26 Cdo 241/2003
26 Cdo 260/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. f. České republiky, proti žalovanému Ing. M. J., o vyklizení nemovitostí a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o vzájemné žalobě na určení neplatnosti výpovědi a odstoupení od nájemní smlouvy, uložení povinnosti k vyklizení nemovitosti a na zaplacení částky 3.452,-Kč s příslušenstvím, částky 1.230.113,-Kč s příslušenstvím a částky 293.442,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 602/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, jímž byl zrušen výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. září 1998, č. j. 5 C 602/96-80, kterým bylo rozhodnuto o zaplacení částky 3.453,50 Kč s příslušenstvím, se zastavuje.
II. Jinak se dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, odmítá.
III. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, se odmítá.
IV. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (ve znění změněného žalobního petitu) domáhal uložení povinnosti žalovanému vyklidit v žalobě označené nemovitosti, přenechané mu do nájmu na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 10. 1993 (ve znění jejích změn a doplňků) s odůvodněním, že žalovaný je po skončení nájemního vztahu výpovědí, resp. po odstoupení od smlouvy, odmítá vyklidit; dále se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytům 3+1 s příslušenstvím a 2+1 s příslušenstvím, nacházejícím se v nemovitostech v žalobě označených, a to z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák.
Žalovaný uplatnil vůči žalobci vzájemný návrh, kterým se domáhal určení, že výpověď žalobce z nájmu, resp. odstoupení od smlouvy, jsou neplatné, a uložení povinnosti žalobci zaplatit mu částku 1.230.113,-Kč s příslušenstvím a částku 3.453,50 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, č. j. 5 C 602/96-80, uložil žalovanému vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku (dále „předmětné nemovitosti“), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytů, a zamítl vzájemný návrh žalobce na určení neplatnosti výpovědi a odstoupení od nájemní smlouvy a na zaplacení jím požadovaných částek; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, nepřipustil změnu vzájemné žaloby na zaplacení další částky 141.245,-Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o vzájemné žalobě ohledně částky 1.230.113,-Kč s příslušenstvím (výrok III.); v napadeném zamítavém výroku o vzájemné žalobě ohledně částky 3.453,50 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV.). Výrok o nepřipuštění změny vzájemné žaloby odůvodnil odvolací soud tím, že výsledky dosavadního řízení neumožňují o tomto nově uplatněném nároku rozhodnout. Neshledal důvodným návrh žalobce na vyklizení předmětných nemovitostí, když dovodil, že žalobce neprokázal, že by byl jejich vlastníkem nebo správcem. Pokud jde o vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 1.230.113,-Kč z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena jednáním žalobce, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal ani existenci protiprávního jednání žalobce, ani výši škody. Ke zrušujícímu výroku ohledně vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 3.453,50 Kč, odvolací soud uvedl, že v tomto rozsahu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výrokům označeným ad I., III., a IV.) a proti rozsudku soudu prvního stupně (zamítavému výroku ohledně vzájemného návrhu žalovaného na určení neplatnosti výpovědi, resp. odstoupení od smlouvy), podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání (datované 28. 8. 2000, doručené soudu prvního stupně dne 30. 8. 2000), jímž se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadených výrocích, a v němž uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. V podání, doručeném odvolacímu soudu dne 18. 4. 2001, žalovaný zastoupen advokátkou, uvedl, že „dovoláním napadá pouze pravomocné rozhodnutí KS v Brně ze dne 7. 6. 2000, č. j. 12 Co 485/98“ a současně bere zpět své dovolání proti zrušujícímu výroku tohoto rozsudku o zaplacení částky 3.453,50 Kč s příslušenstvím.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uváděl právní argumenty k jednotlivým nárokům uplatněným žalovaným a dovozoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou „zcela v souladu s hmotným právem“; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Ve věci dále jednal Okresní soud v Třebíči, který rozsudkem ze dne 19. 10. 2000, č.j. 5 C 602/96-133, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 3.452,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i jeho další uplatněný vzájemný návrh na zaplacení částky 293.442,-Kč s příslušenstvím (výrok II.), a na vyklizení označených pozemků (výrok III.); řízení v části, kterou se žalovaný domáhal vzájemným návrhem zaplacení 16% úroku z částky 3.453,50 Kč od 1. 7. 1996 do 4. 12. 1996, zastavil (výrok IV); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 9. 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzájemný návrh na zaplacení částky 3.452,50 Kč jako přeplatku na nájemném, není důvodný, neboť žalovaný nezaplatil na nájemném částku vyšší, než ke které se zavázal v nájemní smlouvě, a žalobci tak nemohlo vzniknout z tohoto důvodu bezdůvodné obohacení. Rovněž tak neshledal důvodným požadavek žalovaného na zaplacení částky 293.442,-Kč z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout odstoupením žalobce od nájemní smlouvy, když dovodil, že tento právní úkon žalobce nemůže být považován za protiprávní úkon ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč.zák., a jiné jeho protiprávní jednání nebylo prokázáno. Odvolací soud přisvědčil též soudu prvního stupně, pokud ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení označených pozemků dovodil nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, a v němž uplatněný dovolací důvod označil odkazem na ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“. S poukazem na dovolání ze dne 28. 8. 2000, žádá o „spojení obou dovolání“, přičemž uvádí, že soud prvního stupně nepostupoval při vyřizování označeného dovolání „v souladu s ust. § 241 odst. 4, § 209 a § 210 o. s. ř.“, když pokračoval v řízení (vydal rozhodnutí), aniž by věc předložil dovolacímu soudu. Rovněž tak odvolací soud rozhodl, ačkoliv dovolatel žádal o předložení věci dovolacímu soudu, přičemž se „nezabýval žalovaným navrženým zopakováním důkazů“. Tímto postupem odvolacího soudu byla dle názoru dovolatele porušena jeho „práva na spravedlivý proces“. „Zadržením dovolání ze dne 28. 8. 2000 (uvádí se dále v dovolání), jeho nepostoupením dovolacímu soudu a pokračováním v řízení byla vytvořena situace, kdy mimořádný opravný prostředek nemohl průběh řízení ovlivnit“; z toho je dovozována existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatněný nárok na vrácení přeplatku na nájemném a nárok na náhradu škody; odvolacímu soudu dále vytýká i to, že nejednal a nerozhodl o jeho návrhu na změnu žalobního petitu, navrženou v odvolání ze dne 15. 10. 1998 (na uložení povinnosti žalobci zajistit žalovanému vyklizení a předání pronajatých pozemků), a že dospěl k „vadnému ničím nepodloženému závěru, že v právní moci zůstává zamítavý výrok o vzájemné žalobě žalovaného na určení neplatnosti výpovědi a odstoupení od nájemní smlouvy, ačkoliv tento výrok byl odvoláním napaden. Navrhl, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2001, č. j. 12 Co 38/2001 ve výrocích označených I., II. a III., a také rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 10. 2000 v zamítavých výrocích o zaplacení částek 3.452,50 Kč s příslušenstvím a 293.442,-Kč s příslušenstvím, a o vyklizení označených pozemků.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku výpovědi, resp. odstoupení od nájemní smlouvy, v souladu s hmotným právem; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Jelikož rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním žalovaného ze dne 28. 8. 2000, byl vydán před 1. 1. 2001, Nejvyšší soud toto dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákona č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného, datované 28. 8. 2000, doručené soudu prvního stupně dne 30. 8. 2000, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v podání doručeném odvolacímu soudu dne 18. 4. 2001, žalovaný (prostřednictvím své právní zástupkyně) vzal zpět dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zaplacení částky 3.453,50 Kč, dovolací soud v tomto rozsahu dovolací řízení podle § 243b odst. 4 věty druhé o. s. ř. zastavil. V dalším pak není dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci žalovaný napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), jímž nebyla připuštěna změna vzájemné žaloby na zaplacení další částky 141.245,-Kč. Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku, který je svou povahou usnesením, je upravena v ustanovení § 238a o. s. ř. Protože nejde o žádný z případů, v uvedeném ustanovení vyjmenovaných, nelze z něho přípustnost dovolání proti tomuto výroku dovodit; přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 o. s. ř., neboť nejde o usnesení ve věci samé.
Dovolání dále směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok III.), jímž byl potvrzen zamítavý výroku rozsudku soudu prvního stupně o vzájemné žalobě na zaplacení částky 1.230.113,-Kč.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných se však v dané věci nejedná.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze použít proto, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl napadeným rozsudkem v tomto výroku potvrzen, byl v pořadí prvním rozsudkem, jímž okresní soud ve věci rozhodoval.
Stejně tak nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil; neexistence návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání pak vylučuje i možnost aplikace ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Za daného procesního stavu by dovolání bylo přípustné jen tehdy, pokud by zde byly vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou stiženo a dovolatel jejich existenci netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, bylo podáno opožděně.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno sice po 1. 1. 2001, avšak odvolací soud musel v odvolacím řízení postupovat ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 19. 10. 2000 (ostatně odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku též na toto ustanovení odkázal). Nejvyšší soud proto také dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 1992 (dále opět „o. s. ř.“).
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č, 30/2000 Sb., se rozumí např. posuzování podmínek řízení, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Dovolání tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001).
Jak se podává z obsahu spisu (doručenek na č. l. 161), nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 27. listopadu 2001, když uvedeného dne byl doručen právní zástupkyni žalovaného, a když právnímu zástupci žalobce byl doručen již dne 26. listopadu 2001. Z uvedeného vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byla středa 27. prosince 2001 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 o.s. ř.). Bylo-li dovolání podáno k poštovní přepravě až dne 25. ledna 2002 (viz razítko pošty na obálce č. l. 168 spisu), stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalobce k otázkám řešeným napadenými rozhodnutími za stavu, kdy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2000, č. j. 12 Co 485/98-107, bylo nepřípustné a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2001, č. j. 12 Co 38/2001-159, bylo opožděné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu