26 Cdo 2392/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v
právní věci žalobců A/ S. V., B/ V. V. a C/ V. B., zastoupených advokátem,
proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 131/98, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 11
Co 116/2000 - 46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č. j. 11 C 131/98 - 28,
uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům „prostor v I.
patře rodinného domu čp. 1114 v P., L. ul.\", do patnácti dnů poté, co mu bude
zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci A/ až
C/ jsou „ideálními spoluvlastníky\" nemovitosti, v níž je „sporný byt\", že
žalovaný v ní bydlel jako manžel žalobkyně C/, že manželství žalobkyně C/ a
žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2.
1998, sp. zn. 11 C 326/97, který nabyl právní moci 30. 4. 1998, a jímž byla
schválena dohoda o úpravě poměrů nezl. dítěte na dobu po rozvodu, že od října
1998 nemá žalovaný přístup do předmětné nemovitosti, a že rozhodnutím MÚ MČ P.
ze dne 10. 1. 1999 sp. zn. RP 455/1998 bylo žalobkyni C/ uloženo napomenutí za
přestupek „úmyslného narušení občanského soužití schválností\" podle § 49 odst.
1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustila tím, že 26. 10. 1998
vyměnila zámek u rodinného domu L. 1114, a žalovanému tím znemožnila přístup do
domu. Na tomto skutkovém základu dospěl obvodní soud k závěru, že po rozvodu se
žalobkyní C/ nebydlel žalovaný v domě protiprávně, ale že pouze odpadl právní
důvod bydlení. Vzhledem k nedostatku výslovné zákonné úpravy aplikoval na
základě analogie (§ 853 obč. zák.) ustanovení svým obsahem nejbližší, za které
považoval § 705 obč. zák., upravující postup soudu při zrušení práva společného
nájmu bytu po rozvodu, a dovodil, že vyklizovací povinnost žalovaného nelze
nevázat na zajištění náhrady. Při rozhodování o druhu této bytové náhrady pak
vyšel z § 712 odst. 3 a 4 obč. zák., avšak vzal v úvahu, že v tomto případě
nešlo jen o vztah bývalých manželů (žalobkyně C/ a žalovaného), ale i o žalobce
A/ a B/ jako spoluvlastníky nemovitosti. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. uvedl obvodní soud, že „nelze nadměrně zasahovat do práv a
oprávněných zájmů dalších osob\" - jmenovitě žalobců A/ a B/, a proto - při
analogickém postupu dle § 705 odst. 2 obč. zák. - nepřiznal žalovanému právo na
náhradní byt, ale toliko náhradní ubytování, což - jak zdůraznil - zákon z
důvodů hodných zvláštního zřetele připouští.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze poté, kdy připustil změnu žalobního
návrhu (podle obsahu šlo o jeho upřesnění), rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j.
11 Co 116/2000 - 46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že
„žalovaný je povinen vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o velikosti 3 + 1
s příslušenstvím, I. kategorie v prvním patře domu čp. 1114 v P., L. 3 (dále
jen „předmětný byt\" nebo „byt\") do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní
ubytování\". Potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně
a žalobci byli zavázáni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady
odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že „soud prvního stupně si pro své
rozhodnutí opatřil potřebná skutková zjištění a rovněž věc správně právně
posoudil\". Zároveň konstatoval, že v praxi soudů existují rozdílné názory na
poskytnutí bytové náhrady v případě, že rozvedenému manželovi zaniklo právo
užívat byt v nemovitosti druhého manžela. Vedle názoru žalobců (že možnost
bydlení žalovaného v předmětném bytě je vázána na souhlas všech spoluvlastníků
a povinnost zajistit žalovanému bytovou náhradu je v rozporu s dobrými mravy),
se uplatňuje i názor vyjádřený v prvostupňovém rozsudku, že zanikl-li právní
důvod bydlení jednoho z manželů rozvodem manželství, přichází v úvahu posoudit
nárok takového manžela na bytovou náhradu analogicky (§ 853 obč. zák.) podle
ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák., případně podle § 705 odst. 2 věty prvé a §
712 odst. 3 věty prvé obč. zák., nejsou-li dány důvody k odepření bytové
náhrady podle § 3 odst. 1 obč. zák. (zde odvolací soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1999, č.j. 26 Cdon 2175/98-60)
Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se druhým z citovaných právních názorů, a
že neshledává důvod, pro který by bylo možno bytovou náhradu podle § 3 odst. 1
obč. zák. odepřít, když z důkazů vyplývá, že manželství účastníků trvalo více
než 10 let a nebylo prokázáno, že by žalovaný byl vlastníkem nebo uživatelem
jiného bytu. Otázku poskytnutí bytové náhrady rozvedenému manželovi při zániku
jeho práva bydlení považoval odvolací soud - právě vzhledem k rozdílné praxi
soudů - za otázku zásadního právního významu a k jejímu řešení proto připustil
proti svému rozsudku dovolání (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. a dovolací důvody v něm uplatněné
podřadili ustanovení „§ 241 odst. 2 lit. d/ o. s. ř.\", když tvrdili, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýkali, že aplikoval ustanovení hmotného práva, jež nedoléhá
na skutkový stav zjištěný v dané věci. Tato výtka směřovala především k otázce,
pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, totiž k otázce, zda
rozvedenému manželovi po zániku práva bydlení v nemovitosti, jejímž vlastníkem
je druhý manžel, náleží bytová náhrada, či nikoli. Dovolatelé namítali, že
„byvší manželský svazek\" mezi žalobkyní C/ a žalovaným nemůže být bez
zákonného podkladu důvodem pro odmítnutí požadované ochrany žalobcům A/ a B/,
kteří jsou většinovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází „předmět sporu\",
a proti nimž nelze konstruovat jakoukoli analogii, která nemá ani svůj
hmotněprávní reflex v § 712 obč. zák. Vyjádřili názor, že soudy měly postupovat
podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., podle kterého má vlastník právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva bezdůvodně zasahuje, a právě
ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. se podle dovolatelů vztahuje na případ, kdy
odpadl právní důvod užívání nemovitosti. Poukázali i na nález Ústavního soudu
České republiky sp. zn. II. ÚS 109/94 Sb., podle něhož nelze ani s odkazem na §
3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující
povinnost vlastníka, namítali, že „analogie vybudovaná na úsudku, že žalovaný
se ocitl v postavení obdobném subjektu, jemuž svědčilo právo společného nájmu,
je v hrubém rozporu se zásadou, že vlastnictvím se rozumí absolutní právní
panství nad určitou věcí, a že oprávnění vlastníka ... lze omezit jedině zákonem
\". Nárok na bytovou náhradu by mohl obstát pouze v případě - pokračovali
dovolatelé - že by byla prokázána existence té právní skutečnosti, s níž se
spojuje vznik práva společného nájmu bytu. Právo bydlení není důvodem, pro
který by bylo možno odepřít ochranu vlastnického práva, požadovanou žalobci.
Dovolatelé poukázali i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jež
označili jako „Rc 170/98\", ve kterém byl - podle jejich mínění - posuzován
obdobný případ, a v němž soud zdůraznil, že ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák.
(v tehdy platném znění) bylo dobrodiním jen pro ty osoby, které byly nositeli
práva společného nájmu bytu manžely. Žalobci také vytkli odvolacímu soudu, že
dostatečně neodůvodnil, proč při dvou odlišných právních názorech zaujal „právě
takové stanovisko\". Opírajíce se o tyto argumenty dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, a aby věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle §
241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2
o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, tedy
důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (i když dovolatelé mylně
poukazují na § 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. - tedy na znění občanského
soudního řádu před jeho novelizací zákonem č. 238/1995 Sb.). Přípustnost
dovolání v souzené věci vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., když ji
odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Vady řízení
uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o. s. ř.), k nimž přihlíží soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence se ze spisu
nepodává.
Dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., lze
odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.
- jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. tvrzením, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nevymezil-li
odvolací soud právní otázku, pro kterou připustil dovolání, ve výrokové části
svého rozsudku (toto vymezení provedl toliko v odůvodnění), je dovolání
přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího
soudu spočívalo, jestliže bylo toto řešení dovoláním zpochybněno.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.,
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí
spočívalo právě na tomto (nesprávném) právním posouzení.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. V souzené věci tedy - vzhledem k obsahu dovolání - jde v dovolacím
řízení o přezkoumání správnosti právního názoru, vysloveného odvolacím soudem,
že rozvedenému manželovi, kterému rozvodem manželství zaniklo právo bydlení v
domě ve spoluvlastnictví jeho bývalého manžela, náleží bytová náhrada na
základě analogie (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení § 713 odst. 1 resp. § 705
odst. 2 věty prvé obč. zák. a § 712 odst. 3 věty prvé obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky již ve své rozhodovací činnosti uvedenou právní
otázku řešil a svůj právní názor vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 813/99, v němž (ve sporu o vyklizení bytu, nacházejícího se v
domě, jehož podílovou spoluvlastnicí byla žalobkyně - bývalá manželka
žalovaného) uvedl:
„Manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z
manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního
vztahu manželů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod pořadovým číslem 14, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160), neboť k obsahu tohoto
vztahu patří mimo jiné povinnost manželů spolu žít (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb., tj. ve znění účinném za trvání
manželství účastníků), jakož i jejich vzájemná vyživovací povinnost (§ 91
citovaného zákona), na jejichž základě má manžel - nevlastník právo bydlet
spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se v domě ve vlastnictví svého
manžela, který je povinen mu užívání tohoto bytu umožnit. Rozvodem manželství
uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel - vlastník
domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle § 126 odst. 1 obč.zák.
Nárok na bytovou náhradu toho z rozvedených manželů, jemuž rozvodem manželství
zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich, a který je
povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Přesto však
nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovémto případě bytová náhrada
nepřísluší, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního
důvodu bydlení - posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle ustanovení
občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem
nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., které
upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod
užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě
manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - od existence
manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal i po rozvodu manželství
bydlet v domě ve vlastnictví druhého z nich, není zásadně povinen byt vyklidit
bez zajištění bytové náhrady\".
K povaze bytové náhrady pak stejný judikát uvádí:
„Ve smyslu ustanovení § 713 odst. 1 věty první obč.zák. přísluší rozvedenému
manželovi nájemce zde specifikovaného bytu jako primární, zákonná forma bytové
náhrady přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech lze pak rozvedenému
manželovi poskytnout i nižší formu bytové náhrady (věta třetí citovaného
ustanovení). Analogické uplatnění režimu jednotlivých bytových náhrad,
upravených v ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. však není v případě rozvedeného
manžela, užívajícího i po rozvodu manželství byt ve vlastnictví druhého z nich
odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem i účelem nejbližší (§ 853
obč.zák.), neboť ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. vychází (co do kvality
bytové náhrady) ze specifik nájmu služebního bytu, a jeho analogické uplatnění
by v posuzované situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke
kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v
ustanovení § 712 odst. 3 obč.zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu
bytu. Ve svých důsledcích by pak přiznání primární, zákonné formy bytové
náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu vedlo v těchto případech k
neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka
domu. Vzhledem k uvedenému je proto nutno - co do druhu (kvality) bytové
náhrady - nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve
vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného
manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě druhé
obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč.zák.) této
situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení § 704 odst. 1 obč.zák. uzavřením
manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na
ustanovení § 705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé
obč., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne
uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů.
Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti
vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí
vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. § 712 odst. 3 větě první obč.zák.;
jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že
rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování\".
Citovanými právními názory se Nejvyšší soud řídil i ve svých dalších
rozhodnutích (srov. např. sp. zn. 26 Cdo 1801/2000 ze dne 14. 12. 2000, sp. zn.
26 Cdo 2962/99 ze dne 17. 1. 2001) a dovolací soud neshledává důvody, pro které
by se od nich měl odchýlit v této věci. Judikát, který dovolatelé označili jako
„Rc 170/98\" (pod tímto označením byl v informačním systému ASPI zařazen
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod pořadovým číslem 170),
nevycházel ze shodného skutkového základu jako rozhodnutí napadené dovoláním v
souzené věci. Ve sporu, jehož se týkal rozsudek sp. zn. 3 Cdon 131/96, nebyl
bývalý manžel žalovaného vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti, ale těmito
vlastníky (spoluvlastníky) byli pouze rodiče jednoho z manželů, a právní věta,
ve kterou judikát vyústil, zněla: „Manžel, který užíval byt v rodinném domku na
základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků) je povinen byt po odvolání
souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění
náhradního bytu; ustanovení § 712 a § 713 obč. zák. tu ani analogicky - ve
smyslu § 853 obč. zák. - použít nelze\".
Za situace, kdy podle výše uvedených skutkových zjištění (dovoláním
nezpochybněných a v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena podle §
239 odst. 1 o. s. ř., ostatně nezpochybnitelných) je spoluvlastnicí
nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, bývalá manželka žalovaného
(žalobkyně C/), a kdy právní důvod užívání bytu žalobcem byl za trvání
manželství s žalobkyní C/ odvozen od existence tohoto právního vztahu
(manželství) a zanikl jeho rozvodem, se tedy námitka dovolatelů, že aktem
aplikace nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka (povinnost
zajistit bytovou náhradu), neuplatní pro vztah mezi žalobkyní C/ a žalovaným;
podle výše uvedených závěrů totiž právo žalovaného a jemu odpovídající právní
povinnost žalobkyně C/ vyplývá (byť na základě analogie) ze zákona. Dovolatelům
lze sice přisvědčit v tom, že žalobci A/ a B/ (rodiče žalobkyně C/) nebyli a
nejsou k žalovanému v takovém právním vztahu, z něhož by pro žalovaného
vyplývalo právo bydlení; zároveň ale nejsou výlučnými vlastníky
(spoluvlastníky) předmětného domu, kteří by byli oprávněni - ve smyslu shora
citovaného rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 131/96 - domáhat se vyklizení žalovaného
zásadně bez toho, aby mu předtím byla zajištěna bytová náhrada. Právní
posouzení věci provedené odvolacím soudem, který - jak uvedl - převzal i závěry
soudu prvního stupně, a dle něhož se v tomto konkrétním případě okolnost, že
jde o právní vztah týkající se nikoli pouze žalobkyně C/ a žalovaného, ale i
žalobců A/ a B/ jako spoluvlastníků domu, promítla do rozhodnutí soudu tak, že
žalovanému - s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - nebylo přiznáno
právo na náhradní byt, ale toliko na náhradní ubytování, nepovažuje proto
dovolací soud za nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., který žalobci uplatnili,
nebyl tedy shledán opodstatněným a Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 243b
odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 1, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl vůči neúspěšným
dovolatelům právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu