26 Cdo 2391/2025-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci navrhovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Evou Ruhswurmovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Zakšínská 570/2, za účasti "Společenství pro dům XY", zastoupeného Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, o soudní přezkum rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 9. 3. 2022, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 144/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 Cmo 12/2024-130, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním účastníka ("Společenství pro dům XY" – dále též jen „Společenství“) konaným dne 9. 3. 2022 pod bodem 1, jímž byla vyloučena účast na shromáždění všech osob bez hlasovacích práv a dalších osob účastnících se schůze v rozporu se stanovami Společenství (dále též jen „napadené usnesení“).
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. 80 Cm 144/2022-107, vyslovil neplatnost napadeného usnesení (výrok
3. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 Cmo 12/2024-130, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení zamítl (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Zamítnutí návrhu odůvodnil tím, že k přezkumu napadeného usnesení není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť jde o usnesení, které má pouze procedurální charakter a nemůže nijak zasáhnout do právního postavení navrhovatele.
5. Dovolání navrhovatele (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem pro nepřípustnost.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
7. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že k přezkumu napadeného usnesení není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., avšak ve vztahu k uvedenému posouzení nevymezuje náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovozuje-li přípustnost dovolání v této části z toho, že „usnesením odvolacího soudu bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé“, přehlíží, že tento předpoklad přípustnosti dovolání již není v nyní účinné právní úpravě (od 1. 1. 2013) obsažen.
8. Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu (jako dosud neřešenou, případně jako dovolacím soudem sice již vyřešenou, jež ale má být podle jeho mínění posouzena jinak) otázku „zastoupení vlastníka na shromáždění“, pomíjí, že takovou otázku odvolací soud ve svém usnesení neřešil, a na jejím posouzení tudíž napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení odůvodnil výlučně tím, že pro přezkum napadeného usnesení nebyl dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
9. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
10. Výtkou, že odvolací soud se měl vypořádat se všemi jeho tvrzeními a důkazními návrhy, a ne pouze s některými, uplatňuje dovolatel vady řízení (což ostatně v dovolání sám připouští). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu