že přípustnost dovolání
žalovaných nemá oporu v žádném jiném v úvahu přicházejícím procesním ustanovení.
Všechny uvedené závěry dovolacího soudu tak vedou ke konečnému posouzení
dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání,
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesením odmítl (§ 243b odst. 4, §
218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté, hlavy
první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., když zavázal oba
žalované, kteří nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání muselo být
odmítnuto, ke společné a nerozdílné náhradě nákladů
dovolacího řízení žalobcům. Přisouzené náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 800,- Kč za jeden úkon právní služby, spočívající v sepisu dovolacího
vyjádření u dvou zastoupených osob (tj. dvakrát 400,- Kč podle § 9 odst. 1, §
7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a z náhrady hotových výdajů advokáta
podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky v celkové částce 150,- Kč (dvakrát
75,- Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu