26 Cdo 2377/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) M. M. a b) H. M., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Ing. T. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 159/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října
2003, č.j. 14 Co 446/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3.
2003, č.j. 11 C 159/2002-29, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu 1+1
s příslušenstvím, ve 2. patře domu č.p. 242 v P., Č. 24 (dále „předmětný byt“
nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědi lhůty, uložil žalovanému byt vyklidit po uplynutí výpovědní
lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 23. 10. 2003, č.j. 14 Co 446/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dle zápisu v katastru
nemovitostí je ideální polovina předmětného domu ve společném jmění žalobců a
druhá ideální polovina ve vlastnictví žalobce, že dne 8. 11. 1995 byla mezi
žalobci (jako pronajímateli) a žalobcem (jako nájemcem) uzavřena smlouva o
nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále „smlouva ze dne 8. 11. 1995“),
která obsahovala ujednání o výši nájemného v částce 3.900,- Kč měsíčně, že dle
evidenčního listu ze dne 3. 11. 1995 byla výše nájemného stanovena částkou
600,- Kč měsíčně, že dne 15. 2. 1998 byla mezi žalobci a žalovaným uzavřena
další nájemní smlouva (dále „smlouva ze dne 15. 2. 1998“), antidatovaná dnem 3.
11. 1995, a to na dobu určitou (do 31. 12. 1998), s možností opakovaného
prodloužení, v níž dohodnutá výše měsíčního nájemného činila 600,- Kč a výše
záloh na služby 85,- Kč měsíčně, že žalobci požadovali po žalovaném nájemné ve
výši 600,- Kč měsíčně, později vyšší, nikdy však nedosahující částky 3.900,-Kč,
že žalovaný zaplatil žalobcům za období od listopadu 1998 do března 2001 na
nájemném celkem částku 42.211,- Kč a na úhradách za služby částku 3.439,- Kč, a
že od dubna 2001 do listopadu 2002 (tj. za dvacet měsíců) nezaplatil žalobcům
žádné nájemné ani zálohy na služby. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že žalovaný neprokázal svoje tvrzení, že do konce roku 1999 platil
žalobcům částku 2.200,- Kč měsíčně, tj. že celkem zaplatil částku 105.000,- Kč,
takže při sjednané výši nájemného 600,- Kč měsíčně do podání žaloby (prosinec
2002) ničeho žalobcům nedluží; v této souvislosti konstatoval, že žalovaný
nevznesl námitku započtení tvrzené částky na dlužné nájemné, takže nezanikla
jeho povinnost platit od roku 2000 nájemné. Odvolací soud dospěl stejně jako
soud prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d) obč.zák. je naplněn, neboť žalovaný nezaplatil nájemné (úhradu za
služby) za dobu delší než tři měsíce. Dovodil dále, že při neplatnosti smlouvy
ze dne 15. 2. 1998 (pro nedostatek svobodné vůle žalovaného, což učinili
účastníci nesporným), nemohla být písemná smlouva ze dne 8. 11. 1995 ohledně
dohodnuté výše nájemného 3.990,- Kč (při tehdy možném tzv. neregulovaném
nájemném) změněna ústní dohodou smluvních stran, podle níž by nájemné činilo
600,-Kč měsíčně. Pokud však žalobci požadovali po žalovaném měsíční nájemné v
nižší částce než 3.990,- Kč, a při výpočtu dlužného nájemného toliko 600,- Kč
měsíčně, je tím spíše výpovědní důvod dán, neboť při sjednaném nájemném 3.990,-
Kč měsíčně by byla výše dluhu mnohonásobně vyšší. Odvolací soud shledal
správným i posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. soudem prvního stupně
a přisvědčil jeho závěru, že v dané věci nejde o případ, kdy by výkon práva
žalobců byl v rozporu s dobrými mravy; poukázal přitom na to, že žalovaný měl i
po podání žaloby možnost dlužnou částku uhradit, avšak neučinil tak, ačkoliv
měl podle svého tvrzení dostatek finančních prostředků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem)
dovolání, které posléze doplnil prostřednictvím advokáta. V dovolání uvádí, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu, a že se proto neztotožňuje s právním posouzením, že
hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. V této souvislosti
poukazuje na to, že smlouva ze dne 8. 11. 1995 jej zavazuje platit nájemné
3.990,- Kč měsíčně, že dle výpovědi žalobce bylo v evidenčním listě ze dne 3.
11. 1995 (podepsaném 5 dnů před touto smlouvou) dohodnuto nájemné ve výši 600,-
Kč měsíčně, že soud „přes tyto nesrovnalosti tvrdí, že nájemné bylo stanoveno
ve výši 600,- Kč a ne jak tvrdí žalobce ve výši 2.000,- Kč měsíčně“. Odvolacímu
soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se „nevyrovnal se skutečností“, že
účastníci podepsali smlouvu na dobu určitou, v níž je výše nájemného stanovena
částkou 685,- Kč, že tato smlouva, byť byla oběma stranami uznána za
neplatnou, prokazuje tvrzení žalovaného, že žalobce požadoval platbu nájemného
v rozporu se smluvním ujednáním, resp. „vyvíjel snahu inkasovat nájem vyšší,
než stanovený písemnou formou“. Dovolatel má za to, že „obecné soudy nevěnovaly
dostatečnou pozornost všem rozporům ve výpovědích účastníků, dostatečně se
nevypořádaly s problematikou platnosti nájemní smlouvy co se týče hodnověrnosti
výše ceny nájemného ve smyslu § 39, 43 a násl. o.z.“, a že „jejich závěr svědčí
jednostranně ve prospěch žalobce, aniž by objektivita rozhodnutí byla podložena
jednoznačnými důkazy“. Závěrem namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na
„nedostatečném zjištění všech skutečností“ a nesprávném právním posouzení věci,
čímž došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 a v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 23. října 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel neoznačuje právní otázku, která by měla
činit rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Jak je patrno z obsahu
dovolání, je jeho nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o naplnění
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. především založen na
skutkových námitkách týkajících se výše sjednaného nájemného z předmětného
bytu, což se projevuje i v tom, že výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ostatně dovolatel sice
zpochybňuje „hodnověrnost výše ceny nájemného“ (tedy skutková zjištění, z nichž
vycházel odvolací soud) a tím i platnost nájemní smlouvy, sám však uvádí, že
platná nájemní smlouva ze dne 8. 11. 1995 ho zavazovala platit 3.990,- Kč
měsíčně, a že nájemní smlouva opatřená datem 15. 2. 1998, v níž bylo dohodnuto
nájemné v jiné výši (v částce 600,- Kč měsíčně), byla „stranami prohlášena za
neplatnou“.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při hodnocení důkazů dovozuje existenci
tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k
takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen
tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla
dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalobcům nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli
právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu