26 Cdo 2381/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce M. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu
S., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu
ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 250/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2003, č.j.
5 Co 1420/2003-79, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. září 2003,
č.j. 5 Co 1420/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 21. 3. 2003, č.j. 6 C 50/2002-56, nahradil za žalovaného
projev vůle s uzavřením nájemní smlouvy obsažené ve výroku rozsudku a dále
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že usnesením městské rady žalovaného města byla přijata pravidla pro
přidělování bytových jednotek na základě tzv. obálkové metody s tím, že nájemní
smlouvy k bytům budou uzavírány na dobu jednoho roku s možností automatického
obnovení nájmu za splnění podmínek vyplývajících z nájemní smlouvy. Pravidla
byla zveřejněna ve Zpravodaji města S. ze dne 1. 7. 1999. Po
uvolnění jednoho z bytů zveřejnil žalovaný v době od 21. 6. do
10. 8. 2002 nabídku jeho pronájmu, následně byl žalobce vybrán jako úspěšný
žadatel, složil nabídnutou částku spolu s běžným nájemným a dne 20. 9. 2002
uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená
nájemní smlouva je zčásti absolutně neplatná pro nedostatek svobody vůle
žalobce podle § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť z nabídky
nevyplývá vůle žalovaného jako vlastníka a pronajímatele předmětného bytu
uzavřít nájem na dobu určitou, nýbrž uzavřít „nájem“ s tím zájemcem, který bude
jako úspěšný vybrán orgánem žalovaného, takže lze za analogického použití § 686
odst. 2 obč. zák. vyložit, že předmětem nabídky měl být nájem na dobu
neurčitou. Soud prvního stupně označil smlouvu za částečně neplatnou též podle
§ 39 obč. zák., neboť je nemravná a příčí se zákonu tím, že porušuje rovnost
účastníků a znevýhodňuje nájemce. Na základě uvedených úvah soud prvního stupně
uzavřel, že návrh žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření
nájemní smlouvy odpovídající její zákonné úpravě je důvodný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v v Českých Budějovicích (odvolací
soud) rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-79, ve znění usnesení
ze dne 1. 9. 2003, č.j. 5 Co 1420/2003-88, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu požadující nahrazení projevu vůle
žalovaného k uzavření tam specifikované nájemní smlouvy, změnil i výrok o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Dovodil, že nárok na
nahrazení projevu vůle nemá v tomto případě podklad v žádném z ustanovení
hmotného práva. Zdůraznil, že v občanskoprávních vztazích platí zásada smluvní
volnosti, z níž existují výjimky pouze v případech vyplývajících ze zákona
anebo ze smlouvy, o takovou výjimku se však v této věci
nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Podle jeho názoru tam, kde chybí výslovná zákonná úprava,
použije se podle § 853 obč. zák. analogie a navíc je přípustné, aby soud
nacházel právo přirozenoprávní cestou, pokud by se formální aplikace práva
dostala do rozporu s jeho účelem a základními principy. Dovolatel vyjádřil
přesvědčení, že soud v daném případě má právo nahradit projev vůle žalovaného s
uzavřením nájemní smlouvy. Poukázal na to, že nájem bytu je nájmem ze zákona
chráněným, že ustanovení § 685 a násl. obč. zák. jsou kogentními ustanoveními,
od nichž se strany nemohou odchýlit, což vyplývá z jejich povahy, a to zejména
za situace, která vznikla mezi účastníky. Podle dovolatele by odvolacím soudem
zmiňovaná smluvní volnost hrála roli jen v případě, pokud by žalovaný při
nabídce na uzavření smlouvy o nájmu bytu poukázal na všechny odchylky od tohoto
smluvního typu upraveného zákonem. Nabídl-li však žalovaný uzavření nájemní
smlouvy k bytu bez uvedení odchylek od zákonného smluvního typu, pak musí obsah
smlouvy plně tomuto smluvnímu typu odpovídat. Neuvedl-li žalovaný v nabídce
délku nájmu, pak to znamená, že učinil nabídku na uzavření nájemní smlouvy na
dobu neurčitou. Žalobou uplatněný požadavek – uvádí se dále v dovolání –
neodporuje smluvní volnosti účastníků, neboť žalovaný svou smluvní volnost
naplnil učiněním veřejné nabídky na uzavření smlouvy s požadavkem na zaplacení
co nejvyšší částky za uzavření nájemní smlouvy. Žalobce na tento obecný návrh
reagoval svou nabídkou na uzavření nájemní smlouvy s uvedením výše nájmu. Učinil tak písemně žalovanému návrh na uzavření nájemní smlouvy ve vztahu ke
konkrétnímu bytu a k výši nájmu. Žalovaný posléze návrh žalobce písemně přijal. V návrhu i v akceptaci nabídky byly uvedeny všechny podstatné náležitosti
nájemní smlouvy. Je tedy možné, že tím byla nájemní smlouva uzavřena, neboť
podstatné náležitosti byly sjednány, zbývající právní vztahy jsou upraveny
zákonem (§ 695 a násl. obč. zák.). Vydání klíčů od bytu bylo žalovaným
podmiňováno podepsáním listiny, s jejímž obsahem žalobce nesouhlasil, jejímž
nepodepsáním se ovšem vystavoval riziku nemožnosti užívat byt a ztráty značné
částky. Proto nezbylo žalobci než v tísni takovou listinu podepsat. Existují-li
pochybnosti o obsahu písemné nájemní smlouvy a má-li mít tato
smlouva podle zákona písemnou podobu, domnívá se žalobce že má právo žalovat o
nahrazení projevu vůle za žalovaného, neboť je to jediný způsob, jak přimět v
dané situaci žalovaného ke splnění jeho povinnosti uzavřít se žalobcem nájemní
smlouvu v písemné podobě. Dovolatel má za to, že došlo k neplatnému uzavření
nájemní smlouvy na dobu určitou, když žalovaný akceptoval nabídku žalobce na
uzavření nájemní smlouvy.
S ohledem na zvláštní charakter (chráněného) nájmu
bytu, na to, že smlouva o nájmu bytu musí být písemná a na to, že „právní
vztahy mezi účastníky jsou za dané situace určité“(?), je žalobce přesvědčen o
oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jejichž existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává.
Jak je patrno z obsahu dovolání, je jím výslovně uplatněn dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel toto nesprávné
právní posouzení spatřuje v řešení otázky, zda za daného skutkového stavu lze
soudním rozhodnutím nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o nájmu
bytu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné z důvodů v něm uvedených, na
které dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací námitky nejsou způsobilé
správností právních závěrů odvolacího soudu otřást. Dovolací argumentace je
vybudována na přesvědčení žalobce, že při pochybnostech o platnosti smlouvy o
nájmu bytu uzavřené mezi účastníky je jediným způsobem ochrany žalobce
rozhodnutí, jímž by byl nahrazen projev vůle žalovaného s uzavřením takové
smlouvy. Tato úvaha je však zjevně chybná, neboť pochybnosti o platnosti
smlouvy takovýmto způsobem odstranit v žádném případě nelze a je naopak třeba
zvolit jiný právní prostředek odstranění této nejistoty (žalobu na plnění ze
sporného právního vztahu či na určení existence tohoto vztahu či práva z něj
vyplývajícího). Rozhodnutí odvolacího soudu se otázkou platnosti nájemní
smlouvy nezabývá a řešení této otázky ani není pro rozhodnutí ve věci významné.
Byla-li smlouva platně uzavřena (i kdyby byla zčásti neplatná), není důvod
nahrazovat projev vůle žalobce s jejím uzavřením. Sám žalobce v této
souvislosti logicky dovozuje, že (v takovém případě) podstatné náležitosti byly
sjednány a zbývající otázky jsou upraveny zákonem. Pokud by bylo neplatně
sjednáno pouze omezení nájmu na dobu určitou, vyplývá z ustanovení § 686 odst.
2 obč. zák., že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Byla-li smlouva
uzavřena v tísni, je to jen důvod k odstoupení od ní (§ 49 obč. zák.). Ani
kdyby smlouva byla zcela neplatná, nelze z hmotného práva dovodit nárok na
nahrazení projevu vůle žalovaným. Odvolací soud zcela správně poukázal na
zásadu smluvní volnosti, kterou lze prolomit jen na základě výslovné zákonné
úpravy či smluvního ujednání. Tyto výjimky z pravidla nelze rozšiřovat ani na
základě analogie ani „přirozenoprávní cestou“; ostatně dovolatel ani blíže
nespecifikuje, v čem by se měla aplikace pozitivního práva odvolacím soudem
dostat do rozporu s jeho účelem či základními principy. Na uvedených závěrech
nemohou nic změnit ani úvahy dovolatele o kogentní povaze norem upravujících
nájem bytu.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243a odst. 1 a § 243b odst. 2 o.s.ř.
bez jednání dovolání zamítl.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, proto by byl povinen nahradit
žalovanému náklady dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1, § 149 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož však podle
obsahu spisu žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo
rozhodnuto že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu