26 Cdo 240/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové
v právní věci žalobkyň A) L. P., B) J. N., C) M. Š., a D) B. M., všech
zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. Č., a 2) B. Č., zastoupeným
advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp.zn. 6 C 325/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, č.j. 22 Co 517/99-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným
společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.-Kč, k
rukám advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23.6.1999, č.j. 6 C 325/99-34, výrokem
"I." přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie, o třech
pokojích s kuchyňským koutem, situovanému v přízemí domu č.p. 323 v K. (dále
předmětný byt), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku (výrok "II."), a
zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným vyklidit předmětný byt do patnácti
dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok "III."). Výrokem "IV." rozhodl o
nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaní jsou
společnými nájemci předmětného bytu, že v tomto bytě vedli (i se svým
nezletilým synem D.) od listopadu 1998 společnou domácnost se synem 1.
žalovaného D. Č., který neměl vlastní byt, a že v průběhu jejich společného
soužití došlo ke zhoršení vzájemných vztahů v souvislosti s onemocněním 2.
žalované a zdravotním stavem nezletilého D. Dovodil, že na D. Č. přešlo právo
nájmu k předmětnému bytu poté, co se žalovaní v únoru roku 1999 odstěhovali do
nového bytu, a že na žalovaných nebylo možno (vzhledem k okolnostem,
provázejícím jejich společné soužití) spravedlivě požadovat, aby se s nimi
přestěhoval i jmenovaný. Protože však během řízení nebylo prokázáno (uvedl v
odůvodnění svého rozsudku okresní soud), že nájemní poměr mezi žalobkyněmi
(podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se předmětný byt nachází) a
žalovanými byl zákonným způsobem ukončen, bylo třeba zabývat se otázkou
přivolení k výpovědi, dané žalobkyněmi žalovaným z důvodů podle § 711 odst. 1
písm. g/ a h/ obč.zák. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaným
svědčí - vedle práva nájmu k předmětnému bytu - též právo nájmu k bytu v K., a
že předmětný byt bez vážných důvodů neužívají. Na základě toho shledal žalobu
na přivolení k výpovědi důvodnou; protože však žalovaní předmětný byt již
vyklidili, a užívá jej D. Č., zamítl žalobní návrh v části, požadující
vyklizení bytu žalovanými.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.1999,
č.j. 22 Co 517/99-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích "I." a
"II." tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému
bytu zamítl; ve výroku ad "III." rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně (výpovědí žalovaných, výpovědi svědka
D. Č. a písemného sdělení 1. žalovaného ze dne 9.11.1998), dovodil, že nájemní
poměr žalovaných k předmětnému bytu byl ukončen v průběhu února 1999, kdy
žalovaní byt trvale opustili a přenechali jej synovi 1. žalovaného D. Č.
Ztotožnil se též se závěrem okresního soudu, že na jmenovaného přešlo podle §
706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. právo nájmu předmětného bytu a
konstatoval, že žalobkyně neprokázaly svá tvrzení o nenaplnění zákonných
podmínek pro přechod tohoto práva. Naproti tomu soudu prvního stupně vytknul,
že přehlédl, že žalobkyně daly žalovaným výpověď z nájmu bytu až v návrhu na
zahájení řízení, který došel soudu 1.3.1999, a žalovaným byl doručen v průběhu
měsíce března 1999, kdy již nebyli nájemci předmětného bytu, a proto bylo nutno
žalobu zamítnout v celém rozsahu (nikoli zčásti, jak učinil okresní soud).
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž uplatněné
dovolací důvody podřadily ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. (ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Odvolacímu soudu
vytýkají, že především nesprávně posoudil otázku, zda žalovaní jsou nájemci
předmětného bytu, či nikoliv. Dovolatelky mají za to, že "pokud účastníci, s
ohledem na stanovisko žalovaných, učiní nesporným, že žalovaní jsou nájemci
předmětného bytu, a že se stali nájemci dalšího bytu, není možné učinit závěr,
že ....žalovaní přestali být nájemci předmětného bytu", a "že soud nemůže celou
věc posuzovat odlišně" (tedy odlišně od nesporných tvrzení účastníků). Uvádí,
že "kdy a jestli se žalovaní z bytu odstěhovali, v tomto případě není
podstatné, jako jednoznačné ve shodě je pouze to, že žalovaní jsou nájemci dvou
bytů a dále že bez závažných důvodů tento byt neužívají či jej užívají jen
občas". Uvádějí dále, že nesouhlasí "se skutkovým zjištěním obou soudů, že
nájemcem předmětného bytu se stal D. Č., protože tato skutečnost nebyla soudy
jednoznačně prokázána, včetně zjištění, kdy žalovaní předmětný byt opustili,
zda ho opustili a zda se tedy D. Č. mohl stát výlučným nájemcem předmětného
bytu". Poukazují na to, že žalovaní měli možnost se do nového bytu nastěhovat
již dne 18.11.1998, a že není podstatné, že tak účelové učinili až v únoru
1999, a dovozují, že žalovaní jsou stále nájemci předmětného bytu, a že přechod
nájmu na jejich syna nebyl prokázán. V této souvislosti poukazují na
"účastnické výslechy, výslech D. Č.", a na to, že "účastníci byli soudem
vyzváni k uzavření dohody či smíru o skončení nájmu, avšak k dohodě nedošlo z
důvodu záporného stanoviska žalovaných v otázce vyklizení předmětného bytu."
Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry
odvolacího soudu, poukázali na to, že v řízení bylo prokázáno, že vedli spolu s
D. Č. společnou domácnost, kterou v únoru roku 1999 opustili a přestěhovali se
do nového bytu, čímž jejich nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo. Navrhli,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
přípustné.
Žalobkyně nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.), a
ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem
k ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. byl dovolací soud při
přezkumu napadeného rozhodnutí vázán nejen rozsahem dovolání, nýbrž i
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelky obsahově vymezily.
Důvody podaného dovolání se opírají o ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c/ a d/ o.s.ř.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se vztahuje k
pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové
zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom
smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Jde o tzv.
rozpor mezi odvolacím rozsudkem a obsahem soudního spisu. Může jít o situaci,
kdy soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise
podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí jinak,
než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou
skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je dán tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo správně použitou právní normu nesprávně vyložil.
V projednávané věci odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí o
závěr, že žalovaným nesvědčí právo (společného) nájmu předmětného bytu, neboť
toto jejich právo zaniklo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708
obč.zák. trvalým opuštěním společné domácnosti, a nájemcem bytu se tak stal ze
zákona syn 1. žalovaného D. Č.
Podle § 711 odst. 1 obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s
přivolením soudu z důvodů taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení pod
písmeny a/ až i/. Hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu je - vedle hmotněprávního úkonu pronajímatele, tj.
výpovědi - jednak existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož
nájem je vypovídán, jednak danost výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi
pronajímatele. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti o naplnění uvedených
předpokladů, rozhodných pro aplikaci citované hmotněprávní normy, jakož i
povinnost nabídnout k nim důkazy, tíží v tomto řízení (které je svou povahou
řízením sporným, ovládaným zásadou projednací) žalobce, tj. pronajímatele (§
120 odst. 1 a 3 o.s.ř.); nejsou-li jeho tvrzení prokázána (ani na základě
navržených důkazů, ani na základě důkazů, které soud provedl bez návrhu),
stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené.
V souzené věci dovolatelky zpochybňují závěr odvolacího soudu, že
žalovaným nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu, námitkou, že účastníci
učinili nesporným, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a že tudíž soud
nemůže tuto otázku posuzovat odlišně. Této námitce dovolatelek nelze
přisvědčit. Ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může též vzít za svá
skutková zjištění shodná tvrzení účastníků; to však neznamená, že by soud byl
shodnými tvrzeními účastníků (která ostatně mohou být v průběhu dalšího řízení
odvolána) vázán a nemohl je učinit předmětem dokazování, a to zejména tam, kde
rozhodnutí soudu musí být v souladu s ustanovením hmotného práva kogentní
povahy. Ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák. má nesporně povahu normy kogentní.
Odvolací soud proto nepochybil, když se v řízení zabýval otázkou, zda je
naplněn jeden ze základních hmotněprávních předpokladů pro rozhodnutí soudu o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, to jest otázkou, zda žalovaní jsou nájemci
předmětného bytu, a to i s přihlédnutím k procesní obraně žalovaných, opírající
se o tvrzení, že právo nájmu předmětného bytu přešlo na D. Č. (syna 1.
žalovaného).
Vzhledem k uvedenému tvrzení žalovaných (kteří k němu též nabídli
důkazy), se odvolací soud v řízení správně zabýval - jako otázkou předběžnou -
otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky přechodu práva nájmu k předmětnému
bytu na D. Č., stanovené v § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. Vycházel
přitom ze skutkových zjištění, že žalovaní žili se synem 1. žalovaného v
předmětném bytě od listopadu roku 1998 do února roku 1999, že jmenovaný
přispíval žalovaným na náklady spojené s provozem domácnosti, že jim pomáhal
při úklidu a chodil nakupovat, že 2. žalovaná mu prala a vařila, jakož i ze
zjištění o důvodech, pro které se D. Č. nepřestěhoval se žalovanými do jejich
nového bytu. Uvedená zjištění čerpal z důkazů provedených soudem prvního stupně
- výslechu obou žalovaných, výslechu svědka D. Č., a písemného sdělení 1.
žalovaného ze dne 9.11.1998. Skutková zjištění z nichž odvolací soud vycházel,
jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Pokud pak žalobkyně
(jak vyplývá z obsahu spisu) žádné důkazní návrhy ohledně svého tvrzení, že
žalovaní nikdy nevedli s D. Č. v předmětném bytě společnou domácnost, a že s
nimi jmenovaný nebydlel, neučinily (a to ani u jednání před odvolacím soudem -
viz protokol o jednání, konaném dne 9.11.1999, č.l. 56 spisu), nelze jejich
dovolací námitce, že v řízení nebylo prokázáno, že na D. Č. přešlo právo nájmu
předmětného bytu, přisvědčit.
Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru (který
je závěrem právním, nikoli skutkovým zjištěním, jak je mylně dovozováno v
dovolání), že na syna 1. žalovaného přešlo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1
obč.zák. ve spojení s § 708 obč.zák. právo nájmu předmětného bytu trvalým
opuštěním společné domácnosti žalovanými. V důsledku trvalého opuštění společné
domácnosti žalovanými zaniklo pak jejich právo nájmu bytu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.), obsahově
konkretizovaných dovolacími námitkami žalobkyň, správný. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovaným, kteří byli v dovolacím
řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto
řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) za každého ze žalovaných (snížené o 20% vzhledem ke společnému
zastupování více osob) ve výši 400.-Kč a z paušální částky náhrad ve výši
75.-Kč za každý z těchto úkonů (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12
odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. února 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová